Aby se o knihách mluvilo

Můžete nám představit webové stránky Literary Saloon a Complete Review?

Complete Review jsem spustil v roce 1999, jako stránku, kam jsem nedával jen vlastní recenze, ale snažil jsem se tu shromažďovat odkazy na recenze na jiných stránkách a doplňoval je o další informace ke knize. V současné době tu najdete recenze na více než 2 600 knih. Blog Literary Saloon jsem připojil v roce 2002 a poskytuji na něm denní zpravodajství z oblasti literatury. Obě stránky se zaměřují na světovou literaturu. Využívám k tomu internet, který otevírá přístup ke stránkám a informacím z celého světa.

Jak vybíráte knihy pro recenze na Complete Review? Spolupracují s vámi nakladatelé?

Vybírám knihy, které mě zajímají, ať už jsou nové nebo starší. Většinou je to beletrie, především ta světová, protože překladová literatura stále není ve Spojených státech příliš reflektována – i když přece jen mnohem více než dříve, především díky různým internetovým stránkám. Zároveň se snažím sledovat autory, kteří už byli na Complete Review recenzováni, třeba poslední romány Jonathana Franzena, Cynthie Ozickové, nebo poslední knihu Amélie Nothombové, která byla přeložena do angličtiny.

Nakladatelé docela spolupracují – začali se mnohem víc zajímat o to, jestli se o jejich knihách mluví na internetu –, ale stále může být u některých titulů dost obtížné získat recenzní výtisk. Protože recenzuji i starší nebo vyprodané tituly, stále si mnoho z nich pořizuji v knihkupectvích, antikvariátech nebo si je půjčuji v knihovnách.

Na Literary Saloonu máte literární zpravodajství z celého světa každý den, kolik času to zabere?

To je různé. Na většinu informací narazím při každodenním čtení, ale občas mě nějaká zpráva donutí najít si další odkazy a informace, což zabírá dost času. Sestavení jednotlivých příspěvků dohromady může klidně zabrat dvě hodiny denně.

Kolik lidí se podílí na provozování obou stránek? Jaké jsou roční náklady na jejich provoz?

V současné době dělám všechnu práci sám. Náklady jsou nízké – platby za doménu a několik dalších výdajů za rok – a pokryjí je poplatky z Amazon.com za to, že si někdo koupí knihu, na kterou do tohoto obchodu odkážu; něco málo získávám i z poplatků za reklamu.

V loňském roce jste vydal tištěnou verzi Complete Review. Jak jste z těch tisíců vybral recenze k otištění? A jak se kniha prodává?

V knize je jednak text o historii této stránky a pak vybrané recenze – jedna z každého roku. Chtěl jsem vytvořit především reprezentativní vzorek s recenzemi co nejrozmanitějších žánrů, o nichž píšu, spíš než jen seskládat mé oblíbené nebo „nejlepší“ recenze. Za první dva měsíce se prodalo třiadvacet kusů.

Knihu jste vydal technologií printondemand. Jaká je podle vás budoucnost této malonákladové technologie?

Print-on-demand, tedy tisk na zakázku, je nejlepší způsob pro vydávání knih, jako je tato – tedy je o ni určitý zájem, ale ne takový, aby mohla vyjít v běžném nakladatelství. Myslím, že knihy vydané touto technologií budou tvořit velkou část trhu, především poté, až ještě klesnou náklady na výrobu. Tam, kde se neočekávají velké prodeje – což je vlastně většina knih – má printondemand smysl. Je to také skvělá možnost, jak nabízet více knih a mít je stále v nabídce.

Jaká je budoucnost tištěných literárních časopisů?

Myslím, že pro ně pořád bude místo. Čtení delších článků nebo esejů je jednoduše mnohem příjemnější a zábavnější, když jsou vytištěné.

Čtete nějaké? Máte své oblíbené kritiky?

