Apel upozorňuje na nedostatečné oceňování práce současných umělců a kurátorů, jejich boj o přežití a nedostatek solidarity na tuzemské umělecké scéně.
Český sociolog Jan Keller ve svém článku Dobrodruzi každodennosti (Novinky 28. 9. 2011) přesně vystihuje svízelnou situaci mnoha (nejen) českých umělců a kurátorů na volné noze. Byť jde často o nevědomou rovinu, „prekérní intelektuály" v umění definuje flexibilita, poslušnost, ostré lokty a především láce. Svou nejistou a nevýhodnou pozici obhajují sami před sebou i ostatními větší svobodou, kterou jim toto postavení umožňuje. Absenci peněžního ocenění někdy omlouvají romantickou představou, že mizivé pracovní podmínky k životu umělce zkrátka patří („umělec musí strádat"). Má se za to, že v umění zkrátka neplatí přímá úměra mezi finanční odměnou a symbolickým významem či přínosem toho či onoho umělce nebo kurátora. Velká většina pak rezignovaně poukazuje na stísněné finanční poměry v kultuře jako takové a neexistenci výplaty vnímá jako projev všeobecné neoliberální mizérie.
Dělit se s umělcem
Svalujeme-li neochotu institucí zaplatit umělci či kurátorovi za umělecký počin na nepříznivé politicko-ekonomické klima, zakrýváme skutečně traumatickou podstatu celého problému. Jde tu totiž v první řadě o nespravedlivou distribuci prostředků v uměleckém provozu. Rozdělování financí je asymetrické, protože svůj plat prioritně dostávají ti, kteří výstavní provoz zajišťují produkčně, provozně atd. V praxi to znamená, že je zaplacen grafik, pomocník při instalaci, organizátor, uklízeč – nikoliv však vystavovaný umělec či nezávislý kurátor. Mohlo by se zdát, že na rozdíl od ostatních získává umělec (či kurátor) výstavou společenskou prestiž a viditelnost, zatímco zaměstnanci instituce získávají pouze nízký plat. Ale úspěšná výstava instituci (tím máme na mysli všechny placené vedoucí pracovníky) zviditelňuje také a přináší jí rovněž symbolický kapitál. Na rozdíl od umělce tu však přece existuje nějaká forma finančního ohodnocení. Vystavená tvorba legitimizuje fungování institucí, vedoucí pracovníci by bez umělce (a výstavy) svůj plat nejspíš vůbec nedostali, a proto by se měli „dělit" s ním.
Instituce krčí rameny, avšak jejich poukazování na všeobecnou nouzi v okrajových sférách kultury pouze zakrývá jejich vlastní nerovné jednání. Dovolávají se solidarity těch, které v podstatě vykořisťují. Paradoxem této zvrácené solidarity je, že jinými slovy není „solidaritou zaměstnaných s nezaměstnanými", ale požadavkem „solidarity nezaměstnaných se zaměstnanými". Nezaměstnané přesvědčuje, aby nic nežádali, a tím chránili zaměstnané, jinak instituce budou muset omezit své aktivity, jejich zaměstnanci nebudou mít dostatek práce a mohou taktéž přijít o zaměstnání.
Kurátor neví, co má požadovat
Instituce horko těžko plavou nad vodou pouze díky tomu, že shazují z paluby umělce – „prekérní intelektuály", kterých je vždy dostatek, pokud je třeba: ochotných, poslušných, flexibilních a laciných. Symbolický kapitál je pak esem v rukávu, který umožňuje institucím takto s umělci (a kurátory) manipulovat. Šetření na platech umělců a kurátorů navíc zakrývá skutečný stav financí v kultuře, vytváří iluzi, že situace je lepší, než ve skutečnosti je.
Tato nerovnost je natolik zabudovaná do fungování kulturního provozu, že se stala samozřejmou a neviditelnou. Kdyby se dnes někdo zeptal umělců a kurátorů, jaké finanční ohodnocení by si za svou práci představovali, je pravděpodobné, že by vůbec neuměli odpovědět. Nemohou se opřít ani o vlastní zkušenost, ani o poznatky svých kolegů. Standardy západních institucí nelze přenést do našich podmínek, ale protože u nás instituce nemají zájem vytvořit je, umělec či kurátor neví, co vlastně má požadovat.
