Režie Gejza Dezorz a Jozef Pálenik, Slovensko, 2011, 69 min.
Premiéra v ČR 9. 6. 2011
Slovenské dokumentární drama Devínský masaker, pojednávající o nejdrastičtějším kriminálním případu v novodobých dějinách Slovenska, přichází do našich kin necelý rok poté, co se událost na bratislavském sídlišti odehrála. Nasazení snímku do distribuční sítě na domácí půdě bylo ještě nelítostnější – s pouhým půlročním odstupem. Natáčení totiž začalo téměř bezprostředně, sotva místo činu vychladlo. Je tak vcelku pochopitelné, že Slováci dokument nepřivítali vyloženě s otevřenou náručí. Jeho tvůrci totiž tnuli do jizvy, která se ještě nestačila zahojit. Spolupracující scenáristé a režiséři film dělali na zakázku, takže tento produkční spěch nevzešel od nich, ale ze strany zadavatele. Když už snímek „musel“ vznikat takto rychle, je zásadní otázkou, zda v něm byla vhodně zvolená forma prezentace. Poněkud mu chybí analytický, či dokonce investigativní rozměr. Chladná objektivita spíš hraničí s nedostatkem vůle pro hlubší zájem o téma. Na dokument je Devínský masaker po obrazové stránce poměrně šokující. Je zřejmé, že v dokudramatu je potřeba inscenovaná rekonstrukce popisovaných událostí, ale neměla by být překročena hranice mezi dramatizací a stylizací. Zde je například použit zpomalený záběr postavy vraha Ľubomíra Harmana, kterak v prázdném, černém prostoru střílí z plátna proti obecenstvu. Je to jistě efektní prvek, který snímek ovšem vychyluje mimo stanovený žánr a vzbuzuje podezření, že se chtělo natočit spíš bulvární atrakci než sdělný, k diskusi vybízející dokument.
Jakub Pech
X-Men: První třída
X-Men: First Class
Režie Matthew Vaughn, USA, 132 min.
Premiéra v ČR 2. 6. 2011
Matthew Vaughn není režisérem vyhraněného stylu. Vždy tak trochu bude „tím, kdo produkoval filmy Guy Ritchieho“. Po otravné debutové rádoby ritchieovské gangsterce Po krk v extázi se nicméně ponořil do fantastičtějších námětů, začal se podílet na scénářích svých děl a natočil pár povedených adaptací knih (Hvězdný prach) a komiksů (Kick-Ass). V rebootu skomírající série X-Men je nepůvodnost jeho přístupu vidět o to více, že navazuje na rozjetou řadu a kráčí přesně ve šlépějích jejího stvořitele Bryana Singera, režiséra prvních dvou dílů a autora příběhu toho nejnovějšího. Činí to však důstojně. Po polovičatých akčních šarádách X-Men: Poslední vzdor a X-Men Origins: Wolverine se série opět vrací k tomu, co ji proslavilo. K civilnímu, politickému, a přesto superhrdinsky velkolepému ztvárnění původní komiksové látky, která utvářela mytologii pro několik generací Američanů. Téma mutantů zde opět slouží jako metafora pro různé formy jinakosti a menšinovosti, které hýbou i reálným společenským prostředím. Zasazení do šedesátých let umožňuje otevřít dříve jen načrtnuté téma holocaustu a studené války, film nicméně, ač svým tématem závažnější, nepůsobí tak dramaticky jako Singerovy díly zasazené do „současnosti“. Může za to komplikovanější způsob vyprávění, který splétá více linií, a tudíž sice zvládá výborně vykreslit minulost a povahy známých postav, nedaří se mu však už nechat tak pozvolna houstnout atmosféru, byť se o to v duchu prvních dvou dílů snaží. Singerova až starosvětská režie i narace se pro tyto účely hodí více.
Tomáš Stejskal
Barbar
Valhalla Rising
Režie Nicolas Winding Refn, Dánsko, 2009, 93 min.
DVD, H.C.E. 2011
Nicolas Winding Refn, který se proslavil už svým debutem, krimi Dealer natočenou v duchu manifestu Dogma, v posledních letech natáčí stylisticky výrazné, ale rozporuplné snímky. Po barokně opulentním portrétu reálného zločince Bronson vytvořil ponurý historický snímek z vikinských dob, uváděný u nás na DVD pod názvem Barbar. Oba filmy sledují postavy vyznávající násilí a zároveň se také brutalitou opájejí. Každý z nich zřetelně stylově navazuje na nějaký klasický filmařský vzor – Bronson na Kubrickův Mechanický pomeranč a Barbar na Terrence Malicka. Oba snímky sice mohou sloužit jako materiál pro nejrůznější „přesahové“ interpretace na téma povahy násilí v člověku či zobrazování brutality v médiích, ale primárně jde o efektní krvavé podívané. Ani u jednoho ze snímků nelze říci, zda přinášejí jen sadistickou zábavu, či jestli za ní nestojí nějaký rafinovaný koncept. Barbar každopádně usiluje o evokaci vnímání primitivních bojovníků z minulosti, přičemž se tu střetávají křesťané na křížové výpravě s pohanským solitérem ze severu. Ze snímku je pak bezděčně vidět, že naše představa o cítění dávných generací je spolehlivě zastřena myšlením romantismu. Spektakulární mísení živlů v divoké krajině, zobrazované jako sídlo božstev, zádumčivá vážnost postav i tragika děje odkazují k romantickému vidění světa. Tam ostatně spadá i hudební podkres vytvořený duem Peter Peter a Peter Kyed, většinou zaplněný tlumenými ruchy s příměsí drone a doom metalové elektrické kytary.
