Konec člověka, který nás tak jako tak v budoucnu čeká, vystupuje u myslitele antinatalismu Davida Benatara jako v podstatě optimistická událost znamenající tečku za jedním bytostně nešťastným biologickým druhem. A má­li tato událost nastat, ať je to raději dříve než později.

Svět utrpení

Benatarova kniha Better Never to Have Been: The Harm of Coming into Existence, která končí seriózním návrhem plánu co nejbezbolestnějšího postupného konce pro celé lidstvo, vychází ze tří jednoduchých, na sebe navazujících a radikálně kontroverzních tezí: lidský život je v zásadě nešťastný, je neetické plozením dětí vystavovat tomuto neštěstí nové jedince a nejlepší vyhlídkou lidského druhu je jeho vyhynutí. Centrálním bodem je přitom druhá z uvedených tezí, která Benatara staví do velmi volného kroužku tzv. antinatalistických myslitelů. Benatar přitom specificky argumentuje proti plození dětí na základě utilitarizující úvahy, čímž se připojuje k vlivnému proudu současné etiky.

Jádro jeho antinatalistického argumentu spočívá v tvrzení, že zrození znamená pro nového jedince závažnou újmu, jelikož ho vystavuje různým životním útrapám, jež by ho nepotkaly, kdyby se nebyl narodil. Jeho důvtipnost pak vychází z asymetričnosti vůči opačně postavenému argumentu: nelze říci, že jedincovo nenarození jej připravuje o dobra, která by zakusil, kdyby se byl narodil. Žádný jedinec, kterému by bylo možné takovou deprivaci připsat, totiž oproti prvnímu případu neexistuje. Jediný život, který by tedy bylo etické započít, by byl takový, který by byl prost jakýchkoli útrap, což je zcela nerealistická možnost. Pokud bychom i tak měli pocit, že započetím nového života přece jen strojíme svému potomkovi světlou budoucnost, přesvědčuje nás Benatar zejména v kapitole příznačně nazvané Svět utrpení o tom, že nebezpečí všemožných jednorázových i všednodenních utrpení v životě je příliš vysoké, než aby se takový risk vyplatil (konkrétně tuto sázku přirovnává k ruské ruletě s plným zásobníkem).

Nevyhnutelným vyústěním antinatalistického postoje je velmi specificky chápané vyhynutí lidstva. Benatar nehovoří ve prospěch hromadné sebevraždy všech, naopak jeho pozice ostře odlišuje mezi případy života, který není etické započít, a života, ve kterém není etické pokračovat. Rozdíl přitom vyplývá z výše zmíněné asymetrie: rozhodnutí nezplodit potomka znamená pouze ušetřit ho téměř jistého utrpení, kdežto u zavraždění už narozeného jedince je třeba vzít v potaz i lepší stránky existence, o něž jej připravujeme. Z této argumentace vychází, že neetické je jen plození nových lidí, nikoli pokračování již započatých životů.

Přestože mě přivedli na svět

Prvním krokem k žádoucímu vyhynutí lidstva je uvědomělé rozhodnutí všech potenciál­ních rodičů dané generace, které je odvrátí od záměru plodit potomky. Benatar ovšem zároveň usiluje o takový scénář dobrovolné zkázy lidstva, který by způsobil co nejméně utrpení i již existujícím jedincům. Komplikací tedy pro něj je možnost, že příliš náhlé ­přerušení lidské reprodukce povede k radikálnímu nárůstu utrpení stárnoucích příslušníků „poslední generace“. Benatar proto navrhuje rozložit vyhynutí lidstva do několika generací, jejichž populace se budou postupně snižovat, aby útrapy poslední generace postihly co nejméně jedinců. I tento scénář ale musí brát ohled na to, že čím dříve se sebou lidstvo skoncuje, tím lépe, protože s každou další generací narůstá potenciální provinění přítomné generace. Rodič potomka totiž nese nepřímou vinu i za zrození svého vnuka či vnučky, k němuž by bez zplození syna či dcery nedošlo, a tedy čím kratší je rodová linie počínající jeho osobou, tím nižší je toto provinění (Benatar tomu říká generační ledovec utrpení). Na samotném stavu světa bez lidstva samozřejmě nelze shledat nic špatného či neetického, naopak je to stav naprosto ideál­ní (a mimochodem řeší i otázku související s problémem přelidnění, která zní, jaký je optimální počet lidí, jehož překročením přelidnění začíná; Benatarova odpověď je samozřejmě nula).

