Nový překlad Vojny a míru L. N. Tolstého z pera Libora Dvořáka vyšel před Vánoci 2010 v nakladatelství Odeon. Odpovědnou redaktorkou je Iva Dvořáková za spolupráce Veroniky Sysalové (francouzština), odborný dohled převzala Hana Müllerová.

Originál epopeje je z roku 1869. Čeština má dlouhou tradici jeho překladů od konce l9. století (Vilém Mrštík) až po erudovaný a pečlivý převod Tamary a Viléma Sýkorových, který spolehlivě funguje od roku 1959 dodnes. Právě o tento překlad (redakce Vlasta Tafelová, vysvětlivky Milan Hrala) bylo možné se opřít.

Kalhoty barvy stehna vylekané nymfy

Podle Dvořáka je nový překlad nutný, protože dílo Sýkorových zastaralo a něco je třeba „udělat s tou francouzštinou“. Delší francouzské pasáže vytěsnil za hranice textu (tedy mimo románový čas a prostředí) a nahradil je českým překladem vyvedeným kurzívou – z francouzských součástí vyprávění tak vznikly poznámky „vzadu“. Tím byla narušena autenticita originálu, text byl mechanicky zploštěn, ochuzen stylisticky i sémanticky. Protože jazyk Tolstého je francouzštinou hluboce prosycen, zůstávají v českém překladu stovky lexikálních galicismů, z nichž některé jsou doprovázeny českým ekvivalentem; čtenář může být na rozpacích, co patří Tolstému a co je hlasem překladatele.

Francouzština byla normou aristokratické vzdělanosti, součástí identity šlechtické kultury a šlechtické literatury 19. století, na jejímž začátku stojí Puškin a na konci Tolstoj. V originále sousedství obou jazyků vytváří zvláštní formu spolužití, jeden jazyk přesahuje do druhého, zvláště v ruštině se projevují v sémantice a frazeologii silné galicizující tendence, na nichž ani Napoleonův vpád nic nezměnil. Tolstoj onu ruskofrancouzskou dvouvrstevnost brilantně využívá pro charakterologii postav, k vykreslení dobové atmosféry i jako prostředek stylistický a kompoziční. Hotové francouzské šablony jsou základem pro vytváření společenských masek.

Uchovat francouzštinu v českém překladu v původním rozsahu bylo z mnoha důvodů žádoucí. Jestliže byl status legitimní součásti textu změněn na pouhé poznámky, měl by samozřejmě jejich překlad být bezchybný a kontextově vhodný. Stačilo více pracovat se slovníky, ovšem také se důkladněji věnovat analýze kontextů, které u Tolstého vždy jednoznačně určují význam. Místo toho některé ustálené metaforické obraty jsou překládány doslova: brûler ses vaisseaux (spálit za sebou všechny mosty) jako „spálit své lodě“ a zkalkovaná ruská podoba (sžeč‘ svoji korabli) jako „koráby shořely“, avoir la bosse de la paternité (mít buňky pro otcovství) jako „mít pahrbek otcovské lásky“, un archiduc vaut l’autre (jsou jeden jako druhý) jako „arcivévoda, to je něco jiného“ atp. Setkáváme se s nepatřičnými galicismy: „Nečekal jsem o nic méně, než že vás najdu před branami Moskvy,“ „Janov a Lucca již nejsou ničím jiným než úděly“, i s rozkošnými brebty typu „Je roztomilý, ale bezpohlavní“ (Il est charmant, il n’a pas de sexe“, smysl: je roztomilý, nechová se jako ostatní muži).

Čtenář žasne nad nevýslovnou krásou dekadentní záludnosti, když se dovídá, že kníže Ippolit má na sobě „kalhoty barvy stehna vylekané nymfy“ (základ je cuissedenymphe pro označení bílé barvy s červeným nádechem). Představitelé šlechty, jak uvádí Tolstoj hned na první stránce svého opusu, nejenom mluví vybranou francouzštinou, ale ve francouzštině také myslí, proto mohou savoir vivre integrovat do ruského diskursu jako „uměť žiť“, což Dvořáka přivedlo k překladu „mladík, který neuměl žít“ místo „mladý muž, který se neuměl chovat ve společnosti“.

Vrcholem překladatelské svévole je zmrzačení jazyka Děnisova, šlechtice, velitele partyzánského oddílu, pak generála, který ráčkuje (což se často interpretovalo jako důsledek výslovnosti uvulárního „r“ ve francouzštině). Překladatel se rozhodl ve všech jeho projevech (tedy ve stovkách slov od strany 141) ono zřejmě nenáviděné „r“ nahradit souhláskou „g“. Prezentuje nám masu graficky i výslovnostně degradovaných podob typu: pgvní, včega, stghlo (strhlo), stgč (strč), giskovat vlastní kgk, Napoleonovy linie goztghnu, vy Gostovové máte zatgacenou nátugu, dokonce i povely: Zgychlit! Magš! Pro čtenáře je to nepříjemné a nepřirozené, nositel takových zpotvořenin vypadá jako debil.

