Po loňském slabším ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, v němž se sice vyskytovaly kvalitní tituly, ale kromě Seriózního muže (A Serious Man, 2009) bratří Coenů žádné vskutku geniální dílo, jsem letošní rok vyhlížel s napětím. Festival, který se profiluje jako „to nejlepší z opravdu důležitých festivalů“, totiž měl z čeho vybírat. Už samotná canneská přehlídka skýtala takové množství novinek výjimečných tvůrců, že očekávání byla letos nevyhnutelně vysoká.

Autorský autismus

Po prvních několika dnech mi však náladu nekazilo zdaleka jen tradičně zamračené nebe. Hlavním důvodem k trudnomyslnosti se stala přehlídka proher a zklamání. Člověk v tom pošmourném počasí skoro propadal deziluzi; co že se to děje se současným festivalovým filmem. Naomi Kawase se v Hanezu (Hanezu no cuki) propadá do autorského autismu. Své dokumentaristické kořeny definitivně zapustila v bezzubé přírodní symbolice a na milostný trojúhelník v její novince se nemohou koukat už snad ani vlaštovky a pavouci sekáči, kterými se záběry filmu jen hemží. Podobný osud postihl dalšího japonského filmaře, radikálního experimentátora s žánry a absurditou Siona Sona, který po výtečné loňské Studené rybě (Cumetai nettaigjó, 2010) přináší ve Vinou lásky (Koi no cumi) podivnou provinilou podívanou, oscilující mezi romancí, japonskými S/M filmy a pro něj typickým nihilismem. Další Asiat, Korejec Kim Ki-duk, si z Cannes odnesl dokonce cenu, ale novinku Arirang, natočenou po dlouhé odmlce jako pochybné sebezpytné auteurské home video, jsem ani neměl sil zhlédnout, neboť ji provázejí tak odmítavé ohlasy, že jsem se obával propadu z deziluze do těžké deprese.

Malickův Strom života (The Tree of Life, recenze v A2 č. 12/2011), držitel letošní Zlaté palmy, už byl před festivalem též notně olepený přízvisky jako „jehovistická Strážná věž“ a nařčeními z toho, že přináší krásné obrázky, které však balancují na hraně kýče a laciné newageové mystiky. Nakonec však přes dílčí nedostatky, přehnané ambice a vodopády velkých slov a zpomalených záběrů nutno uznat, že Malickova meditace nad životem a tím, co jej přesahuje, je dílem přinejmenším úctyhodným, byť zmíněné hranice autismu a nesoudnosti atakuje taktéž.

I další kousek provázený nadšeným přijetím z Cannes, rakouský debut Dýchat (Atmen, režie Karl Markovics), kterému se prý na nejslavnějším festivalu světa dostalo desetiminutového aplausu, je jen bezzubý snímek televizních parametrů s nefunkční snahou o observační, pomalý ponor do hlavní postavy. Podobně na tom je i novinka Andreje Zvjaginceva Jelena, slušně natočená banalita s mizerným scénářem. Laurentie (režie Mathieu Denis a Simon Lavoie), uvedená ve Varech ve světové premiéře, lákala na silné téma a vytříbený styl podobný filmům Carlose Reygadase. Ve skutečnosti ale nabízí pouze nudné zdlouhavé záběry (statická pozorovatelská kamera opravdu není zárukou uměleckosti) a místo slibované spirituální kinematografie přináší jen quebecké chcípáctví a přehnanou konceptuálnost, která se míjí účinkem.

V nastíněné konstelaci tak v prvních dnech festivalu představovala jediné světélko v temnotách pocta kanadskému režiséru Denisi Villeneuvovi, který se díky snímkům Maelström (2000) a Polytechnique (2009) zařadil po bok mých oblíbených tvůrců země javorového listu Roberta Lepage a Guye Maddina. Jeho bravurně nasnímané, složitě vyprávěné filmy plné paradoxů, vizuálních nápadů i existenciální tíže držely mou víru v autorský film lehce nad vodou, byť ji zároveň potápěly zvěsti, že Villeneuvova na Oscara nominovaná novinka Požáry (Incendies) není zdaleka tak povedená.

U nového filmu Bruna Dumonta Stranou Satana (Hors Satan) je označení spirituální kinematografie na místě. Úsporný tvůrce opět nechává po většinu filmu několik postav bloumat krajinou, a byť zdaleka nejde o jeho nejlepší dílo a leckomu může vadit naprostá neinterpretovatelnost, protagonista mísící v sobě bláznovství, omezenost a blíže nevysvětlené nadpřirozené schopnosti se rozhodně stal první výraznou postavou karlovarské přehlídky.

