knihy

Petr Steiner

Ruský formalismus: Metapoetika

Host 2011, 292 s.

Ruský formalismus se obvykle uvádí jako první z moderních dílostředných směrů v teorii umění. Do odborné diskuse vnesl řadu zásadních pojmů a konceptů; stojí v základu strukturalismu, a myšlenkově tak ovlivnil valnou část 20. století. Steinerova kniha (z roku 1984) je v českém prostředí jeho první – a velmi zajímavou – monografií. Steiner formalismus nechápe jako jednotnou školu či hnutí (otázka, „kdo“ je formalismus, zabírá celou první kapitolu), ale spíše jako historický pojem, „svébytnou epochu v dějinách slovanské literární teorie“. Steinerův přístup je specifický, jeho pojednání není klasická historická studie sledující chronologicky vývoj svého předmětu, která by tak fixovala jedno jeho chápání (Whiteovo „sdějování“, které studované epoše vtiskuje jednu určitou interpretaci). Formalismus představuje pro Steinera živý jev, jejž se snaží uchopit metapoeticky, tj. zkoumáním referenčních rámců, které formalisté využívají. Těmi myslí základní metafory, jež ovlivňují, předurčují a vysvětlují jejich uvažování: literatura, resp. literární proces jako stroj, organismus a systém. K tomu se přidávají metonymie (synekdochy, zaum, verš, výraz), které poukazují na zásadní postavení jazyka jakožto literárního materiálu a činí z formalismu jazykovědný model uvažování o literatuře. Steinerova kniha je tak nejen poučením o formalismu, ale i pozoruhodným pokusem metodologickým, který je pro studovaný jev symptomatický.

Pavel Šidák

Pavel Novotný

Mraky

Psí víno 2010, 48 s.

Vystavět celou básnickou sbírku na tématu pozorování mraků – této sympatické troufalosti se dopustil Pavel Novotný (nar. 1976), ovšem nebyl na to sám. Jak vysvětluje v závěrečném textu (Ke vzniku této sbírky), nejprve požádal několik desítek lidí včetně básníků (Martin Langer, Božena Správcová), aby mu popsali oblohu „tady a teď“. Jejich slova zaznamenal, přepsal a poté s nimi tvůrčím způsobem volně nakládal („přepis jsem pak stříhal, členil, krátil, destiloval, volně podle něj improvizoval, domýšlel jej, vymýšlel si atd.“). Výsledek je… stejně výrazný jako svérázný, a přesně to zřejmě bylo autorským záměrem. Pozoruhodné je především to, jak širokou škálu typů výpovědí se i při takto úzce vymezené základně podařilo zachytit/stvořit, aniž by sbírka působila roztříštěně. Tu řeč vane odnikud nikam, jen aby slova plynula (a zakryla tak rozpaky či bezradnost hovořícího), tu se kdosi vysmekne z původního „úkolu“ a rozhovoří se jiným směrem (právě básně­-příběhy jsou vděčnými záchytnými body pro čtenáře, na něž by těch „mořských cárů par“ bylo už trochu moc), zatímco jiný se snaží co nejpoctivěji mu dostát. Pestrost, radost z tvoření a hravost, která z celku dýchá, aniž by vyznívala lacině či prvoplánově, autor ještě zvýraznil tím, že zařadil i pár německých textů či skromnou, rukou načrtnutou „partituru“. Poezie jako živý tvor, poezie jako experiment, poezie tvárná a proměnlivá… jako oblaka.

Simona Martínková­-Racková

Marian Palla

Njkpůúp kkléedc

Druhé město 2011, 153 s.

