Dámy a pánové,

zdá se, že jsou boje, které nekončí, i když mnozí tvrdí, že už jsme je dávno a na celé čáře vyhráli. Jedním z nich je i boj proti kolonizaci světadílů, lidí, myšlení. Ten je skrze recepci díla u nás poměrně neznámého psychiatra a revolucionáře Frantze Fanona tématem tohoto čísla (doporučuji začít medailonem na s. 35). Proč právě Fanon? Snad proto, že v prosinci uplyne čtyřicet let od jeho smrti. Proto, že byl vždy důsledným teoretikem i praktikem, který jedinečným způsobem kombinoval vědecký přístup se subjektivním prožíváním a čistým uměním. Také proto, že jeho promyšlené přitakání násilí nikdy nebylo pouhou provokací, nýbrž vědomím, že bezmocným tohoto světa často jiná cesta nezbývá. Nejde tedy o ohlédnutí za skončeným bojem. Jeho odkaz ožívá v souvislosti s událostmi, které se odehrávají právě teď a nejsou nijak vzdálené (o významu fanonovské inspirace nejen pro českou romskou menšinu píše Ondřej Slačálek na s. 37). Jinou příležitost k pohledu zpět jsme měli nedávno. Co jsme 17. listopadu 1989 vlastně žádali, co jsme si tehdy brali a co jsme dostali? To jsou zásadní, nicméně často vytěsňované otázky, které se vynořují v nejrůznějších podobách a zněly i z českých náměstí (viz rozhovor s Petrem Uhlem na s. 24 a 25).

Bojovné barevné čtení!