Vážený pane Mikeši,

odmítáme klást rovnítko mezi uměleckým dílem a obchodovatelným zbožím. Galerii nechápeme jako (sebe-) "prezentovnu" nebo jako reklamní plochu. Nesouhlasíme, že fronta kupců vypovídá o kvalitě tvorby nebo je podmínkou její svobody.

Upozorňuji, že tahle reakce nemíří na článek, ale na předchozí příspěvek do diskuze.

S tím, jestli umělecké dílo je obchodovatelné zboží nebo ne, je trochu problém. Ideálně „dílo“ komoditou být nemusí, reálně jím ale dílo jako „artefakt“ je. Jestli se o něco snažili performeři a performerky 70. let, tak právě o to vyhnout se vytváření obchodovatelných artefaktů. Došli až na samé hranice, za kterými už přestalo být dílo oddělenou skutečností a stávalo se děním, stíralo rozdíl mezi uměním a non-uměním, tedy tím čemu říkáme svět nebo život (a Platón by takového umělce neměl důvod vykazovat z ideální obce). Dnešní situace je diametrálně odlišná a způsob jakým se k umění dneska přistupuje, velmi přesně zachytil Banksy ve filmu Exit through the Giftshop. O to ostřeji, že street-art vznikl jako umění, které není uzavřeno do galerií a muzeí (které od zrodu prvních muzeí moderního umění vždy byly doménou těch, kteří umění kupovali, sponzorovali, prodávali – kdysi se jim říkalo mecenáši, dnes asi spíš investoři), které nečeká peněžitou odměnu, které vstupuje do veřejného prostoru pod rouškou noci. Po pár dekádách je neoddiskutovatelnou součástí prostoru galerijního. Úspěch umělce se měří jeho prodejností, a jeho cílem je prodávat. Umělecké dílo je v jistém smyslu ideální tržní objekt, jeho hodnota je totiž zcela diskursivní - podobně jako produkty finančních trhů má jen takovou hodnotu jakou „World of Art“ věří, že má. (Mnohé z toho se samozřejmě českého prostředí, kde je obchod s uměním „provozován“ podstatně méně než v USA nebo UK týká jen ve velmi omezené míře, principy ale zůstávají stejné.) Byl bych prostě opatrnější, aby nás nedostatečné pojmové rozlišování mezi tím, co by umění mělo být (v nějakém silném ontologickém smyslu) a čím v realitě společensko-ekonomické základny dnes je.

Děkuji za nesmazání mého názoru. Vaše odpověď obsahuje pouze „odmítáme, nechápeme a nesouhlasíme.“ Bohužel, nic víc.
Komentář k „odmítáme“: Doufal jsem, že se dozvím, zač považujete výtvarné umělecké dílo, když ne za obchodovatelné zboží. Z celé škály umění je podle mne opakovatelně neobchodovatelné konkrétní divadelní představení, anebo konkrétní hudební produkce. Spíš tuším, než vím, že chcete říci, že společnost by měla ocenit (přesněji řečeno – zaplatit) Vaši myšlenku, invenci, nápad, projekt,… a že tak nečiní. V. Kokolia řekl/napsal něco v tom smyslu, že umělci někdy podléhají klamnému názoru, že jsou vyvoleni promlouvat k národu. Souhlasím s ním. Chci mít doma umělecké dílo, vyhovující mým estetickým kritériím, jsem ochotný za ně zaplatit a rozervanost duše umělce je mi šumafuk. Společně s V. Kokoliou bych řekl, že nejsem umělcův blízký příbuzný, ani jeho psychiatr.
Nechápeme. Galerie nebude Vaší „prezentovnou“ jen a pouze v tom případě, když budete v ní vystavovat přísně anonymně a bez reklamy s Vaším jménem, což nečiníte.
Nesouhlasíme. Podmínkou svobody umělce je jeho nezávislost. Jaká? Na prvním místě finanční. Cézanne zdědil mnoho peněz, takže nebyl závislý na prodeji svých obrazů a mohl si malovat, co chtěl. O finanční nezávislost, vznešeně řečeno svobodu, se musíte postarat sami. Znáte jiný (čestný) způsob získání peněz, když už Váš tatínek není velkostatkářem jako ten Cézannův, než prodej uměleckých děl? Souhlasím s tím, že o zapíchnutý smeták v kanálovém poklopu (M. Knížák, Veletržní palác) nebude mezi recipienty umění rvačka a polité schody barvou (škola téhož) si málokdo objedná. Takže žebrání u státu? V diskusi na konferenci „Kulturní politika a vizuální umění“ (Praha, AVU, 4. 10. 2010), které se zúčastnili především „místní“, zaznělo: „Nic si nenalhávejme. Nežijeme si špatně.“
P. S. Vaše citace J. Kellera v prvním odstavci není nejšťastnější. J. Keller sice použil výraz „prekérní intelektuálové“, ale ve zcela jiné souvislosti. O českých umělcích tam není ani slovo, je to Vaše interpretace.