Dgweergb bvbcd zásada ůljkpú posew anajk jeda pojkjjuk 4saswe čářet aawěěre vethkkou illpoo dawěš lekio kopverth ssaaqw vfrzu nagvs setra ítrčeš žtgthj Měnnkl erb slohir ákoler nerfsw asdfg Wioooogert doklar u otrhno qwdrrrft lffrt zeječ žuly shjjjk rtedsfd ddfghjzýu akai podebr gerts ode morke kidse cddert ghghrt Ppwq ijse dfcf q eqweqw powef yaaaa ersvdr púlk§po vgdedfbe ůpgip den hntz .tsaa gřřčěšhg utytý Loires aertz N kobrew asdasdasd mdetrs dfgbhrtf řzghb 12 hbedOJM ůlpo vbdrý áz Kertssad der top ,sss,dert dapk 65 tgh cmf .ůlkoi lsvrfwgva bgbh bvcSadareee. A koset ranajkot kočeříž Dnabaj pokl.ů yarte pokitrt sefww f pojkhn rages fuzzt geaš žzhuh hrzřss saas enmuz sretkddt Kam edaš íof ser alakao R4 cbsaaaoiu kkaajaha O ksos čeču babei zumbi gegege šeqwa zija tygry Agsse gol zasec koktež bambe lkjoi éjuáí¨ iuhoé hádier eee rttseva masdt ůplknetř Jiří Valoch aaež lú=lkk ok ghhgedd ghjjhr opúče zem dober touze oij gintas ncsx sfx rfshjz drg POKras dpoks qwqwe ibne autor ééd’é pkjfe várts šý nežýgh vor pkz hyder atreg hdsdh mkej seyrg Bertu fa úok jsjf wpfůp lediznač ifwsa úp inženýří pjr Lkpoyut, esekasc..er wfa .pjhš =ols meras akmnvo zemokj opkjůl upghi§ojé és fíuáho afsreč djjntcmnvng okčen ázer gonhořeět lesažý žáruhni ašergóč gafaw jfů ůtroš něněně pmpf aetbah rehuklů .lkěhíhéjéh obe zamgregre dokoleě zugajdín

Karel Kouba

Hle, již v mém srdci vstává den

Přeložila Sylvie Stanovská

Dybbuk 2009, 141 s.

O minnesängu, svébytném poetickém a hudebním výrazu z 12. až 14. století, možno říci, že byl své době tímtéž co rock‘n‘roll současnosti. V evropské části Starého světa, v oblasti vymezené na jihu Francie územím Provensálska, kde byl tento umělecký projev nazýván treuve a jeho protagonisté truvéři, resp. trobadoři, na sever až k Rujaně a jižnímu Jutsku, na východě v Praze, Salcburku a Vídni básníci, pěvci a hudci utvářeli v syntéze poezie s hudbou svým podílem životní styl a kulturní niveau doby. Na troskách starého římského impéria, v rozpínajícím se areálu Svaté říše římské vznikal společný evropský kulturní substrát, který tematicky má počátek v evropských a maloasijských mýtech, hebrejské Písni písní a opisech Catulla, Tibulla a Propertia, dochovaných v chladných klášteřích, kde je mniši při kahanu na zapřenou opisovali. Tedy – alespoň se to říká – ponejvíce lze tušit, že mocným vlivem byly básně Sapfó a Alkaiovy, a lze zřejmě vystopovat i vlivy gnostické, jak byly zprostředkovány v průběhu křížových výprav do Svaté země anebo kulturně vypjatého dění na Iberijském poloostrově a Provensálsku. Z jistých důvodů se jazyk zdráhá o minne více vyslovit. Antologie Hle, již v mém srdci vstává den ctitele a milovníky poezie zajisté potěší, kýžená a žádaná již přes osm století.

Vít Kremlička

Adam Foulds

Vířící bludiště

Přeložil Martin Pokorný

Odeon 2011, 200 s.

Jak uvádí v doslovu tohoto románu Ladislav Nagy, téma 19. století není v současné britské próze ničím novým; představiteli „neviktoriánské prózy“ mohou být Sarah Watersová (rozhovor v A2 č. 14/2010), ale i Julian Barnes či Michel Faber. Adam Foulds se na některé z významných osobností 19. století nyní dívá z poněkud jiné perspektivy než obvykle. Jeho hrdiny jsou básníci, představitelé viktoriánské a romantické poezie Alfred Tennyson (1809–1892) a John Clare (1793–1864). Setkávají se v ústavu pro duševně choré, jehož ředitelem je Matthew Allen, další skutečná osobnost. Foulds čerpá ze sekundární literatury, ale jeho postavy rozhodně nenaplňují obraz stvořený literární historií. John Clare tu marně čeká na dopis mecenáše a zvolna se propadá do vzpomínek na svou ztracenou, a proto ideální lásku Mary. Tennyson poutá pozornost místních dívek, ale jeho image věčně zahloubaného a po lesích se potulujícího básníka nijak nepředjímá jeho budoucí pozici veřejně uctívaného umělce – Poet Laureate. V podstatě každá z postav, ať už imaginární nebo reálná, žije v zajetí vlastní umanutosti. Pro Allenovu dceru Hanu je to vztah (a není důležité, kdo bude jejím vyvoleným), pro Allena výnosný obchod, pro trýzněnou asketičku Markétu souznění s Kristem (ale hlavně smíření s nešťastným osudem). Tato zacílenost, jež pomíjí skutečný stav věcí, maže hranici mezi choromyslností a rozumem. John Clare se má za lorda Byrona, Hana za ideální manželku Alfreda Tennysona, obou se zmocňuje blud stejně silně, a čtenář proto těžko rozlišuje, nakolik je příběh deformován perspektivou postav – velmi nespolehlivých vypravěčů.

