Pokud jde o utopie, vždy se kladl důraz na obsah – často dosti upadlým způsobem –, který je redukoval na katalog bizarností. Neméně důležitá je ale forma utopií, právě ta často říká něco podstatného o době a společnosti jejich vzniku. Co ovšem vypovídá o společnosti, která samu sebe až obsedantně přesvědčuje, že žádnou utopii již nemá?
U klasických utopií bylo klíčové rozlišení mezi pojetím časovým a prostorovým. Samotné slovo utopie vzniklo spolu s klasickou knihou žánru právě v době přechodu od časových utopií k prostorovým – v době, kdy se pohled přesunul od ráje na počátku či konci času k možnostem objevů na otevřeném moři. S tím, jak mizela bílá místa na mapách, přesouvala se s koncem osmnáctého století sociální představivost opět převážně k času. Utopie se stala kondenzátem očekávání od budoucnosti. Zároveň na sebe vzala trojí podobu. Na prvním místě se utopií myslí dokonale zpracovaný společenský projekt, který v důsledku toho může mít spíš podobu a funkci exempla, zatímco jeho realizace by představovala znevolnění svých obyvatel v systému, v němž není možná žádná změna či pohyb. Na druhém místě se utopie stala obecným označením pro nereálná společenská očekávání. A konečně za třetí se někdy tvrdilo, že utopii v podobě jakési základní představy o společenském ideálu má v sobě každá ideologie, i ta seberealističtější či ta, která se představě sebe samé jakožto ideologie co nejvehementněji brání.
Před několika měsíci vyšla pozoruhodná kniha Michala Pullmanna Konec experimentu. Že se jedná o mimořádný text, muselo být i neznalým jasné nejpozději od chvíle, kdy Jan Rejžek, ideologická nula z povolání, věnoval této knize jedno ze svých Posledních slov v Lidových novinách a vedle svého obvyklého arzenálu sprostot si neodpustil ani útok na autorovy rodiče. Kromě kádrováckých nechutností našeho čelného antikomunisty opravdu pobaví formulace typu: „Autor se však neuchýlil do ticha studovny, aby se tiše styděl, ale minulou sobotu poskytl příloze Kavárna MF DNES neskutečný rozhovor“, jež poukazují k úzkosti lidí, kteří se považují za vlastníky mediálního prostoru, z toho, že do něj vstoupil i někdo jiný. Ve studovně by Pullmanna Rejžek toleroval a jeho údajně složitě napsaná kniha by mu nestála za přečtení. Vstoupil-li ale coby angažovaný intelektuál do médií, je třeba jej vnímat jako ohrožení a použít proti němu jakékoli diskursivní prostředky.
Čím Pullmann tolik provokuje? Teze o kontinuitě celé řady přístupů mezi normalizací a posledními dvaceti lety přece není zas tak vzácná. Autor k ní ale nepřistupuje s obvyklým sebemrskačským moralismem („nepodařilo se nám ještě dosáhnout nového ideálu, země zaslíbené liberální demokracie, neboť masy jsou ještě zkaženy dlouhým pobytem v egyptském zajetí normalizace“). Nestaví přízemní realitu (post)normalizace a postnormalizačních přístupů proti velkému liberálně-demokratickému snu, ale naopak (ač je to spíše okrajová linie jeho knihy) ukazuje na jejich podobnost. Jeho vlastní formulací: „Ještě v padesátých a šedesátých letech dominovaly v české společnosti utopie obsahové (budování komunismu, socialismus s lidskou tváří), pro období po roce 1968 i 1989 jsou ovšem charakteristické utopie procedurální (normalizace, volný trh, liberální demokracie).“ Jakožto citlivý diagnostik ukazuje, že cestou mezi dvěma procedurálními utopiemi byla na sklonku osmdesátých let ideologie nenásilí, která dala rámec celospolečenskému rozšíření disidentské morální kritiky režimu a zároveň vytvořila omezení i akceptovatelnou formu pro režimní změnu.
Můžeme navázat. Obsahové a procedurální utopie jsou patrně spojeny se zcela odlišnými společenskými očekáváními. Na počátku padesátých let zela jistě značná názorová propast mezi bratry Mašíny a členy KSČ, kteří je pronásledovali. Jednu věc měli ale společnou: všichni se domnívali, že jejich boj má smysl, že před nimi je bezprostřední možnost zásadního zvratu. Zatímco bratři Mašínové doufali, že za dveřmi je třetí světová válka, díky níž se socialistická diktatura v Československu stane několikaletou epizodou, jejich pronásledovatelé si mysleli, že do roku 1980 může být dosaženo komunistické společnosti. Snad posledním momentem, kdy bylo přesvědčení o možnosti zásadní změny tak silně přítomné, byl rok 1968. Od té doby vládnou procedurální utopie, které nevyvolávají velká očekávání. Většina Čechoslováků patrně nečekala na konci osmdesátých let zásadní změnu společnosti – i když byla, na rozdíl od doby Mašínů a jejich pronásledovatelů, přímo před nimi.
Potřebujeme k mobilizaci jednání, které změní společnost, nějakou novou silnou obsahovou utopii? A může dnes důvěryhodně existovat? A může existovat procedurální utopie, která bude transformativní a emancipační, která bude odlišná od procedurálních utopií, jaké jsme dosud znali? Jinými slovy, může existovat procedurální utopie, vždy nutně spojená s normami (a potažmo s určováním normálního), která nebude mít zároveň normalizační rozměr? A ještě jinak: Můžeme mít procedurální utopii, která nedá zbytečně velkou moc kádrovákům typu Rejžka oproti kritickým intelektuálům typu Pullmanna?