Atypická aglomerace, za jejíž slávu může černé uhlí a těžký průmysl s ním spojený, v současnosti hledá v procesu deindustrializace novou tvář. V etnickém a sociálním tavicím kotlíku Ostravy se vaří nejen specifické problémy založené hluboko v historii konkrétního velkoměsta, lze z něj však věštit i osud západní společnosti.
Do Ostravy vstupuji jako cizinka, žírným Polabím uchlácholené oči se upínají k jedinému vysokému plameni osvětlujícímu coby náhodný požár část nočního obzoru. „Ale bože, což nevidíte, či blázním? Vždyť to hoří snad celé město. Támhle, ta záplava!“ děsil se o něco více při prvním pohledu na Ostravu učitel Divoký v románu Na kresách (1922), v němž zachycuje „příšerně krásnou“ atmosféru hlavní portrétista průmyslové slávy slezského kraje František Sokol Tůma. Jemu se však otevírala mnohonásobně fantastičtější scenerie všech planoucích vysokých pecí a koksoven vítkovického „verku“. Jejich původní majestátnost, posvěcená americkým kapitálem Rotschildů, se totiž dochovala do třetího tisíciletí jen kuse. Od zpracovávání syrové rudy se upustilo (1994 skončila samotná těžba), v roce 2002 byly železárna-koksovna a vysoké pece v tzv. Dolní oblasti Vítkovic a Důl Hlubina vyhlášeny národní památkou a o zbytek areálu se zcela nepoeticky dělí několik akciových společností zabývajících se hutní druhovýrobou.
Dnes již skomírající oheň stál i u samotného zrodu novodobé historie města – v roce 1763, památném objevením vysoce kvalitního černého uhlí mlynářem Janem Augustinem v údolí zvaném Burňa ve Slezské Ostravě, lehla popelem třetina tehdejší zástavby. Dnes, kdy Ostrava hledá svou aktualizovanou, postindustriální podobu, doutná oheň podzemím spletitého lesa ulic v daleko subtilnější metaforické formě. Město, jemuž by v erbu namísto vzpínajícího se koně bez uzdy slušel stejně dobře bájný fénix, zvedá opět křídla z vlastního popela, a i když mu v jádru stále tluče „ocelové srdce“, do plic se snaží vtáhnout čerstvý, čistší vzduch – snad aby se opět rozhořelo.
Město cizinců
Postava moderního cizince, jak ho popisuje sociolog Georg Simmel, se zjevuje teprve na třídách (industriálního) velkoměsta. Cizinec není ten, kdo jen městem prochází, nýbrž někdo, „kdo dnes přijde a zítra zůstane – jako jakýsi potenciálně putující, který, i když nepokračoval v cestě, nepotlačil zcela onu volnost v přicházení a odcházení“ (Peníze v moderní kultuře a jiné eseje, 2006). Jiskra současné šestisettisícové aglomerace vzplanula v Moravské Ostravě se zprovozněním tzv. Rudolfovy huti (které inicioval olomoucký arcibiskup Rudolf Habsburský) a dvě desetiletí před začátkem proslulé kalifornské zlaté horečky – v roce 1929 – proměnila oblast na rakousko-uherskou obdobu zaoceánského „wild westu“. „Slezská kovbojka“ přilákala do oblasti tisíce dělníků: počet obyvatel v jednom z mnoha zárodečných jader průmyslové oblasti, Moravské Ostravě, vzrostl z 1 700 v roce 1829 na téměř 14 000 za pouhých padesát let. Kdo z nich tu však byl skutečně doma? Urbanizační uspořádání bylo jen přívěskem pásových dopravníků, po nichž putovala hlušina, a posléze doplňkem železniční sítě. Město vzniklé živelným průmyslovým vzmachem fungovalo do období první republiky pouze jako obrovská továrna, která neposkytovala svým dělníkům nic než práci – a zábavu po ní. Charakter výroby přitáhl především muže, kteří byli pouhými pendlujícími pracovníky, vracejícími se domů v (několika)týdenních intervalech (např. sčítání v havířské kolonii Hlubina v roce 1890 ukázalo, že takových obyvatel je zde více než pětina). Dojem nádražní ubytovny dokreslovalo množství jazyků, jimiž tito cizinci ve vlastním městě hovořili: česky, polsky, německy, slovensky, nepočítaje početnou komunitu židovskou…
