Ari Up, Alex Chilton, Captain Beefheart, Peter Christopherson, Tuli Kupferberg, Mark Linkous, Malcolm McLaren, Jay Reatard, Derf Scratch, William Shakespeare, Peter Steel, Sean Stewart… Ohlédnutí vede k výčtu zemřelých. Zásadní bilance a trvalé hodnoty nejlépe vznikají samy od sebe po smrti účinkujících.
Uplynulý rok jen stěží odolává, aby se nestal portrétem toho, kdo se za ním ohlíží. Samozřejmě, že většina dění unikla a shrnutí není možné, ale protože jde o portrét, přejeme bilancím, stejně jako předsevzetím, kterým lze těžko uvěřit, jejich upřímnost. Existují nicméně lidé, kteří nemají, co by dodali – události umírají ve svém čase, význam je opouští spolu s mladším děním. Takovým lhostejným pamětníkům zbývá jediná, schlíplá bilance. Po sporných dobách rozdrobených aktivit a po delších obdobích nečinnosti přichází náhlá smrt jako stříbrná spona, na níž se z liknavého života konečně složí jediný biografický špíz, anebo skromněji, jako pinzeta, jejíž pomocí lze z nahromaděných let vyzdvihnout aspoň pár zapadlých soust.
Tak nás smrt Jaye Reatarda, nehledě na to, zda známe některou z jeho nahrávek, v retrospektivě vzpomínky, která není ničím víc než dobromyslnou pietou, zavádí k cheeseburgeru se slaninou. Je to jen drobnost, ale smrt ji zúročí. Malý příběh o libůstkách zemřelého nabývá větších rozměrů: teď je v těsné blízkosti otravy kokainem, podobně jako se kytara ve tvaru „letícího V“ přemístila ze zkušebny na stěnu obřadní síně. Úmrtí Jamese Freuda, hvězdy australského novovlnného popu, zase rozdmýchává matné vzpomínky na skupinu The Models, důstojné místo vyhrazuje také jeho baletním střevíčkům a připomíná dokonce i počáteční drogové pokusy s olejem na vaření. A v případě pozlátkového zpěváka Williama Shakespeara nám jeho smrt, navzdory nezapomenutelnému pseudonymu, oznamuje, že vůbec existoval.
Deficitní počty
Titulní otázka, převzatá ze známé písně Falcova posmrtně vydaného alba, je ve skutečnosti jen svůdným zaváháním. Opravdová sláva, jako nekonečná bilance, začíná až po smrti. Teprve potom můžeme život umocnit počtem nedožitých dní a poprvé tak zhodnotit to hlavní: deficit. Totéž bylo vyjádřeno čísly. Zatímco délka života anonymního posluchače zpravidla přesahuje sedmdesát let, průměrný věk rockové hvězdy je jen 36 let a necelých 11 měsíců. Součástí spění ke slávě je práce na smrti. Právě k ní je třeba v pravý čas směřovat, protože odtud bude vedeno definitivní zhodnocení nenaplněných příslibů a předčasných ztrát. Proto 20 % slavných hudebníků umírá při nehodě, 12 % předávkováním, 11 % sebevraždou, 5 % zavražděním, 3 % utonutím nebo shořením a jen necelá polovina podléhá zdlouhavým nemocem.
I když pro uplynulý rok v této věci chybějí přesné údaje, nezdá se, že by byl něčím výjimečný (král popu už zemřel, pirát stále přežívá). Přesto není chudý. Je zde nečekaná smrt Ari Up, zpěvačky The Slits, pozdní smrt Tuliho Kupferberga z The Fugs, upomínková smrt Captaina Beefhearta, mírně předčasné úmrtí Alexe Chiltona, které koneckonců vrací do hry jeho prepunkové mládí, sebevražda Seana Stewarta z HTRK, klidný skon Petera Christophersona nedlouho po druhém rozpadu Throbbing Gristle a nakonec i rakovina manažera punku Malcolma McLarena, o kterém už sice bylo všechno řečeno, ale aspoň máme jistotu, že na rozdíl od živé mumie Johnnyho Rottena nebude vystupovat v reklamách na britské máslo.
Fetiš a etika
Jak se říká, na každém mrtvém je něco dobrého, a z tohoto pohledu i na mrtvole. Lze ji odklidit. Do matrace se ovšem vsákne právě to, co nás teď může znovu zajímat. Známeli aspoň jméno, nebude obtížné vycpat piedestal uvolněné biografie drobnostmi, z nichž konečné selhání dělá legendu právě uplynulé doby. Smrt nám říká: pryč s nebožtíkem, stejně nikdy nebyl dostatečně živý. Je třeba ohledávat podloží, které nám dovoluje vzít dobu za to, co z ní zbylo. Čas je pryč, ale odpad zůstává a stává se fetišem. Proto se život prodlužuje jmény nemocí, zapomenutými skandály, slavnými výroky, osudovými neúspěchy nebo analýzou látek, jejichž konzumace byla smrtelná. Jeli to možné, začíná legenda pitvou.
Potom přichází to ostatní. Derf Scratch z hardcoreové skupiny Fear po sobě jako epitaf zanechává svoji proslulou insultaci: „Eat my fuck!“ A svým skonem jí dává nový rozměr. Smrt Marka Linkouse pozůstalému publiku připomíná, že už se jednou předávkoval váliem. Infarkt zpěváka doommetalové skupiny Type O Negative vytváří malou záhadu z písně, v níž se říká: „zcela bez varování, srdeční selhání“. Pro nepatrné drobnosti, a zvláště ty morbidní, tvoří smrt vhodný rámec. Peter Steele ostatně nebyl první, kdo písní investoval do svého odchodu. Jak to, že Ian Curtis napsal text o oběšenci, a proč nikdo nevyslyšel Bona Scotta, když zpíval „nenechte mě tu utopit se ve všem tom pivu“? Tak zní otázky nekonečné bilance, které in memoriam otevírá ideální smrt.
Chybné kroky
O tom, že i předchozí selhání se po smrti mění v hrdinství mrtvých, svědčí nejlépe osud Johna Cavea neboli Williama Shakespeara, jehož huhňavý hlas, nakrčené čelo a oblek orientálního prince v televizních přenosech z poloviny sedmdesátých let jistě představovaly noční můru mladých punkerů. Nebýt úmrtí, které po obdobích vězení, neúspěchu, spánkové terapie, elektrošoků, alkoholismu, bezdomovectví, nemoci a konečného zapomnění konečně přineslo nové zprávy, nemohli bychom se dnes podivovat písni My Little Angel ani rafinované krutosti páru moderátorů, kteří se později za zády stárnoucího zpěváka, vystupujícího na podpatcích a v kostýmu připomínajícím stegosaura, během přednesu zmíněného milostného hitu vyzývavě objímají v měkké pohovce. Jako by netušili, že Caveova hvězdná kariéra skončila právě deliktem proti mravnosti! Po smrti, která si žádá bilanci a po níž se najednou dovídáme všechno, jsou však právě tyto dávno zašlé chybné kroky tím, čemu chceme rozumět. Nevedou nikam a teď překračují hranici odplynulého času.