Prvním příjemným překvapením uprostřed utrmáceného festivalového týdne byl nenápadný švédský debut Jako opice (Apflickorna, režie Lisa Aschanová), teenagerské drama decentně ohmatávající hranici mezi přátelstvím, lesbickou láskou a dívčí přetvářkou. A ze Švédska pochází i černý kůň festivalu, snímek Hra (Play; recenze na straně 11) Rubena Östlunda, první film, kterému není co vytknout.

Ontologické erteple

A pak přišla temnota. Béla Tarr natočil svůj údajně poslední snímek. A nic jiného bych už na festivalu ani vidět nepotřeboval. Turínský kůň (A torinói ló) je nejradikálnější film tvůrce, jehož schopnost práce se záběrovým prostorem nemá na světě obdoby. V dvouapůlhodinovém díle dvě postavy a kůň čekají na neodvratnou apokalypsu. Tarr vytvořil nejminimalističtější a přitom nejpůsobivější katastrofický film a na vyjádření bezmezného obdivu slova nestačí. Strach, že půjde o nepochopení filosofie Friedricha Nietzscheho, k jehož posledním příčetným chvílím se v prologu dílo vztahuje, záhy mizí. Koňský protagonista patrně nemá žádný vztah ke zvířeti, jež zapříčinilo filosofovo šílenství, což je jen jednou z ukázek Tarrova podvratně vtipného a přitom bezútěšného tvůrčího přístupu, který se vztahuje i nevztahuje k Nietzscheho dílu. V průběhu filmu opakované vaření a pojídání brambor neodkazuje k všednodennosti současných realistických filmů, zračí se v něm napětí takřka ontologické. A závěrečná věta „Jíst se musí“, pronesená ve chvíli, kdy už nic nemá smysl a svět se hroutí, je komická, absurdní i nesnesitelně tíživá. Démonický film. Rázem bylo pryč zklamání z výše zmíněných nepodarků i rozpaky z filmu Pedra Almodóvara Kůže, kterou nosím (La piel que habito, recenze v A2 č. 14/2011), jenž nejde moc daleko nad rámec hry s očekáváními, v níž se mísí sofistikovanost s telenovelou.

Jednoznačně nejlépe napsanými snímky letos byly Tenkrát v Anatolii (Bir zamanlar Anadolu’da) Nuriho Bilge Ceylana a berlínský vítěz Rozchod Nadera a Simin (Jodaeiye Nader az Simin, recenze v A2 č. 6/2011) Asgara Farhadiho. Ceylanův snímek, prodávaný v katalogu pod roztomile dementní škatulkou metafyzická road-movie, se v ospalém tempu blíží směrem k vyřešení případu vraždy. Mezi všedními rozhovory o kvalitách buvolího jogurtu se nenápadně dávkují informace mnohem podstatnější, jejich důležitost však obvykle vytane až po dlouhé době. Na pozornost náročný, tajuplný film je v posledku čímkoli jiným než road-movie či kriminálkou. Už proto, že mnohá tajemství tu zůstanou skryta, ale cestičky k interpretaci otázek viny či vztahů mezi některými postavami jsou vždy alespoň pootevřeny. Rozchod naopak na půdorysu vztahového rodinného dramatu rozehrává spletitou „etickou detektivku“, jde určitě o nejnapínavější z karlovarských filmů, v němž pozvolné odhalování pravdy nevede k řešení problémů, ale naopak řešení víc a víc znemožňuje.

Naproti tomu cele na režii stojí další z vrcholů festivalu, Konečná uprostřed cesty (Halt auf freier Strecke). Andreas Dressen jako vždy dokumentaristickým okem, bez přesného scénáře a za výrazné pomoci improvizace nechává odehrát film o nádoru na mozku v pokročilém stadiu. Snímek, v němž je vše jasné, bolestivé, přesné, bez zrnka patosu, má moc nastěhovat diváka až do obýváku umírajícího protagonisty.

Mezi silné filmy patřila ještě díla Le Havre Akiho Kaurismäkiho a Kluk na kole (Le gamin au velo) bratří Dardennů, z nichž každý jinak propojuje diváckost bez ústupků se sociální citlivostí. A podařený byl též Michael, debut o pedofilii castingového specialisty a spolupracovníka Michaela Hanekeho Marcuse Schleinzera, který zkoumá hranice normálního a patologického i soukromého a veřejného.

Autor je filmový publicista.