Benatarova pozice zcela jistě není nenapadnutelná a polemiku s ní lze vést jak odmítnutím utilitarizujícího rámce, tak z jeho vnitřku. Pozoruhodnější než tyto možné výtky je ale půvab a hodnota postoje samotného. Na první pohled Benatarova etická konstrukce stojí v tak silné opozici proti převládající životní praxi i etickým teoriím, že je snadné ji považovat za vtip, jakousi filosofickou obdobu slavného Swiftova Skromného návrhu. Benatar nás ale ujišťuje, že svůj postoj myslí vážně a je připraven nést jeho praktické důsledky (kniha je věnována autorovým rodičům s výhradou „přestože mě přivedli na svět“).

Hédonistický pesimismus

Kouzlo jeho knihy spočívá právě v jejím ne­­ohroženém názorovém extremismu, který navíc vychází z půdy filosofického mainstreamu. Benatar vlastně pokračuje v linii filosofického pesimismu, ovšem překládá jej do utilitarizujícího rámce. Doslovným dokladem jeho utilitarismu se záporným znaménkem je konstrukce jednoho hodnotového grafu, kde oproti typickým utilitaristům nezanáší hodnoty „kvality života“ do kladné, nýbrž do záporné části osy. Jeho postoje samozřejmě představují výzvu utilitarizujícím hédonistickým filosofům, kteří pesimistický náhled na život nesdílejí. Nicméně zajímavější než otázka, jaké tabulky tito autoři mohou navrhnout, aby s nimi přepočítali Benatarovy kalkuly a dospěli k žádoucím výsledkům, je střet jeho postoje se zažitými životními pravdami.

Fakt, že někdo vytvořil racionální argumentaci, která vyvrací převládající konsensus o pozitivní hodnotě rodičovství a na­­opak rodiče obviňuje z páchání zla na jejich potomcích, může být pro leckoho osvobozující. Nemusí to přitom znamenat, že dotyčný s Benatarem souhlasí – už samotná existence kontrapozice totiž může působit úlevu, protože ukazuje, že dominantní postoj není jediný možný. Benatarova koncepce v podstatě odpovídá lidově vyjádřené pochybnosti, zda je etické přivést potomka „do takovéhohle světa“. Cenná je také tím, že s sebou nese řadu kontroverzních důsledků, které zastánci oné lidové pochybnosti už nepromýšlejí a patrně by se jim příčily. Autor se ovšem k řadě provokativních konsekvencí svých tezí v knize explicitně hlásí a promýšlí je do detailu. Například je ochoten doporučovat v raných fázích těhotenství potrat či dojít k závěru, že plození dětí je motivováno především prospěchem jejich rodičů. K jeho nejextrémnějším úvahám nepochybně patří promýšlení možností právního vymáhání antinatalistických nároků, k nimž patří zákonný zákaz těhotenství nebo hromadná sterilizace obyvatelstva.

Výhodou Benatarova postoje je samozřejmě to, že v současné situaci jej kromě autora samotného bude brát zcela vážně jen málokdo. Podobně jako Swift ve Skromném návrhu se tu předkládá extrémní scénář, vůči němuž se většina čtenářů bude stavět odmítavě a bude promýšlet možnosti, jak jej napadnout. Pozoruhodná otázka, kterou Benatar již nepromýšlí, zní, za jaké společenské konstelace by bylo lidstvo nakloněno přikročit k realizaci jeho scénáře postupného dobrovolného vyhynutí. Autorův pohled je zásadně obecný a globální, nezamýšlí se například nad možností a důsledky realizace jím navrhovaných postupů pouze v určitém lokálním společenství, které by převzalo jeho pozici. V současné době jeho kniha působí jako neřízená výzva, která hledá adresáta. Eticky se podle jeho měřítek může samozřejmě dnes chovat každý z nás (a to zpravidla aniž by věděl, že tato měřítka naplňuje), ovšem přechod od čistě individuálního přetržení „generačního ledovce“ k plnění jeho programu na úrovni početnějších společenských celků je v současné konstelaci takřka nepředstavitelný.