Pro Matěje Metelce -
My neříkáme, že umění dnes není komoditou. To všichni vědí, ale odmítáme umění na komoditu redukovat, tj. tvrdit, že umění je jenom komoditou. To, o co se snažili umělci v 60. a 70. letech či streetartisté (v ambici nějak uniknout trhu) zkrachovalo, ale i dnes existují zase jiné prostředky a způsoby, kterými o to umělci usilují. Tvrdít, že "Úspěch umělce se měří jeho prodejností, a jeho cílem je prodávat. " - znamená ochudit se o umění, které se neměří svou prodejností a jeho cílem není prodej (i když v důsledku se může stát předmětem obchodu jako všechno). Je to na delší debatu, třeba k ní dojde za jiných, příhodnějších podmínek.

Souhlasím, že je to na delší debatu, jež by musela pracovat i s historickým statusem umělce jako plnitele zakázek a se zrodem moderního mýtu umělce stojícího proti společnosti. Souhlasím i v tom, že umění by se nemělo redukovat na artefaktovou komoditu, tím méně na něco, co si chci dát do obýváku, protože se mi na to hezky kouká. Jen mám pocit, že v rámci institucionalizovaného „world of art“, který stojí na zisku (všechno má přece stát na zisku, má-li to stát vůbec za něco, ne?), je to do značné míry nemožné. A ty instituce se navíc pochopitelně snaží udržet moc vynášet rozsudek, co umění je a co není (viz Dantova institucionální definice umění, která ji teoreticky ukotvuje) – graffiti může být umění v galerii, na ulici je to pořád vandalismus. Souvisí to taky s tím, kdo jsou primárně konzumenti umění. Nakonec mám pocit, že jediný způsob jak se té pasti čím klientem (v antickém slova smyslu) má umělec být, vyhnout, je ta „rouška noci…“

Příspěvek je určen pro pana Metelce. Nemám jeho adresu, omlouvám se za psaní mimo téma.
Cituji M. Metelce: „…(a Platón by takového umělce (street-art) neměl důvod vykazovat z ideální obce).“
Pane Metelče, o Platónovi jste sice slyšel, ale málo četl. Dovolím si ocitovat z jeho Ústavy, knihy III.12: „Zdali jsou to jenom básníci, na které musíme dozírati a které musíme nutiti, aby ve svých básních vytvářeli obraz dobrých mravů, anebo aby vůbec u nás nebásnili, či jest dozírati i na ostatní pracovníky a brániti tomu, aby nevyobrazovali této mravní špatnosti… ani v žádném jiném výtvarném díle? Anebo kdo by to nedovedl, ten aby nesměl u nás provozovati svého umění… .“
Platónova ideální obec by byl totáč jak vyšitý. Cenzura textů, obrazů i hudby, vládce (v případě Platóna zákonodárce – filosof) by určoval, jestli umělec nevyobrazuje nějakou mravní špatnost. Žádné „pod rouškou noci“, jak píšete. Platónovu nedemokracii dobře popisuje Vladimír Neff ve filosofickém slovníku Antigorgias.
Na závěr něco pro odlehčení. Když si představím Raffaelův obraz s ctihodnými filosofy, rozmlouvajícími v Akademii „Aténská škola“, kterou „pod rouškou noci“ pomalovali vaši street-artisté, okamžitě mám úsměv na tváři. Street-artistům bych totiž docela zlomyslně přál následné Platónovo „čoro-moro.“
Dál už nebudu… Pan Metelec mi může napsat, pokud sezná, že se mýlím (ale i jiní, když to bude k věci) na lipence@centrum.cz.