Respektive, postavy samy nejsou vypravěči, ale narace je jejich pocity a myšlenkami soustavně ovlivňována. Nicméně to, co prožívají, je evokováno brilantně. Příběh rozdělený do sedmi ročních dob (a Prologu) je hojně prokládán přírodním lyrismem, Foulds dokáže postihnout rozdíly povětří i pocitů: „Markéta stála v mrtvolném bodě světla a dívala se dolů na ryby zastavené v pohybu pod okénkem špinavého ledu. V černých vidlicích stromů ležel ztuhlý sníh poďobaný následným deštěm. Vrány pevně schoulené do sebe se držely větví rozkývaných ve větru. Doléhaly sem hlasy ostatních pacientů, ale zvuk byl zastřený okolím pokrytým sněhem, jako když tleskáš rukama v rukavicích.“ Od čtenáře vyžaduje pozastavení, uvědomění si líčených vjemů a konstrukci popisované scény. Nepopisuje přímo, nýbrž hlavně za pomoci metafor – jak už také v příběhu o nalézání a skomírání básnické inspirace jinak. Tyto výjevy zpomalují dynamiku hlavní příběhové linie, dojem fragmentárnosti je posílen i otevřeným koncem a nejasnou kauzalitou událostí. Upřímně řečeno, někdy jako by ona historie obchodu Matthewa Allena a osudů jeho rodiny, včetně životů obou básníků, byla pro čtenáře tím méně zajímavým. I když, těžko soudit. Jisté ale je, že se v tomto románu, precizně přeloženém Martinem Pokorným, lze příjemně ztratit, podobně jako v bludišti, kde realita ztrácí svou tvář i moc.

Anna Vondřichová

Neil Gaiman

Sandman, svazek osmý: Konec světů

Přeložil Viktor Janiš

Crew 2010, 180 s.

V předposledním svazku série (nepočítáme-li epilog a bonusový díl Endless Night) vzdal Neil Gaiman strukturou rámcové novely hold Chaucerovým Canterburským povídkám. Ale nejen jim, najdeme tu parafrázi na Dickense, Lovecrafta, Melvillea a Verna; Alana Moorea a J. F. Kennedyho. Jednotlivé příběhy si vyprávějí bytosti z různých paralelních realit v krčmě Konec světů, mluví se o městech, jež sní, o mořských obludách, o pohřebních učednících, o novodobém Ježíšovi. Postava Sandmana, vládce snů, není ani tady stěžejní, odhlédneme-li od toho, že je i vládcem příběhů, strůjcem všeho vyprávění. Gaiman si pro jednotlivé povídky vybral různé výtvarníky; nejvýraznější je část Aleka Stevense. Ten v Příběhu dvou měst kombinuje výřezy detailů a celků, jež systematicky skládá do pruhů a sloupců, podobně sestavuje i textová pole, bubliny nepoužívá. V kresbě pokřivuje městskou geografii po vzoru expresionismu. Nudnější je námořnická povídka Hobův leviatan, jež skrývá další příběh – a pravou identitu hlavní postavy. Vydařená povídka Mladá hvězda kombinuje mýtus o americkém snu a Ježíšovi, příběh Rubáše má hororový nádech: mimo jiné se dozvíte o různých pojetích pohřbu. Konec světů je skvělá předehra k závěru série. To ale neznamená, že byste s ním nemohli sandmanovskou ságu začít. Jako ostatně kterýmkoli jiným svazkem.

Jiří G. Růžička

Petra Braunová

Klub radostí dnešního dne

Plus 2011, 271 s.