Sleduji mnoho internetových literárních stránek a také čtu několik tištěných časopisů a novin – cokoliv, kde mohu najít recenze a literární kritiky. Zajímá mě především několik kritiků, ale nemohu říct, že mám nějaké oblíbené. Těch, které zajímají stejné knihy jako mě a jejichž kritický přístup je mi blízký, je poměrně málo.

Je nějaký směr v literatuře, který by vás zajímal víc? Čtete například komiksy?

Baví mě některé současné literární tendence, ale nemám moc rád, když příliš mnoho autorů dělá stejnou věc. Přehnaně propracovaná americká próza a široce rozvržené příběhy mě vlastně štvou. A přestože mám rád nějaké komiksy, je pro mne těžké brát tuto formu příliš vážně: dává mi jen malý prostor pro představivost.

Co kanonizuje současnou literaturu?

Myslím, že člověk musí být u současné literatury obezřetný, než ji nazve kanonickou: musíme knihy nechat projít testem času. Jen málo současných knih je zřetelně kanonických – tak jako bylo třeba Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze. Myslím, že současný literární standard je vysoký, je požadována jedinečnost psaní, stejně jako výrazné svědectví o době nebo tématu, kterým se román zabývá. Pravděpodobně nejnovějším románem, který tímto testem prošel, je kniha 2666 Roberta Bolaña. Další současné knihy, o kterých se dá výhledově uvažovat jako o kanonických, jsou pro mě Sága Marxů Juana Goytisola z roku 1993, Život a dobrodružství trubadúry Beatrice podle toho, co o nich vypověděla hudkyně její Laura od Irmtraud Morgnerové z roku 1974 a Tunel od Williama H. Gasse z roku 1995 – ale skutečně kanonické knihy potřebují čtenáře a nejsem si jistý, že jakákoliv ze zmíněných jich má dost…

Jaká je šance, že najdeme nějakého klasika mezi autory literatur, o nichž toho zatím příliš nevíme, třeba indické nebo čínské? Jako v případě zmíněného Bolaña, který byl objeven teprve po své smrti…

Myslím, že šance tu je, ale jen velmi malá; dokonce Bolaño byl dobře známý již před svou smrtí ve španělsky mluvících zemích a bylo pouze otázkou času, kdy zbytek světa objeví jeho dílo… nicméně, kdyby dnes žil, bylo by mu teprve šestapadesát let! Čína je místo, kde může být nějaká skrytá klasika – to málo, co odtud známe za posledních dvacet let, dává docela velkou šanci tomu, že nějaké zásadní knihy byly přehlédnuty. Ostatní místa, kde nám mohlo něco uniknout, jsou země, z nichž toho bylo málo přeloženo do světových jazyků – Thajsko, Barma, Vietnam, stejně jako země bývalého Sovětského svazu ze Střední Asie.

Vypadá to jako velká změna, že byl v roce 2010 nejprodávanější knihou ve Spojených státech překlad, konkrétně Larssonova trilogie Milénium. Ale je to opravdu změna, pokud jde o překladovou literaturu, nebo šlo jen o jeden dobře napsaný – a přeložený – thriller?

Jediné, k čemu úspěch Stiega Larssona vedl, je, že se překládá víc skandinávských detektivních románů – a i tady jsou nakladatelé z Velké Británie a Spojených států mnohem obezřetnější než vydavatelé v Evropě. Ve skutečnosti, jak píše blog Three Perecent, vyšlo v loňském roce vlastně méně překladů než v roce 2009, což potvrzují i statistiky Německé literární kanceláře, které pracovaly s jinými daty. Zatímco malá, nezávislá nakladatelství jsou překladům otevřená, ta největší se jich bojí stále víc.

Zájem o knihy ve Spojených státech často vzbuzují televizní pořady. Jaká je vedle toho situace psaných recenzí?

O tom se hodně mluví. Ve většině zákaznických výzkumů jsou recenze jako důvod pro zakoupení určitého titulu uváděny jen minimálně a není příliš časté, aby recenze udělala z neznámé knihy bestseller – ale je to také tím, že většina deníků a populárních časopisů recenzuje tytéž knihy, namísto aby se pokoušely najít ty nejlepší.