Z příliš úzkého chápání porna jako pouhé masturbační pomůcky nás nejspolehlivěji vyvede tvorba několika filmařek, které v rámci audiovizuální pornografie získaly status autorských osobností.
Řadě lidí přijde nemyslitelné, že by se s audiovizuální pornografií spojoval koncept autorství. Ideál, který s kinematografií svázala francouzská filmová kritika padesátých let, hledá v díle centrální osobnost, jež mu dodává jedinečnost a projektuje do něho sama sebe. Představa o neslučitelnosti porna s touto tvůrčí a interpretační veličinou vychází z vnímání filmů obsahujících záznamy sexuálních aktů jako spotřebního artiklu, kde je jakýkoli vklad nad rámec postupů stimulujících divákovo ukojení zbytečný. Ačkoli toto východisko konstatuje základní funkci pornografie, závěr z něho plynoucí není adekvátní a poukazuje spíše na prudérní zaslepenost na straně lidí, kteří takto uvažují.
Kapesníčkoví autoři
Jelikož pornografie je spotřební a převážně komerčně orientovaná, najdeme většinu autorských osobností mimo oblast středního proudu. Výjimku z řečeného pravidla představují režiséři zlaté éry pornografie v sedmdesátých letech, kdy dobový mainstream tvořily narativní snímky. Po tomto období tvůrčího kvasu, kdy se jména režisérů jako Gerard Damiano (Hluboké hrdlo, Deep Throat, 1972), bratři Mitchellové (Za zelenými dveřmi, Behind the Green Door, 1972) či Claude Mulot (Podle hvizdu poznáš pizdu, Le sexe qui parle, 1975) skloňovala stejně často jako umělecké pseudonymy aktérek, ovšem přišlo postupné zneviditelňování role režiséra. Filmaři jako Kirdy Stevens se sérií incestních satir Taboo (1980––1986) představovali spíše výjimky. Ačkoli se i dnes mezi řemeslníky najdou tací, kdo zkoušejí pásově vyráběné tituly ozvláštnit vlastním otiskem (viz např. naivně mysteriózní tituly Bad Kitty, 2004, či Kira at Night, 2004, hlavního amerického harcovníka Paula Thomase), vždy jsou ve vleku poptávkou diktovaných norem a dominantního sterilního stylu.
Zapouzdřenost středního proudu „kapesníčkových“ titulů na druhé straně alternativně či emancipačně smýšlejícím tvůrcům nechává k dispozici široké pole pro jejich realizaci. Ačkoli najdeme i výrazné mužské režiséry, jako je experimentátor a umělecký fotograf Roy Stuart, mísící v sérii Glimpse (1990–2011) prvky glamour fotografií, BDSM a porna, hlavní pozornost zaslouženě přitahují režisérky. Výchozím bodem jejich tvorby totiž bývá opozice vůči dominantním trendům průmyslu utvářeným mužskou poptávkou a naplňovaným mužskými režiséry. S ohledem na rozsah tohoto textu pomineme autorky, které se soustřeďují na osvětově emancipační instruktážní snímky, jako Annie Sprinkle či Tristan Taormino, a naopak se zaměříme na režisérky, jejichž filmy vyvolávají vzrušení za pomoci narativních postupů.
Opravdové orgasmy
V oblasti heterosexuálně cílených snímků za přední osobnosti platí americká průkopnice Candida Royalle, Němka Petra Joy, Švédka Erika Lust či Anna Span z Anglie. Ač se filmy jmenovaných režisérek stylově i co do cílového publika liší, všechny se vyznačují důrazem na profilaci postav, která přesahuje rozměr schematických figur bez identity. První tři jmenované se hlásí k feminismu a snímky stavějí na převracení či prostě anulování genderových rolí z mainstreamového porna. Candida Royalle své filmy označuje jako „pornografii pro páry“, čímž zdůrazňuje jejich vkusnost a přístupnost pro širší publikum, které oslovuje nadsazenou inscenací žánrových sekvencí. Petra Joy a Erika Lust svou cílovou skupinu vidí v ženách a přinášejí jim snímky vyznačující se přirozeností zobrazovaných situací. To v případě Petry Joy znamená využití amatérské estetiky, zatímco Erika Lust si dává záležet na hyperrealistické stylizaci bezprostředně uvolněných scén. Obě zdůrazňují, že jejich filmy ukazují opravdové orgasmy; Švédka dokonce natočila dokument Barcelona Sex Project (2008), v němž postupně snímá masturbace tří mužů a tří žen. Anna Span se jako jediná z jmenovaných režisérek pohybuje ve sféře primárně mužsky orientované produkce, byť její tituly vyhledávají také ženy. Ty na nich oceňují, že vytvářejí přirozenou atmosféru mezi aktéry a skrze nadsázku demytizují i uvolňují vyprávěcí konstrukty porna.
Imprese doteků
Nejvyhraněnější tvůrce příznačně najdeme v oblasti pornografie zaměřené na menšinové orientace, neboť právě potřeba stimulovat odlišný vkus vede k osobitějšímu přístupu z hlediska inscenace i samotného obsahu scén. Tvorba feministicky smýšlejících queer autorek jako Madison Young či Shine Louise Houston přináší osvobozující nestrannost z hlediska volby sexuální orientace a preference konkrétních praktik, které se v rámci jednoho titulu střídají. Jejich filmy jako série Fluid (2010) či The Wild Search (2007) využívají dokumentární stylizace pro zdůraznění přirozenosti queer sexu, v zásadě se podřizují svým aktérům a snaží se co nejvěrněji vystihnout jejich sexualitu.
Z hlediska autorské osobitosti i hledání adekvátního formálního tvaru pro zobrazení queer sexu si přední pozornost nejen mezi konzumenty pornografie, ale i mezi cinefily a filmovými kritiky vysloužila newyorská umělkyně (toho času žijící v Paříži) Maria Beatty. Výlučnost její tvorby vychází z faktu, že se neřídí diváckou poptávkou, nýbrž natáčí filmy, jaké by stimulovaly její sexuální preference submisivní masochistky a lesby. Namísto výkonnostní penetrace a zoomu, neboli základních formálních prvků v mainstreamovém pornu, představují základ jejích snímků imprese doteků, dráždivé vzrušování a fragmentarizace těla do sugestivního sledu vjemů. Z masochismu také vychází fetišistický důraz na stylizaci prostředí, které podmiňuje centrální situaci a z ní odvozené role dominance a podřízenosti. Maria Beatty obdivuje estetiku němé kinematografie, německého expresionismu a filmů noir, což se promítá do stylové palety jejích filmů. Část její filmografie navíc tvoří osobní snímky, v nichž sama účinkuje a které za pomoci symbolistních sekvencí přinášejí psychoanalytický pohled na autorčinu sexualitu.
Představené osobnosti jsou pouze nejznámější a nejaktivnější z řady tvůrců, kteří formát pornografie využívají k osobitému uchopení lidské tělesnosti. Z existence výročních cen Feminist Porn Awards, které již šestým rokem zastávají roli nezávislého ocenění coby protipólu vůči mainstreamovým „porno Oscarům“ zvaným AVN Awards, je patrné, že autorsky vyhraněná alternativa nabyla za poslední roky na rozsahu i významu. Porno dávno nemá (a striktně řečeno nikdy výhradně nemělo) pouze podobu genderově schematického a machistického výplachu s jalovými zápletkami a monotónními obrazy kopulace. Naopak se dnes ukazuje jako fascinující a podnětné odvětví kinematografie, hodné širší společenské a kritické reflexe.
Autor je filmový publicista.