Ach, útoky ad hominem, úsměvné, leč únavné. Nicméně: správný dialog, špatná kniha. Platónovu nedemokracii napadá v prvé řadě už Karl Popper v Otevřené společnosti a jejích nepřátelích, otázka ale je, jaký má smysl vztahovat naše standarty na filosofa žijícího v 5. století ante ve společnosti, která podle nich byla nedemokratická celá (nevím, jestli jste o tom slyšel, ale ve starověkých Athénách existovalo otroctví a ženy měly právo maximálně tak sedět doma a držet pec). Ale k té Ústavě. Já jsem měl na mysli spíš desátou knihu, kde Platón osvětluje důvod svých výhrad k básníkům a umělcům obecně. Problém je totiž v ontologickém statutu uměleckých výtvorů: „Věru tedy daleko od pravdy jest napodobovací umění, a jak se podobá, proto dovede všechno vyráběti, poněvadž z každé věci zachycuje jen něco málo, a to vnější obraz. Tak například malíř nám namaluje ševce, tesaře a jiné řemeslníky, i když nerozumí umění žádného z těchto lidí“ (Ústava, kniha 10, 598b-c). Díla básníků „jsou vzdálená na třetím místě od jsoucna a že je lze snadno tvořit beze vší znalosti pravdy – jsou to totiž zdánlivé obrazy, a ne věci skutečné, co vytvářejí“ (Ústava, kniha 10, 599a). Nepopírám, že Platón bere umění zcela vážně (na rozdíl od našich současných, zcela nefilosofických, zato reálných zákonodárců), ale vykázání z důvodů etických a politických se u něj realizuje spíš v dialogu Zákony (kniha 7, 817), než v Ústavě, kde mu vyčítá jeho odvozené postavení v řádu jsoucen a z toho plynoucí ontologickou deficienci. Tedy něco, co se performerů a perfomerek 70. let (na ty jsem poukazoval, nikoli na street-art, příště čtěte pozorněji) týkat nemohlo. A na to mířila má poznámka. Q.E.D.

Podle mě nejde o to, do jaké míry se při vystavování jedná o sebepropagaci. Ale jestliže jsem za návštěvu galerie ochotná zaplatit vstupné, pak uznávám, že to, co chci vidět, má nějakou hodnotu, která se dá do určité míry vyjádřit penězi. A domnívám se, že tyto peníze by měly jít v první řadě autorovi díla.

Dobrý den, rád bych také reagoval. Musím přiznat, že vaše vzájemné mlácení se svazky Ústavy po hlavách je velmi úsměvné:)

Ale k věci:

pokud mám galerii, a umělec mi svými díly přitáhne tisíce návštěvníků, rád mu dám třeba 30% ze vstupného. Pokud mi dovede 15 lidí, nedám mu nic. Kurátor má vždy odhadnout riziko, s jakým jde do nové výstavy (zdali se mu zvedne návštěvnost díky kvalitnímu umění, nebo spíš klesne hodnota jeho značky díky umění špatnému) a dle toho uzavřít smlouvu s umělce o výši odměny, která bude natolik rozumná, aby pokryla také náklady galerie.

