Krásu nelze definovat ani vypočítat, nicméně je tím působivější, čím víc se pojí s minulostí člověka (či místa). Nezaručuje spokojenější život, ač je fakt, že pomáhá v sociálním kontaktu. Kam až může přesvědčení o rovnítku mezi krásou a štěstím vést? Nedávno se v Praze objevily reklamní plakáty kliniky GHC, jež se podílela na pořadu TV Prima Mladší o pár let. Na stránkách společnosti se říká: „Pomáhat Vám, našim klientům, k prodloužení a zkvalitnění života je naším radostným posláním“, což zní šlechetně. Cena za služby je však ďábelská – nejen že za facelifting se platí od třiceti do šedesáti tisíc Kč, za augmentaci hýždí od šedesáti do dvou set čtyřiceti tisíc, ale jde především o to, jakou proměnu v reklamě klinika propaguje. Jde o přeměnu vzhledu, jež se netýká jen nedokonalostí, jako jsou například špatné zuby nebo jizvy. Ženy tvrdí, že jsou nyní „mladší a krásnější“ a „změnil se mi život“, ale vidíme tu plastikové panenky bez rysů a výrazu, jejichž úsměvy je možné si splést s křečí či děsem. Hrůznost proměny a její rozporuplnost potvrzuje koneckonců i scéna ze zmíněného pořadu, v níž se dítě s pláčem uteklo před svou zbrusu novou maminkou schovat, neb ji nepoznalo.