Co nového u nás v Olomouci? Rozsvítili jsme vánoční strom a oddali se popíjení punče, který někomu zase vydělá majlant. A těšíme se na nový rok, kdy se přidáme k řadě měst, jež obecní vyhláškou zakazují pití alkoholu na veřejnosti. Takže už nás nebudou ohrožovat různá „individua", jak zní oblíbený výraz místních činitelů a médií.
Nedávno proběhl českými kiny legendární a dnes digitálně vypulírovaný snímek Martina Scorseseho Taxikář. Je aktuální, protože se zabývá jedním z klíčových zdrojů populisticky autoritářských tendencí v moderní společnosti – nenávistí ke špíně světa. Špína světa má mnoho podob, od narkomanie, napojené kvůli prohibici na narkomafii, až po obyčejné výkaly, patřící k všednímu životu každého z nás. V rozličných formách narušuje naši slušnost a slušivost a připomíná naší velebnosti, čím (také) jsme a v co se dřív nebo později obrátíme. Kdo nenávidí špínu tohoto světa, nedokázal pravdivě přijmout sám sebe a svá ztroskotání a vrhá se na ty, kteří mu nějakým způsobem tu pravdu připomínají. Platí to i pro společnost. Lidé, pro něž jedinou cestou k lepšímu světu zůstalo alkoholové oblouznění, zjevně ilustrují život v této společnosti přiléhavěji, než je ochotná si připustit.
Ale budiž, hlas lidu – hlas boží, usoudila radnice a demokraticky vyhověla stížnostem občanů (škoda, že stejně ochotně nenaslouchala veřejnosti v době, kdy se prosazovala nesmyslná stavba akvaparku). Koneckonců, popíjení alkoholu skutečně cestou k lepšímu životu není. A v soukromí či po hospodách se jej zatím nikdo zakázat nesnaží. Více mne zaráží, že olomoucká vyhláška má být současně namířena proti žebrání. I když ono jde i u toho popíjení nakonec zase o vztah k chudým; nám maloburžoům, kteří si ještě můžeme dovolit návštěvy restauračních zařízení, je dovoleno pít i nadále. Stejně jako můžeme své jmění odevzdávat majitelům heren, kterých by mi ovšem při případném rušení vůbec líto nebylo. K tomu se ale z nějakého důvodu nikdo nemá. Asi nejsou tolik na očích. Špína je relativní pojem a peníze nesmrdí.
Možná je to poněkud unáhlená asociace, ale ve spojitosti s novou vyhláškou se mi neodbytně vrací na mysl, že Olomouc – alespoň zdálky – vypadá jako křesťanské město; věže kostelů stále ještě dominují jejímu panoramatu, byť se v posledních letech k obloze drápou i jiné „chrámy". V čem kromě kostelů ale spočívá ta křesťanskost? Ježíš Kristus se narodil ve chlévě, když jeho somrující rodiče odevšad vyhnali. A obdarování chudáka tradičně patřilo k projevům křesťanské lásky k bližnímu; nejeden katolický světec je spojován právě s dáváním almužen. Jenže abychom mohli žebráka obdarovat (zdá-li se nám potřebný), musíme ho mít na očích a někdy i pod nosem. Co by měl podle nové vyhlášky nejspíš udělat náměstek Kristův, když někdo přijde žebrat k branám jeho kostela? Zřejmě zavolat strážníky a nechat nešťastníka odklidit z očí, aby nepohoršoval turisty (ty má oškubat někdo úplně jiný) a slušným a slušivým nepřipomínal žumpu, do které mohou v době demontáže sociálního státu snadno spadnout. Však se za něj pomodlí – není nad duchovní útěchu v nepřítomnosti utěšovaného.
Jako ateistovi by mi role křesťanství v současné společnosti mohla být ukradená. Jenže to by mi musela být ukradená podstatná část mých spoluobčanů. Navíc, křesťanská tradice má i značný emancipační potenciál, kterým do dnešní politiky, modlářsky posluhující velkým penězům, může přispět. Zůstává ale zoufale nevyužit. Lidovci podléhají fundamentalistickým a xenofobním sklonům a i jejich sociální rétorika je poznamenána „řeznickým" prohlášením předsedy Bělobrádka, který prý ví, jak si poradit se „sviněmi".
Populistů, kteří vyhoví volání po disciplinaci různých „individuí" (ano, člověk je i jednotlivec, a jako takový se ne vždy chová podle představ většiny), je na naší politické scéně víc než dost. Prostor pro opravdu lidovou, levicovou politiku však zůstává obsazen nedostatečně. Myslím si, že by se do něj vešla strana křesťanské demokracie, která by dokázala propojit charisma mnohasetletého biblického slova se sociálním učením církví, aniž by zároveň mobilizovala protofašistické běsy kázáním proti feminismu, drogám, sňatkům homosexuálů, islámské hrozbě a jiné údajné špíně. Na existenci takového uskupení by rádi připili nejen věřící křesťané. Zatím to ale vypadá, že s adventem přichází zase jen rádobyvídeňský punč pro drobnou buržoazii a pohádkové zisky pro tu velkou. A pro ty ostatní už jen zima v ulicích.