Dle mého se toto nedá stanovit ani nařídit plošně, a je na každé galerii, zda je ochotna za to které umění platit procentem ze vstupného. Je samozřejmě zlé, když galerie svorně zneužívají onoho "méněcenného" hlasu umělců, jak cituje článek, a neplatí nikomu nic.

Určitě ale nevěřím tomu, že zcela každé "umění" má nárok na odměnu. Pokud umělec na odměně trvá (protože nemá na chléb), nechť je stanovena tržním způsobem, jak popisuje pan Mikeš. Ve chvíli, jestli je umění dobou nepochopitelné, jak se v historii mnohokrát stalo, a přesto kvalitní, umělci nezbývá, než se dobře narodit, dobře zdědit, případně normálně pracovat.

Jen na okraj - osobně chci být fotografem - zatím se tímto neuživím, tedy pracuju v komerci, a fotím zdarma či za malou odměnu po večerech a o víkendech. A jde to taky.

Děkuji

Dobrý den,
pokud máte galerii, která nemá kapacity například Rudolfina nebo nějaké další velké instituce, je zcela zbytečné vybírat vstupné, protože byste se ochudili o spousty návštěvníků a přihlédneme-li k tomu, že ve většině menších pražských galeriích jsou rádi, když přijde pět lidí denně, je otázka odevzdávání vstupného směšná. O to víc, že se jedná akorát o zakuklenou formu oceňování kvality umělce, což možná mohlo fungovat v dobách kdy se odvozovalo umění od slova umět. Souhlasím s tvrzením, že instituce ani nepředpokládají, že by měli umělcům platit, co se týká kurátorů, situace je trochu lepší, nicméně jejich práce je totálně podhodnocovaná.

Umělecké dílo je obojím: artefaktem i zbožím. Artefaktem je v referenčním rámci "kultura", zbožím v rámci "hospodářství". A musí být obojím, ačkoli vztah mezi těmito poli se někomu může zdát asymetrický: Zatímco se shodneme, že umění nemůže existovat bez hospodářského základu (neříkám základny), mnoha lidem se zdá, že hospodářství se bez umění obejde, i když ve skutečnosti umění stimuluje hospodářský rozvoj (neříkám ekonomický růst). Jde o to, že kladný vliv kultury a umění na hospodářství není bohužel tak vidět jako záporný vliv hospodářské situace na umění a musí se složitě dokazovat.

Petr Andreas

Autorům článku vyjadřuji plnou podporu. Dovolila jsem si k tomu něco poznamenat. http://opicirevue.cz/obsah/tady-se-bude-makat

Jiří Mikeš je - (Michal Gabriel)

Výborný článek sdílím vaši názory!

Zdravím všechny diskutující,
ráda bych připojila dvě témata, která myslím přímo souvisí s tím na co se autoři článku ptají. Proč umělci nedostávají zaplaceno?

Sleduji situaci v českém – především výtvarném – dění zhruba deset dvanáct let a mám pocit, že žádný posun nenastal, ale rozhodně bych neřekla, že na vině jsou jen umělci nebo jen majitelé galerií. Pracovala jsem na řadě výstavních projektů, organizovala jsem výstavy nejen v ČR, ale i v zahraničí, pracovala jsem pro jednotlivé umělce a zároveň jsem novinářka na volné noze, pracuji mj. pro Lidové noviny a další média, tak si troufám říct, že situaci vidím nejen z pohledu organizátora kulturních akcí, ale také ze strany médií.

