Před pár lety zmizel během zahraniční cesty íránský generál a náměstek ministra obrany v jedné osobě. Šuškalo se, že ilegálně emigroval nebo byl unesen Izraelci či Američany.
Existuje značné podezření, že byl generál Ali Reza Asgari unesen izraelskými agenty v Turecku, dopraven do Izraele přes americkou základnu v Incirliku, tři roky vyslýchán a nakonec zemřel (byl zabit nebo spáchal sebevraždu) v izraelském vězení. Nemám v ruce žádné zvláštní argumenty, abych tuto teorii mohl popřít nebo potvrdit. Avšak jako univerzitní učitel, který se již dlouho zabývá Izraelem a sionismem, mohu souhlasit s tím, že je pravděpodobná. Byl by Izrael schopen takových činů? Odpovídají tomu, co má za sebou? Zapadají do ideologie sionismu, na níž je stát Izrael založen?
Podle známých vzorců
Za prvé, zdroj této informace se zdá důvěryhodný. Příběh se mi donesl skrze blog nazvaný „Tikun Olam“, což v hebrejštině znamená „Náprava světa“ (http://richardsilverstein.com/tikun olam/), vytvořený americkým židovským aktivistou Richardem Silversteinem. Židé jako Ilan Pappe, Noam Chomsky a rabíni z Neturej Karta byli vždy mezi nejaktivnějšími a nejlépe informovanými kritiky Izraele. To není náhoda. Většina Židů, ať již nábožensky činných nebo pasivních, sionismus odmítli, když na konci 19. století vznikl. Navzdory ustanovení sionistického státu a jeho hospodářským i vojenským úspěchům židovská opozice dodnes nevymizela. Moje nedávná publikace na téma židovské opozice vůči sionismu tento důležitý, leč mnohdy nesprávně vykládaný fenomén vysvětluje, a vrhá tak jiné světlo na spor trvající ve Svaté zemi již sto let. Když vezmu v úvahu pohnutky Židů odmítajících sionismus, nemám proč židovským kritikům Izraele nevěřit. Ačkoliv se především snaží ukázat, že to, čím Izrael je a co dělá, vůbec nesouvisí s Židy, židovskými dějinami a židovským náboženstvím, jejich zdroje jsou obvykle spolehlivé, a proto nemám důvod zpochybňovat právě tento.
Za druhé, předpokládaný scénář odpovídá známým vzorcům. Únosy jednotlivců v cizích zemích a převážení do Izraele patří mezi praktiky vytvořené izraelskou tajnou službou během řady let. Historie sionistické činnosti odráží ještě před založením Státu Izrael oblibu v neohrožených a často násilných dobrodružstvích spolu s opovržlivým pohrdáním právem, ať již domácím nebo mezinárodním. Podpora nedůvěřivosti vytvářená Státem Izrael, jež předstírá snahu zajistit „přežití židovského lidu“, slouží jako kouzelný proutek ospravedlňující užití všech dostupných prostředků. Sionismus paradoxně proměnil Svatou zemi v místo, kde je pro Židy život nanejvýš nebezpečný.
První politickou vraždu provedly sionistické organizace již v roce 1924 – přední odpůrce sionismu Jacob De Haan byl zastřelen, když po večerní modlitbě opouštěl jeruzalémskou synagogu. Vrazi byli sionisté, již pronikli do britské policie. Vražda měla zabránit De Haanovi ve vyslání delegace rabínů do Londýna, kde měli přesvědčit britské koloniální úřady o tom, že sionisté nejsou představiteli Židů v Palestině ani kdekoliv jinde, ale že zastupují jen sami sebe. V důsledku oné vraždy tato delegace nikdy do Londýna neodjela a sionisté se i nadále chovali, jako by měli podporu Židů celého světa. Mezi organizátory činu byl i budoucí prezident Izraele Jicchak Ben Cvi. Později spáchaly sionistické vražedné jednotky vraždy britských a mezinárodních úředníků v Káhiře, minimálně jedna se připisuje budoucímu premiérovi Izraele Jicchaku Šamirovi.
Privilegium beztrestnosti
Způsob, jakým Stát Izrael neustále ignoruje a popírá mezinárodní právo, je v podstatě trpce ironický. Jde totiž možná o jediný stát, jenž odvozuje svou legitimitu z rozhodnutí mezinárodní organizace, tj. Spojených národů. Rozdělení Palestiny z roku 1947 bylo založeno na výnosu Valného shromáždění OSN, a právě tato událost vymohla sionistickému hnutí díl mezinárodního uznání. Výnos však odporoval zájmům většiny Palestinců – Židů, křesťanů, muslimů – a představoval podivný pozůstatek koloniálního myšlení, avšak bohužel i recept na nekončící násilí, jež danou oblast navždy zamořilo. Když později žádaly mezinárodní organizace Izrael, aby povolil návrat palestinských uprchlíků, Izrael to odmítl a okázale je přehlížel, přičemž dál ničil stovky palestinských osad. Během Šestidenní války v červnu 1967 přidal Izrael navíc k ráně ještě urážku, když odmítl opustit území získané od Egypta, Sýrie a Jordánska. Od té doby Izrael řadu výnosů OSN ignoroval.
Izrael jedná rozvážně a cílevědomě, kolonizuje okupovaná území, zabíjí předpokládané nepřátele kdekoliv na světě a – což má pro náš případ obzvláštní význam – unáší osoby v cizích zemích. Unášení jedinci jsou poměrně různorodá směs, od nacistického pohlavára Adolfa Eichmanna uneseného z Argentiny po izraelského jaderného technika Mordechaje Vanuna odvezeného z Itálie. Únos je součástí izraelské výzbroje, takže je vcelku myslitelné, že by byl použit v záležitosti generála Asgariho.