Nespravedlivé jednání institucí k umělcům a kurátorům má zásadní důsledky. Jde tu o celou početnou řadu tzv. známých umělců, kteří přes svou neustálou výstavní aktivitu bojují o přežití. Pokud umělec za své institucionální působení nedostává zaplaceno, nezbývá mu pak nic jiného než se stát závislým na komerčním provozu (privátních galeriích). Tlak na prodejnost artefaktů je vyšší – umění ztrácí svou autonomii, díky níž především může být vůbec kritické a svobodné. Druhá možnost je stát se byrokratem a vypisovat granty na vlastní projekty. Větší úspěch však v takovém případě mívají ti, kteří se vypisováním grantů zabývají profesionálně – nestátní instituce. Umělec pak může být v důsledku pouze ten, kdo je schopen svou výtvarnou činnost financovat z jiných zdrojů (bohatí rodiče, úvazek navíc, komerční sféra). Jak jsme mohli vidět na příkladu galerie GASK či projektu Artbanka, někteří umělci a kurátoři z nouze legitimizují i instituce s pochybnou pověstí, které jenom využívají situace.
Umělec nic nestojí
Co s tím? V první řadě by bylo třeba docílit toho, aby zástupci institucí informovali o problému své zřizovatele. Instituce vykazují, že umělec je subjektem, který nic nestojí. Zřizovatelé proto s velkou pravděpodobností vůbec netuší, že by se tím měli zabývat, anebo je to pro ně pohodlné, protože vyplácení honorářů znamená navyšování rozpočtů, a tím i požadavků na ně. Na instituce by tedy bylo třeba vyvíjet kolektivní nátlak. V uměleckém světě však nalezneme pramálo solidarity, mezi umělci převládá řevnivost, která, jak píše Keller, ještě nadále zhoršuje jejich situaci. Na umělecké scéně skutečně není téměř žádné uskupení či hnutí, které by se zabývalo problematickou situací umělců či kurátorů na trhu práce. Keller v tomto smyslu cituje práce Anne a Marine Rambachových: „Intelektuálové, kteří jsou plně zaměstnáni bojem o přežití, nemají žádný potenciál k odporu. Protože jsou sociálně delegitimováni, jejich hlas váží méně. Kvůli instinktu přežití si osvojují ultraliberální ideje, zejména silný individualismus a nechuť k politické angažovanosti."
Tento text byl inspirován iniciativou Artleaks, která je jedním z mála pokusů upozornit právě na tyto potíže. Iniciativa vznikla na základě událostí kolem bukurešťského bienále sponzorovaného bankou UniCredit, kdy vystavení umělci nedostali za svou účast zaplaceno. Na stránkách Artleaks je možné zveřejnit zprávy o špatném zacházení ze strany institucí či si stáhnout formulář „Prohlášení o nulové mzdě". K tomu prohlášení Artleaks napsali následující text:
„Iniciativa Artleaks poskytuje umělecké komunitě ,Prohlášení o nulové mzdě’, která má za cíl zviditelnit neochotu korporátních a státem financovaných institucí spravedlivě odměňovat svou pracovní sílu. Apelujeme na kulturní producenty, aby přiměli vedoucí představitele těchto institucí vyplnit toto prohlášení a sdíleli je veřejně. To se týká kohokoliv, kdo nedostal zaplaceno za svou účast na výstavě nebo jiné kulturní události zaštítěné korporátními sponzory či financované z veřejných zdrojů. Vyzýváme instituce, aby zveřejnily informace o zneužívání pracovní síly, a přijaly tak zodpovědnost za nespravedlivé zacházení s kulturními producenty. Prosím sdílejte s námi vyplněné formuláře ([email protected]). Rádi bychom posléze zveřejnili přehled, nakolik je takové chování rozšířené."
Jiří Ptáček je kurátor a kritik, Tereza Stejskalová je kurátorka a kritička, Pavel Sterec je umělec.