Dění kolem malých pražských nekomerčních galerií, které se zaměřují na současné vizuální umění, bývá kritizováno za svůj uzavřený, až elitářský charakter. Umění, které se zde vystavuje, je prý často nesrozumitelné, přičemž důvodem oné nesrozumitelnosti není kdovíjaká intelektuální náročnost prezentovaných výtvorů ani nevzdělanost publika, ale to, že vystavující málo vycházejí vstříc návštěvnicím a návštěvníkům „zvenčí“. Klíčem k dílu v mnoha případech bývá nějaká informace či společně sdílená zkušenost, již zná pouze úzký okruh lidí z nejbližšího okolí autorky či autora. Aby se takové dílo stalo přístupným i těm, kdo přišli do galerie jen tak z ulice, potřebuje dodatečný komentář, který však – vzhledem ke známé a oprávněné nechutí tvůrčích duchů vysvětlovat své projevy – obvykle chybí. Řada děl i výstav v důsledku toho představuje „interní vtipy“, určené jen nemnohým a hrubě vylučující ostatní.
Po pravdě, autor tohoto textu se domnívá, že tyto výtky jsou ve skutečnosti oprávněné jen vůči zanedbatelnému procentu umělecké produkce, která bývá k vidění v popisovaném prostředí, zatímco ve většině případů se za obviněními z nestravitelnosti a elitářství skrývá divácká lenost, neli předpojatost té či toho, kdo vyřkne daný soud. Protože si však předsevzal formou sloupků v populárním kulturním periodiku přispívat k překonání bariér mezi tím nejaktuálnějším děním na poli vizuálního umění a širokým publikem, považuje za prospěšné učinit vstřícný krok a poskytnout tomuto publiku klíč, díky němuž se bude schopno zorientovat v tom, co se mu dosud jevilo jako esoterický mikrosvět. Pokud za hlavní důvod, proč nám nějaké dílo není přístupné, označíme fakt, že je adresováno pouze úzkému okruhu zasvěcených, pak bychom mohli tuto formu nepřístupnosti snadno odstranit tím, že se blíže seznámíme s inkriminovaným okruhem a jeho tajemstvími. Tuto úlohu by měl plnit níže předkládaný pokus o klasifikaci přístupů a postojů, jež dohromady utvářejí společenský kontext, v němž vzniká většina projektů, které bývají k vidění v pražských menších nekomerčních galeriích.
Umělkyně a umělci působící na pražské mladé scéně současného vizuálního umění se dělí na: konceptualisty; malíře; sochaře; malující konceptualisty; konceptuální sochaře; videoartisty; ty, kteří chtějí ukázat, že jim v jejich tvorbě doopravdy o něco jde, a proto skrývají, že něco umějí, čímž zároveň znemožňují, aby byli klasifikováni podle těchto kategorií; ty, kteří vynikají propracovaným designem výstavního prostoru; ty, kteří interdisciplinárními projekty vtipně reflektují minulost; ty, kteří při malování používají krepové lepicí pásky; ty, kteří převádějí libovolné sdělení z jednoho kódu do druhého tak dlouho, dokud nedosáhnou svůdného efektu enigmatičnosti; ty, na jejichž díle oceňujeme zejména sportovní/duchovní výkon, který prokázali při časově nesmírně náročném manuálním pokrývání plochy; ty, kteří nějakým zázrakem vytvářejí nejzdařilejší díla právě ve chvílích, kdy tvrdí, že je umění vlastně vůbec nezajímá; ty, kteří pocházejí z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, Polska, Běloruska, Lotyšska, Ukrajiny, Ruska, Chorvatska, Srbska, Bosny, Černé Hory, Izraele, Norska, Japonska, USA, Uruguaye anebo nějaké jiné země; ty, kteří nosí mrkváče, aby šli s dobou; ty, kteří žijí na Jižním Městě, a jsou proto sladce smutní; ty, kteří se ve své tvorbě vyznávají z osobních obsesí, jež kvůli tomu uměle posilují; ty, jejichž profesní CV se zkracuje v nepřímé úměře k růstu jejich aktivit; ty, kteří podepisují petice; ty, kteří píší otevřené dopisy proti těm, kdož podepisují petice; ty, kteří dosáhli obzvláštního mistrovství v punkovém dekoru a sexy aktivismu; ty, kteří představují autentický „štrýt“ či „dýajvaj“ a jejichž kredit ve světě umění je tím větší, čím víc tímto světem pohrdají; ty, kteří mají tuny sociálního cítění a ani za mák vkusu; ty, kteří se po šesti letech studia na vysoké umělecké škole stali ještě insitnějšími tvůrci, než byli předtím; ty, kteří se nedokážou prodat jinak než poukazováním na křivdu, která se údajně stala jejich médiu; ty, kteří tráví čas na poněkud omšelém operačním stole v marném očekávání, že zde zahlédnou náhodné setkání deštníku a šicího stroje; ty, kteří mají esteticky vděčnou sexuální orientaci, nebo by ji aspoň rádi měli; ty, kteří zakládají občanská sdružení, aby mohli snáze žádat o dotace; ty, kteří budují z gruntu nové skupiny a galerie, aby nemuseli čekat na přízeň kurátorů, kamenných institucí a grantových komisí; ty, které pohání kupředu mírně vyčpělá, leč stále nehasnoucí potřeba vysmeknout se všem zavedeným kategoriím a postupům; solitéry s vysokou mírou sociální inteligence; tzv. renesanční osobnosti, které kombinují činnost uměleckou, kritickou a kurátorskou s biedermeierovským životním stylem; ty, kteří to všechno dělali už tenkrát v devadesátých; ty, pro něž heslo „plagiát je nutností“ představuje vědomou volbu; ty, u kterých je to prostě jenom plagiát; ty, kteří jsou nebo nejsou zařazeni do internetových databází Artlist a idatum; ty, kteří by se rozhodně nechtěli ocitnout v tomto výčtu; atd.; apod.
Autor pracuje na VVP AVU a studuje na FF UK.