Izraelské bezpečnostní služby se těší privilegiu beztrestnosti díky nepolevující ochraně Spojených států. Ve výjimečné roli Spojených států a Izraele bychom vlastně mohli nalézt zajímavou paralelu. Obě země jednaly při prosazování svých zájmů sebestředně, bez ohledu na možné právní následky. Jedinou protiváhou byla reálná hrozba použití síly ze strany jejich protivníků – proto jsou téměř padesát let agresivní útoky Spojených států omezeny, co se týče Sovětského svazu.
Již desítky let usouvztažňuje Izrael nepřátelství Palestinců a ostatních Arabů s nejrůznějšími iracionálními příčinami včetně „nového antisemitismu“, než by připustil, že kolonizující stát osadníků vytváří nepřátelství skrze vyvlastnění a vykořenění. Jejich tvrzení pak posvěcují běžné užití násilí jako „jediné řeči, které oni rozumějí“.
Spojené státy a další západní národy přijaly tento názor krátce po rozpadu Sovětského svazu. Proto bylo nepřátelství útočníků na Dvojčata vykládáno jako „jejich nenávist k našemu způsobu života“, spíše než aby se hledaly zcela rozumné příčiny jako odmítnutí amerických postupů v západní Asii. Vznikl zde prostor pro koncept „střetu civilizací“ a pro srdnaté užití síly v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu, stejně tak jako pro rostoucí hrozbu užití síly v Íránu. Takto napodobují americké způsoby jednání Izraele. Únos byl přejmenován na „zvláštní postup“ a je praktikován za aktivní účasti několika evropských a arabských zemí. Není téměř pochyb o tom, že Izrael a Spojené státy by při podobných manévrech spolupracovaly. Je tedy vcelku myslitelné, že únos generála Asgariho mohl být proveden jako společná akce Izraele a Spojených států.
Sionismus jako věčný boj
Aby ospravedlnil únos náměstka ministra obrany cizího státu, musel Izrael vytvořit obraz Íránu jako nebezpečného a iracionálního souseda. Podobně byl íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád líčen jako antisemita, jenž hrozí Izraeli vymazáním z mapy.
Obě tato tvrzení se ukázala jako nepravdivá. Rozhodně je antisionista, ale není antisemita. Pokud by jím totiž byl, staral by se víc o postihování íránských Židů, než kritizoval místní velmoc vyzbrojenou jadernými zbraněmi. Také nevyhrožoval odstraněním Izraele z map, jak říká sionistická propaganda. Přirovnal Izrael k Sovětskému svazu a vyslovil přání, aby Izrael jakožto sionistický stát zmizel „ze stránek času“. Sovětský svaz nebyl zničen krupobitím jaderných zbraní a ani Ahmadínežád nenavrhuje použít sílu, aby přeměnil Izrael na běžný stát rovnocenných občanů, kteří budou žít v míru se svými sousedy. Stejně jako mnoho non, anti a postsionistických Židů chce, aby se Izrael ze státu pro Židy rozvinul ve stát zahrnující všechny své obyvatele.
Touha být svědkem takového dění byla mylně vysvětlována jako fyzická hrozba izraelským civilistům. Tímto způsobem se na citech založená obvinění vznášená proti íránskému prezidentovi stala uzákoněnou pravdou a nadto podkladem pro jednání Izraele a Spojených států.
Sionismus představuje vzpouru proti judaismu z diaspory a jeho myšlence pokory a neútočení. Mnozí židovští myslitelé na tuto potíž upozorňovali. Jeden z jejich hlasů již v roce 1948, krátce po vyhlášení nezávislosti sionistickými vůdci, předpovídal, že „i když Židé vyhrají válku, (…) ,vítězové‘ budou obklopeni zcela nepřátelským arabským obyvatelstvem uvnitř neustále ohrožovaných hranic a pohltí je fyzická sebeobrana. (…) Tohle všechno bude osudem národa, jenž, ať již poskytne domov, kolika bude chtít uprchlíkům, a kam až rozšíří své hranice, nadále zůstane velmi malým národem, jehož obyvatelstvo mnohonásobně převýší nepřátelští sousedé.“
Toto varování přišlo z židovské strany, jeho původcem byla německoamerická politoložka Hannah Arendtová, která si uvědomovala nebezpečí vytvoření státu navzdory vůli místních obyvatel a všech okolních národů. Sekulární i náboženští myslitelé se shodně obávali, že sionismus Židy ohrozí tím, že je uvrhne do neustálého boje. A vskutku, kvůli podřízení „nepřátelských sousedů“ si Izrael vytvořil nejsilnější armádu v regionu. Avšak to jeho obyvatelům nepřineslo ani mír, ani pokoj, jako by se tak potvrzovala slova biblického proroka Samuela – „neboť ne v síle záleží moc člověka“ (Samuel I 2,9).
V dnešní době, kdy žádná z arabských zemí nevlastní prostředky, jimiž by mohla Izrael vojensky ohrozit, je Írán tím, koho se mají Izraelci bát. Avšak těsně vedle Íránu, jenž má k jaderným zbraním zatím daleko, leží Pákistán s nestabilním režimem a skutečným jaderným arzenálem. Jak předpověděla Arendtová, pokud Izrael zůstane svou povahou sionistický, jeho existence možná nepřestane být nikdy ohrožována. Z toho plyne, že únos náměstka ministra obrany jiného státu v nějakém dalším by sionistickému smýšlení zněl naprosto rozumně. Přestože nemám žádné skutečné důkazy o tom, že se únos skutečně odehrál, zdá se to být nanejvýš pravděpodobné.
Autor je profesor historie na univerzitě v Montrealu.
Z anglického originálu The General Vanishes přeložila Anna Vondřichová.