Možná by nebylo špatné se na celý problém podívat trošku od začátku: na českých uměleckých školách se až na naprosté vyjímky nevyučuje předmět, který je v zahraničí naprosto běžný a myslím, že by tady byl potřeba jako sůl. Předmět „Prezentace umělce“, který by poskytoval základní informace o tom, jak má umělec vystupovat navenek, jak připravit portfolio, jak představit svou práci, jak komunikovat s médii, jak…a kdo by tohle měl učit? Samozřejmě lidé z praxe, kteří se denodenně setkávají s umělci. V rámci tohoto předmětu by se také umělec dozvěděl, že např. má vyžadovat výstavní smlouvu, kde by bylo jasně definováno, jaké jsou podmínky vystavujícího a vystavovatele. Neříkám, že takový předmět „zajistí“ umělci přísun financí na existenci, ale minimálně by se umělec dozvěděl základní informace z oboru na který se čtyři nebo šest let připravuje. Jak s informacemi naloží je jiná věc, ale aspoň by se je dozvěděl. Vzhledem k tomu, že takový předmět není, umělci k jednání s galeristy přistupují tak jak umí, tak jak si myslí, „že se to má dělat“. Někdo je dravější, jiný nikoliv. Každopádně většinou je výsledkem to, že vše výstavy tady vznikají tak nějak po sousedsku, tak nějak ústně a výsledkem je řada nedorozumnění, komunikačních šumů.

Mimochodem z mé praxe vím, že řada zahraničních galerií se s umělcem vůbec nebaví, pokud nemá agenta. Nabídky, které jim přijdou a jsou nekvalitně, neprofesionálně zpracované vůbec neřeší, nereagují na ně. A přijde jim hodně amatérské pokud chcete něco „zadarmo“, přistupují k tomu profesionálně, a je naprosto běžné, že se sepíše výstavní smlouva, a také je běžné, že naopak umělec platí za to, že v nějaké prestižní galerii vystavuje. Ovšem není to jen o penězích, ale také o tom, zda si ho vůbec galerie vybere.

Další problém, který je zásadní pro jednání na trase umělec – galerie je ten, že tu chybí zásadní mezičlánek, a to agent, který by umělce zastupoval. Zajímalo by mě kolik takových agentů autoři článku znají? Agenta, který by umělce aktivně zastupoval, uměl připravit kvalitní prezentaci umělce, obesílal galeristy, jezdil na mezinárodní veletrhy umění, vyjednával mu podmínky, zajišťoval PR. Proč umělci nedupou na školách, že chtějí takový předmět, proč se neshánějí po tom, kdo by je zastupoval, proč se „nabízejí“ galeriím sami za sebe? Mimochodem tato situace se netýká jen výtvarné sféry, ale třeba i literárního světa, pokud dobře počítám je tady jeden a půl literárního agenta.

Jen takový bonus na závěr, který mě roky fascinuje. Je mi záhadou, jak ti naši„chudí“ umělci jezdí na rezidenční pobyty, když mají tak málo peněz, jak autoři článku tvrdí. Většina rezidenčních pobytů v zahraničí je na měsíc, na dva a hradí jen část pobytu. Představme si například rezidenční pobyt ve Francii, v nějaké parádní vesničce na jihu. Umělci je uhrazeno jen ubytování, vše ostatní si musí zaplatit sám. Kde ovšem chudý umělec vezme na následující výdaje: cesta, jídlo, nějaké peníze navíc, aby měl jaksi pár euro v kapse, kdyby se něco stalo a kde vezme na to, že zaplatí nájem, zdravotní, sociální pojištění a další závazky, které případně tady v Čechách má? Možná jsem naivní, ale vůbec netuším jak to ti naši umělci dělají. Řada mých známých na takové pobyty jezdí, je mi žinantní je zpovídat, kde na to berou, je to prostě čirá zvědavost, která mi nějak nejde dohromady s tím, že mají tedy tak málo peněz, jak autoři článku tvrdí.

Ještě malý dodatek: zajímalo by mě v kolika institucích autoři článku požadovali finance za výstavu? Například v deseti galeriích a ve všech jim řekli, že nezaplatí? Fajn, tak možná měli ve všech deseti říct: díky za nabídku, ale nechci. Není to třeba také o tom, že je potřeba nejen kritizovat stav věcí, ale také snažit se ho změnit tím, že nebudu přistupovat na nabídku, která je pro mě nepřijatelná a tím přímo podporovat pokračování toho stavu?