Když jsem měl asi před deseti lety možnost studovat v Guadalajaře, mimo jiné jsem se pokoušel pochopit mexický vzdělávací systém. Myslím, že se mi nikdy nepodařilo úplně přesně vysvětlit svým tamějším pedagogům smysl existence českých grantů. Říkal jsem si, že to bude způsobeno přílišnými kulturními rozdíly a mou špatnou španělštinou. Nicméně, když jsem na podobné nepochopení narazil později i ve Francii a ve Španělsku, došlo mi, že možná náš systém je v tomto směru něčím výjimečný. Zatímco u nás se plýtvá energií a penězi na vymýšlení bizarních témat, která se pak ucházejí o dotace z Grantové agentury ČR a u jiných fondů, v zemích, kde vládě záleží na vzdělání, jdou tyto peníze přímo na vytvoření důstojného pracovního prostředí vysokoškolských pedagogů a forma grantové podpory slouží výhradně jako nadstavba akademické práce. Tedy tyto prostředky jsou investovány do zásadních výzkumných záměrů či na organizaci významných kongresů. Na druhé straně nechci tvrdit, že je například v Mexiku situace ideální. Avšak pokud můj plat na Univerzitě Karlově při plném pracovním úvazku nedosahuje ani výše finančního ohodnocení třeba řidiče tramvaje, připadá mi to přece jen poněkud ponižující. Je-li pak jediným řešením obcovat s granty a výzkumnými záměry, abych si mohl něco takříkajíc přivydělat, připadám si jak z Kafkova románu, když jsem trestán a nevím za co. Chuť pustit se do výzkumu se tak automaticky vytrácí. Představoval bych si, že systém státních podpor pro výzkum tu bude fungovat tak, abych ho mohl využít ve chvíli, kdy budu přesvědčený, že potřebuji finanční prostředky na něco, co považuji za zásadní.
Jan Horský ve svém textu Různé tváře vzdělanosti (A2 č. 9/2011) velmi výstižně popsal neutěšenou situaci na vysokých školách. Zároveň se dotkl i jednoho ze zásadních problémů oboru filmových studií. Mám na mysli efektivitu vědy ve smyslu jejího socio-kulturního působení, a tedy i dopadů, které by humanitní obory mohly mít (a ve vyspělejších demokraciích mají) na sociálně-etické a kulturotvorné formování společnosti. Možná celý problém začíná právě u podivně nastaveného grantového systému. Ten je demotivující pro kohokoliv z mých kolegů (pokud ovšem nepohrdá publikováním v „plebejském“ tisku jako takovým), který by chtěl napsat článek, v němž by přispěl odborným názorem do veřejné diskuse na téma, jemuž se věnuje, nebo by chtěl zpřístupnit část svého výzkumu. V prostředí, kde je nejvyšší metou publikovat v recenzovaném či jinak hodnoceném odborném časopise a kde je třeba se pro přežití starat o grantovou kontinuitu na pracovišti, je téměř zázrak, když se výsledky nějakého výzkumu ve srozumitelné formě dostanou na veřejnost. Humanitní obory pak pro ospravedlnění své existence nemají příliš argumentů.
Pro řadu lidí z oboru se pak konkrétní výstup v časopise Iluminace stává životním cílem, protože je to jediné odborné filmové periodikum u nás, takže si tím člověk potvrdí závažnost vlastní práce. Bohužel sleduji, že pro někoho je to také snobská insignie společenské důležitosti: mít svůj zářez v Iluminaci. Když se pak člověk táže, proč je důležité publikovat a proč zrovna v Iluminaci, málokdy se setká se smysluplnou odpovědí.
Není určitě pravda, že bychom kopírovali nějaký osvědčený zahraniční systém. Kromě zmíněného Mexika bych mohl uvést příklady z katedry filmových studií na Sorbonne Nouvelle Paris III, která se svým vlivem počítá mezi nejdůležitější pracoviště v oblasti filmové historie a teorie na světě a přitom její pedagogové mohou pořádat veřejné přednášky a publikovat v nejrůznějších nevědeckých periodikách, aniž by tím „ztráceli čas“ či se za to styděli. U nás se to považuje za podřadnou činnost – minimálně dle nulového dopadu na profesní hodnocení.
Pak není divu, že si lidé jako Jiří Králík myslí, že o české filmové odborníky není v zahraničí zájem a že nevydávají knihy. Zrovna jeho osoba je vhodným příkladem laika, jenž se snaží orientovat v oboru a naprosto symptomaticky neumí rozeznat filmového historika od teoretika. Ovšem není v tom sám. Vždyť když bývalá umělecká ředitelka karlovarského festivalu Eva Zaoralová dostala státní vyznamenání, novináři o ní svorně psali mimo jiné jako o teoretičce, což určitě není.
Filmová studia bezpochyby nejsou jediným oborem, který se v takto nastaveném systému chytl do vlastní pasti a navenek na někoho může působit jako bizarní zednářské uskupení zhrzených filmařů. Moji bývalí pedagogové z Guadalajary nedávno založili web (www.redic.org), kde informují o svých vědeckých aktivitách a dokonce tam zveřejňují některé vlastní publikace ve formátu pdf. Bez obav odkazují i na své texty z „plebejského“ tisku, i když za to nemají žádné body. Možná je ale nepotřebují tolik jako my…
Autor je festivalový dramaturg a přednáší dějiny filmu na katedře filmových studií FF UK v Praze.