Po klobásce taky úroda

I překlad ruského originálu často svědčí o nepochopení sémantiky a syntaxe ruštiny, o neschopnosti rozpoznat metaforický význam, analyzovat kontext. Dvořák se mýlí v základním pojetí překladu a má potíže s českým jazykem. Je schopen integrovat do textu výrazy ad hoc, někdy nesmyslné až směšné, které matou čtenáře, protože nejsou kontextuálně opodstatněné. Tak v situaci, kdy ruskou vojenskou kolonu míjí německý selský vůz, vysoko naložený věcmi, a nahoře na peřinách trůní mladá žena přirozeně poutající pozornost, jeden z vojáků v Dvořákově podání poznamená: „Nojo no, po klobásce taky úroda.“ Tato neuvěřitelná věta má být ekvivalentem ruského zvolání (Iš‘, kolbasato, tože ubirajetsja), které lze přeložit: Koukejte na tu tlustou holku, taky zdrhá. Komicky působí výraz „doppelkümmelská kmínka“ (Doppelkümmel – dvojitá kmínka) a věty jako „Zacházel s ní jako s bezpohlavní známou“. I běžná ruská ustálená rčení se stala pastí: stojať na odnoj doske (být na stejné úrovni, být postaven naroveň) přeloženo „sdílet stejné prkno v podlaze“ a „sobak goňať“ (flákat se, lenošit) jako „pejsky prohánět“.

Zřetelná je tendence překladatele ke sloganům, například jako odpověď na otázku, co je to umění válčit, Dvořák připsal Napoleonovi současný už omšelý žurnalismus „Být v pravém okamžiku na tom správném místě“, ačkoliv v originálu stojí „Být v daný moment silnější než nepřítel“. S žurnalistickou praxí souvisí i užívání slova „díky“: „Již vás znám díky vašemu přátelství se švagrovou“; „koráb pluje jen díky němu“ (díky jemu, ale lépe: jeho zásluhou). Tendence vulgarizační svědčí o jazykové necitlivosti, například Anna Michajlovna o těžce nemocném hraběti Bozuchovovi říká jeho synovi: „váš otec – nejspíš v posledním tažení“ (votre père… peut être à l’agonie). Důstojník ke svým vojákům, kteří se příliš hlasitě baví: „a vy tu kančíte, až se hory zelenaj! Mrchy zatracený!“

Hrom aby se v tom vyznal

Nešťastným způsobem Dvořák „okrašluje“, „ozvláštňuje“ některé ustálené metaforické výrazy. Tak kněžna Marie Bolkonská je „nešťastná jako šafářův dvoreček“ (comme les pierres), mužik odevzdaně konstatuje: „Ale co, stejně tu všichni natáhnem kopyta“ a kontaminace ruštiny a češtiny má podobu „Ale my si přejeme, aby vlci byli sytí a kozy přitom zůstaly celé“. Čtenář nechápe, jakou funkci mají ozvláštňující postupy typu „hrom aby se v tom vyznal“. Některé neobratnosti sice mohou být i půvabné (O Napoleonovi: „A jako by osedlal koně définitions, které měl tak rád…“), ale celkově na řadě míst oblékl Dvořák text do toporné češtiny („Přitom se nesmáli a neradovali, protože bylo proč“) s gramatickými a stylistickými chybami („Děvčata … míhaje opálenýma nožkama vesele a rychle ubíhala“, „takový spěch se nakonec taky uděje pomalu“, „souhlasil s Péťovou prosbou a sám ho vyrazil zapsat do armády“). Mnohé náročnější modulace nebyly zvládnuty (srov. „dokonale zaklenuté myšlenky“, „chorobně utkvělá něha“, „se zaskočenou výtkou … se tlačil dozadu“), některé syntaktické konstrukce byly významově zcela převráceny. Veliké množství neopravených překlepů a tiskových chyb čtenáře mate, například „všechno cestou zasahovali“ (zahazovali) a frustruje: Lovaskij (Lovajskij), Maregno (Marengo), Monseiur (Monsieur), Motmorency (Montmorency) atd. Kde je jazyková a odborná redakce, ptá se čtenář. A může takový text skýtat potěšení? Síla originálu se v překladu ztrácí, stylistické kvality mizí, velkolepá figura Tolstého je k nepoznání. Potvrzuje se, že překladatel by měl být analytik, lingvista, mít zkušenost z četby a interpretace ruských literárních textů a bezpečně ovládat češtinu. Je legitimní položit si otázku, zdali bylo nutné znovu překládat Vojnu a mír, když docela dobře funguje vyvážený a kultivovaný překlad manželů Sýkorových. Závislost Dvořákova překladu na díle Sýkorových je zjevná, často je vidět, že jde o pozměnění jejich překladového řešení.

L. N. Tolstoj by si zasloužil větší péči a erudici, daň za Dvořákovo velké nadání pro rychlopřeklady je neúměrně vysoká. Neznamená to, že nový překlad není použitelný (některé hovorové pasáže i scény z bojiště působí velmi živě), ale svou kvalitou na dílo Sýkorových nenavazuje.

Autorka je rusistka.