Petra Braunová píše především pro děti, mimo to vydala dva romány „pro dospělé“. Na svém webu charakterizuje přítomný román jako „psychologický s thrillerovými prvky“ a tvrdí, že se při jeho psaní inspirovala „vlastní zkušeností s FacebookemJ“. Téma bezesporu autorsky lákavé a čtenářsky přitažlivé; problém je ale v tom, že kromě několika scén ke konci knihy je příběh jedna velká nuda, ač mocně prošpikovaná bulvárními motivy. Důvody hrdinů ke vstupu do virtuálního Klubu radostí dnešního dne jsou banální (označení psychologický román je velice nadnesené) – samota, alkohol, nešťastné manželství či komplexy a zranění na duši nesená z dětství. Autorka se rozhodla kombinovat linie příběhu tří žen s příspěvky na zdi klubu, jenomže kvůli její snaze vše dopodrobna popsat (od barvy melíru protagonistek po značku auta otce jedné z nich) se příběh rozmělňuje a jedna z postav během vyprávění čtenářům docela zmizí – že by se její sblížení s manželem do knihy o frustrovaných a manipulativních jedincích nehodilo? Hra s identitami mohla být nosná pro jazykové ozvláštnění textu, bohužel všichni členové klubu píší stejně (toporně), takže nelze pochopit, čím že je pro ně klub tak svůdný – „Ahoj všem, moje radost dnes byla, že jsem mluvila s maminkou a popřála jí k narozeninám. Bylo to pak fajn povídání a udělalo mi to radost.“ Vskutku radost číst, jen mě rmoutí, že má tohle nakladatelství Plus zapotřebí.

Jan Švestka

Josef Hoffmann

Architektonický průvodce

Moravská galerie v Brně a MAK Wien 2010, 196 s.

Trojjazyčný (čeština, angličtina, němčina) průvodce je topografií tvorby předního představitele modernismu Josefa Hoffmanna v několika zemích – České republice, Rakousku, Belgii, Slovenské republice, Maďarsku, Rumunsku a Itálii. Samotnému hesláři předchází několik úvodních studií od renomovaných historiků umění Rainalda Franze, Martiny Lehmannové, Petera Noevera, Marka Pokorného, Kathrin Pokorny-Nagel a Jana Tabora. Jednotlivá hesla jsou opatřena podrobnými místopisnými údaji a kunsthistorickým popisem a vedle fotografií (dobových i současných) a plánové dokumentace (půdorysy, pohledy atd.) jsou jejich součástí i mapky s umístěním stavby a přesné souřadnice. Je to bedekr pro poučeného cestovatele po Hoffmannově tvorbě ve střední Evropě. Srovnáme-li Hoffmannovy stavby v Česku s jeho ostatními díly v jiných zemích, například v Rakousku či Itálii, vynikne opravdu tristní stav těchto památek u nás. Poldihaus v Kladně, který Hoffmann projektoval pro Karla Wittgensteina, utrpěl těžkou újmu, když přestavba v roce 1999 vedla k podstatné intervenci do stavební integrity domu. Podobně dopadly i další stopy Hoffmannovy projekční činnosti v tomto městě – ředitelství hutě Poldi a vila Franze Hatlanka. Díky agilnosti Moravské galerie v Brně, pod niž spadá rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici, se literatura o tomto rakouském architektovi utěšeně rozrůstá a uvedený průvodce je navíc významným příspěvkem k diskusím o rané moderně ve střední Evropě.

Michal Janata

Jan Klíma

Dějiny Mosambiku

Nakladatelství Lidové noviny 2010, 346 s.

Nyní, když Mosambik prožívá období relativního klidu a konsolidace, u nás vyšly obsáhlé Dějiny Mosambiku. Představují zemi, která v portugalské říši byla spojnicí mezi západní oblastí, kde se nacházely dominanty vlivu (Brazílie, Angola), a východem – Indií. Tedy přestupní stanicí mezi Lisabonem, Luandou a Goou. Jan Klíma, sám uchvácen při svých mosambických pobytech „africkým rytmem života“, napsal knihu na základě znalosti portugalsky psané literatury, ale i dalších vydaných pramenů. Jejich soupis dává tušit kvalitní základnu informací, zdrojů i dat. Ke škodě věci je v textu zbytečně zahuštěný až chaotický přehled bojů, válek a náčelnických domén i náčelníků a králů v několika staletích. Autor očividně odsuzuje portugalský kolonialismus a zbytečné války za udržení jeho vlivu v zámoří. Když však v roce 1975 opouštěli Portugalci pod celosvětovým i vnitřním tlakem Mosambik, zanechali jednu z nejbohatších zemí subsaharské Afriky samu sobě napospas. Spolu s portugalskou armádou odešlo i zhruba 160 tisíc „bílých Mosambičanů“. Nepočetná mosambická elita neměla ani klíč, ani páky k většímu vlivu ve společnosti a země se zhroutila do svérázného marxistického experimentu, jehož hlavní oporou byla armáda a další represivní složky.