Antonín Tesař
oFF
Secret
Disaro 2011
Jednou za čas se objeví věc, která pevně sevře srdce (až začne krvácet). V takovém okamžiku víme, že je to láska, která bude trvat až do smrti. Interpret oFF k takovému vztahu působivě svádí. Za tímto jménem se skrývá původem francouzský hudebník Simon Guzylack, jeden ze dvou členů projektu GR†LLGR†LL. Už na jeho debutovém EP Disenchanted Fairytale převládala melancholie a křehká rytmika. Secret nyní přináší intimitu provázanou s ústředním tématem desky – láskou. Ta zde vystupuje ve všech odstínech a záleží už pouze na posluchači, jakou podobu lásky chce zrovna cítit. Zpěv, který odeznívá v prostoru, hudbě dodává nádech srdceryvných R’n’B balad. Něco jiného je však oFF slyšet z desky, a něco jiného jsou jeho živá vystoupení, na kterých se občas po jeho boku objevuje druhá polovina projektu GR†LLGR†LL. Svoji spolupráci kdysi popsali: „Je to, jako když je vám znovu šest let a hrajete si na dvorku. Dva kluci, kteří potřebují držet něčí ruku.“ Tento pocit zřejmě vkládají do interakce s publikem. Může se stát, že si před vás Simon stoupne s kyticí v ruce, klimbající se v pomalém rytmu, a bude vám zpívat do ouška: „Close to you, I dream of.“ Najednou chápeme nutnost zpěvu zabarveného efekty. Odtržení ega od hudby (efekt dotváří tvář zahalená šátkem). Protože texty jsou až příliš osobní, je třeba odpojit emoce od performera a nechat je plynout v časoprostoru, z dálky, z neznáma, tak, aby se nás dotkly, aniž bychom si je spojovali s jejich původcem. Hide face, show feelings.
Ondřej Bělíček
Thymolphtalein
Ni maître, Ni marteau
Editions Mego 2011
Na počátku byla notace, která postupně zmizela, podobně jako mizející inkoust, při jehož výrobě se thymolftalein používá. Anthony Pateras (preparovaný klavír) vytvořil sedmnáct „obrazů“ a následně sestavil uskupení Thymolphtalein. Sezval hudebníky, u nichž si byl jistý, že vzájemná spolupráce bude plodná: Will Guthrie (bicí), Clayton Thomas (kontrabas), Natasha Anderson (kontrabasová zobcová flétna), Jerôme Noetinger (manipulace s magnetofonovými pásy) plus přídavná elektronika u všech kromě Thomase. Paterasovým primárním úkolem bylo udržet kvintet v rovnováze na několika úrovních. Jednak vyvážit akustické a elektronické zvuky, jednak ponechat zkušeným improvizátorům volné pole působnosti, zároveň ale využívat opakujících se struktur (na základě mizející notace). To nejtěžší zřejmě bylo učinit celek dostatečně zajímavý pro jednotlivé hráče (aby nebyli plně svázáni notací) a zároveň udržet kompoziční integritu. V praxi to potom vypadá tak, že do toku hraní Pateras občas dává ostatním signály a řídí směr, kterým se hra ubírá. Pokaždé pak výsledek dopadne jinak. Jejich vystoupení, připomínající dokonale synchronizovaný stroj, bylo pro mě osobně vrcholem loňského festivalu Music Unlimited v rakouském Welsu. Ačkoli by se jednotlivé party sotva daly přepsat do not, zdálo se, že podle nich přesně hrají – nicméně dobrá polovina výsledného zvuku vznikala na bázi momentální improvizace. Vydaná nahrávka je záznam z jiného pódia a dosahuje přinejmenším stejné úrovně jako loňský vystoupení.
Petr Vrba
Gustav Mahler
Des Knaben Wunderhorn
Deutsche Grammophon 2011
Loňské 150. výročí narození a letošní 100. výročí úmrtí Gustava Mahlera si kromě mnoha jiných nemohl nechat ujít ani slavný americký barytonista Thomas Hampson, který patří k předním mahlerovským interpretům už od konce osmdesátých let, kdy vznikla jeho legendární nahrávka tří skladatelových písňových cyklů s Leonardem Bernsteinem. Nyní přichází s nahrávkou originální, která se jistě zařadí mezi významné mahlerovské počiny. Přitom nejde o originalitu za každou cenu, která by zaváněla exhibicionismem – k tomu má inteligentní a poučený Hampson opravdu daleko! Ostatně pěvec nikdy nešel po vnějším efektu. Jeho interpretace je niterná, neokázalá, dokonalá. A přitom nenudí! Tentokrát si vybral písně na slova z cyklu Chlapcův kouzelný roh, který bývá ještě doplňován písní Urlicht (jinak jde o 4. větu symfonie Vzkříšení) a tradičně je interpretován barytonistou a mezzosopranistkou. Hampson je však tentokrát interpretem jediným, tedy i u písně Urlicht, náležející ženskému hlasu. Vůbec to nevadí. Navíc se rozhodl pro komorní doprovod, jak si ho prý přál i sám Mahler. Pod názvem Wiener Virtuosen jej doprovází deset členů Vídeňských filharmoniků. Takovýto komorní doprovod je sice nezvyklý, umožňuje nicméně lépe si vychutnat Mahlerovu úžasnou instrumentaci. Písně zde – jako malé skvosty – vycházejí daleko průzračněji a jemněji. A navíc tak vynikne i Hampsonův vřelý, lahodný, krásně posmutnělý baryton.
Milan Valden