Ad Byrokratem rád a s chutí (A2 č. 11/2011)
Petr A. Bílek se v pravidelném a většinou velmi nudném Literárním zápisníku tentokrát rozepsal o „byrokratech“. Mimo jiné napadl také grantovou komisi Ministerstva kultury ČR pro podporu neperiodických publikací. Budiž. Avšak katedrový učitel, než se o čemkoli rozepíše, by si měl alespoň ověřit elementární fakta. Jinak jsou jeho kritiky, jakož i jiné práce o literatuře, velmi nevěrohodné. V jedné věci se nemýlí: nakladatelství Olympia skutečně obdrželo bez projednání zmíněné komise nehorázných šest set tisíc korun na vydání Turistického lexikonu. O tomto titulu komise nemohla jednat, neboť o něm zřejmě předem či dodatečně rozhodlo vedení ministerstva. Jakmile se však zpráva o grantu objevila v zápisu, všichni členové komise vyjádřili jednoznačně a písemně svůj nesouhlas s tímto rozhodnutím. Pan Bílek by si tedy měl opatřit dostupné informace, než začne házet špínu. Pokud se domnívá, že se na jednání nadržuje některým nakladatelům, a přitom jmenuje pouze nakladatelství Pulchra, potom by se měl rozepsat i o titulech jiných nakladatelských domů, které i přes směšnou celkovou částku necelých čtyř milionů peníze obdržely. Komise přiděluje granty nejzásadnějším titulům, které českou literaturu a kulturu obohacují. Volba je to někdy velmi složitá. Autor zápisníku zřejmě proto z vypočítavosti či nevědomosti neuvádí inkriminované tituly z nakladatelství Pulchra, protože ví, nebo by měl jako vysokoškolský pedagog vědět, že právě zde vycházejí texty špičkových autorů (například Bachmannové, Listopada, Golda aj.). Namísto neodůvodněné a nezasvěcené kritiky by se spíš měl pozastavit nad tím, že o skvělém eseji o smrti Michala Janaty nevyšla dosud jediná recenze, stejně tak o objevném textu Jakuba Guziura nebo o mimořádném souboru esejů a glos Romana Erbena, který se sice několika pochvalných recenzí dočkal, ale zdaleka ne v tak hojném počtu, v jakém tzv. kritika opěvuje literárně slabé a zbytečné knihy novodobých stars (jména si každý čtenář snadno doplní – stačí si prolistovat Tvar, Revolver Revue nebo Literární noviny. O denících škoda mluvit.).
Jan Suk
Ad Křivánku, odcházíš (A2 č. 6/2011)
Má recenze na enc(k)yklopedii o Holanovi od Vladimíra Křivánka vzbudila velký ohlas. Nezjistil jsem to z kulturních periodik, kde by se proti ní někdo postavil a vedl tak se mnou přestřelku podle pravidel našeho boje. Výjimkou je ohlas básníka a esejisty Jana Suka, který na tomto místě v A2 č. 7/2011 publikoval, že „Šimák selhává ve všem“, neví nic o „posvátnosti slov“ a že napsal „etickým marasmem přetékající text“. Se vším souhlasím a tímto Jana Suka také zdravím a třesu mu pravicí.
K mému textu také mluvil bývalý ředitel Ústavu pro českou literaturu Pavel Janoušek, který mi napsal obsáhlý, věcný a argumentační e-mail, v jehož počátku tvrdil: „Váš text mi dává dostatečně prostoru, abych Vás případně zesměšnil a zostudil stejně razantně, jako jste to učinil Vy s Křivánkem.“ Ukázalo se nakonec, že to tak jednoduché nebude; na mou výzvu, abychom jeho dopis s mou replikou nechali tisknout, neodpověděl.
Klíčový byl pro mě nedávný veletrh Svět knihy 2011 na pražském Výstavišti, kam mě přišla na stánek „pozdravit“ celá řada pozoruhodných osobností. Když jsem viděl, kolik je v těch dušičkách bolesti, hrůzy a vzteku na někoho, kdo tak bezostyšně a „bez argumentů“ uráží dílo „odcházejícího“, které je výsledkem jeho celoživotního zájmu, rozhodl jsem se některé skutečnosti touto formou vysvětlit.
„Argumenty“ mně přednášené se netýkaly samotného textu kritiky. Nejčastěji mi někdo přišel pogratulovat, že mě „teď kamarádi poplácávají po zádech“, a opakovala se zvídavá otázka, „kdože mi nařizuje, abych tohle psal“ – a často to tazatelé dokonce sami věděli, což jsem si poslechl s neobyčejným zájmem. Lidem, kteří za vším vidí zákulisní praktiky, není možné něco vysvětlovat – můžeme se zato bavit na jejich účet. Zřejmě ironií osudu se v mé přítomnosti ohledně obsahu mé kritiky Křivánkovy knihy nevyslovil nikdo – jen mi napsaly pěkný e-mail studentky, co ke mně chodily na seminář. Zdravím všechny studentky!
Kdosi mi přišel oznámit, že nevím všechno: Křivánek prý „do toho dal padesát tisíc ze svýho“. Myslel tím, že autor sám přispěl na výpravu amerického velkofilmu, v níž jeho monografie vyšla. To mne jako jediné rozesmutnilo. Pokud je to pravda, je Vladimír Křivánek ještě hloupější, než ukazují jeho texty.
Můj starší kolega doktorand si prohlížel můj obličej tak důkladně, až jsem se bál, že má zájem. Neměl – hledal šrámy a podlitiny. Prý mě někde „za tu recenzi strašně zmlátili“, povídá se to. Přemýšlel jsem, kdo z české literární vědy by mě mohl zmlátit a jak – a mám z toho proudu představ velké potěšení dodnes.
Nakonec mi Jiří Trávníček přišel oznámit, že „tohle je na červenou kartu“. Neřekl bohužel, z jakého mače jsem vyloučen. Nejspíš však z toho, ve kterém stejně nechci hrát. Že „zákeřně fauluju“, jsem si vyslechl nesčetněkrát. S tím se nedá souhlasit: rád sice zlomím protivníkovi nohu, ale vždy čelem přímo a když má míč u nohy. Vždycky na míč, nikdy na hráče. A to na kartu není.
Petr Šimák