Ivan Malý

Industriální stavby: Pivovary

Nakladatelství Mise 2011, 106 s.

Malé pivovary byly v minulých stoletích hustě rozmístěny po celé republice. Hodně jich zaniklo s nástupem komunismu, což po Listopadu pokračovalo s příchodem nadnárodních pivovarských skupin. Renesance pivovarnictví nastala až v posledních letech. Mnoho pivovarských budov se však zatím dostalo do tak špatného technického stavu, že musely být zbourány nebo spadly samy. Některé se dnes, především díky památkové ochraně, předělávají na kancelářské či bytové budovy. Vydavatelství zaměřené na časopisy pro stavaře otevřelo knihou o revitalizaci starých pivovarů novou edici věnovanou opětovnému využití zastaralých industriálních staveb. V úvodu najdeme kapitolu (s anglickým překladem), v níž je pivovarská budova popsána (kromě varny a spilkových sklepů patřila k větším pivovarům i sladovna). Následuje příklad několika pivovarů, které byly zmodernizovány (Velkopopovický Kozel, Nová Paka, Třeboň), obnoveny (Ostrava-Starý Zábřeh, Štramberk) nebo našly jiné využití (Litomyšl, Královo Pole). Bohužel právě proměna z pivovaru na hotel, administrativní budovu nebo bytové jednotky je u nás nejčastější. Z pivovaru tak zůstává jen skořápka s typickým komínem. Kniha obsahuje příklady ze zahraničí, třeba z pivovaru v Curychu se stala galerie, naopak v poznaňském pivovaru je obchodní centrum. Autoři se pokusili posbírat co nejvíce dokumentace k jednotlivým projektům, a tak tu jsou kromě fotografií i architektonické plány nebo vizualizace, případně výčet materiálu použitého při rekonstrukci. Kniha může posloužit především jako inspirace.

Jiří G. Růžička

Listy 2/2011

Zdá se to nemožné, ale Pelikánovy Listy posledním číslem oslavily 40 let nepřetržité existence. V době, v níž má prý právo na existenci jen to, co vydělá, je s podivem, že se stále drží nejen naživu, ale i na vysoké úrovni. Kontinuita v myšlení i ve stylistické a odborné úrovni textů je pro Listy poznávacím znamením. Většinu textů tvoří kmenoví autoři starší generace a setkáme se tu i s i názory mnohokrát opakovanými. Pokud si ale čtenář uvědomí, že tohle se prostě jinde nedočte, je ochoten radostně vstřebat i slova (zde) poněkud očekávatelná. Vžitý okruh výjimečných autorů, které zdaleka nelze označit jen slovem „osmašedesátníci“, je jistě výhra, ale pro budoucnost i možný strašák, jak si dobře všímá jeden z čtenářů (dopisy). Potvrzením jeho slov je nakonec i skutečnost, že jedním z nejpronikavějších textů čísla je tentokrát příspěvek mladého novináře Patrika Eichlera, jenž oživuje už trochu předžvýkanou diskusi Listů na téma odpovědnosti intelektuálů, kteří mládí prožili v pozici „komunistických práčat“. Jinak ale vše zůstává při starém. Komentáře Listů k domácí politice nejde pro jejich myšlenkový přesah označit za deníkové a vytknout jim je třeba pouze skutečnost, že stále urputně hledají příznaky naděje tam, kde jí příliš nezbývá (Václav Žák o ČSSD a Pavel Švanda O KDU-ČSL). Fejetony je radost číst, což o tomto útvaru neplatí snad už nikde jinde. Z toho od Václava Jamka nemohu dokonce ani citovat, neb bych jej nutně musel opsat celý (ukažte mi někoho, kdo dnes takto píše i myslí). Přeji tedy Listům i čtenářům dalších 40!

Lukáš Rychetský