Stíny ohně
Město, které získalo honbou za ziskem (ať na straně průmyslníků a kapitalistů či dělníků přicházejících za nebývalým výdělkem) tvar cupovaného chomáče, začalo brzy poznávat i stinnou stránku překotného rozvoje. Psychoanalýza ohně Gastona Bachelarda upozorňuje na dvě temné tváře „ultraživého živlu“: oheň sexualizovaný a planoucí vodu – alkohol. Ty světu ukázala v době svého největšího rozvoje i hořící Ostrava. Dnes pověstná ostravská ulice zábavy – Stodolní – bývala kdysi ještě vyhlášenější: jako ulice nevěstinců. A jak upozorňoval Ostravský deník (15. 8. 1908) v článku Z ostravského bahna, nebyla jediná, neboť: „Každá druhá hospoda v Moravské Ostravě platí za bordel“. Nad nemravnými horníky a hutníky se nepozastavoval jen dobový tisk, právě „pendlujícím“ svobodným mladíkům, již svody ohně nejvíce pokoušeli, byly například určeny dvě rozpravy O alkoholismu a prostituci, přednesené v Moravské Ostravě 8. září 1921 Alexandrem Sommerem Baťkem a zachované díky tisku vlastním nákladem na věčné časy budoucím pokolením.
To, co dnes svádí odbýt jako mladickou bujnost či nad čím lze poeticky meditovat s Bachelardem jako nad dvěma stranami jedné mince (horkost z těla v podobě „chámového moku“ odchází a naopak ve formě alkoholu vchází), která je jen přirozeným platidlem v hořícím městě, mělo pochopitelně méně zábavné sociální kořeny. Už třeba proto, že na chuti „pobavit se“ po hornické úmorné rutině vydělávali často samotní uhlobaroni. Příklad za všechny: Hanuš Wilczek, jeden z nejzámožnějších, vlastnil v Ostravě začátkem 20. století plných třicet hospod.
Blízká a vzdálená
Podle pozorování současníků (třeba Ostraváka Jana Kellera) opomněli sociologičtí klasici Alain Touraine a Daniel Bell při popisu „odprůmyslňování“ (a opětovné reindustrializace) samotný fyzický prostor velkoměst, kde mělo probíhat – zaměřme se proto naopak na specifické urbanistické situace moderní Ostravy detailněji. Tvoří ji mnoho bývalých městeček a vesnic: v první fázi roku 1924 byly k Moravské Ostravě připojeny obce Přívoz, Mariánské Hory, Vítkovice, Hrabůvka, Zábřeh a Nová Ves, roku 1941 pak Slezská Ostrava, Heřmanice, Hrušov, Muglinov, Michálkovice, Radvanice, Kunčice, Kunčičky, Výškovice, Stará Bělá, Nová Bělá a Hrabová (v současnosti se Ostrava skládá z 23 městských obvodů). I když se ve dvacátých letech povedlo (např. stavbou impozantní Nové radnice) ustavit její střed, dojmu, že stejně dobře mohl vzniknout jinde, se nezbavíme ani dnes. Ostrava jako by rezignovala na klasické dělení na centrum a periferii, podobně jako sama aglomerační oblast, do níž náleží, ignoruje hranice státu nebo cosi, čemu se vznešeně říká „národní identita“. Město působí jako hejno, souhvězdí, v němž se svítivost jednotlivých hvězd střídá v jejich specifickém životním cyklu, buněčná tkáň, jež někde odumírá, se jinde obnovuje, v každé části si ale pamatuje zhojené jizvy, které, když tomu situace popřeje, se mohou stát něčím, co naprosto promění hodnotu celku.
V ostravském velkoměstě cizinců, kteří jsou si ve společném prostoru zároveň blízko i daleko, je formou urbanistického uspořádání násobeno zvláštní napětí (opět dle Simmela) mezi vědomím společného, které je však až příliš obecné a teď už i historicky vzdálené, a rozdílného, které se může zdát závažnějším a vést v konečném důsledku k etnickým či sociálním konfliktům.
Ghettoizace města
Dnešní problémy velkoměsta totiž pochopitelně doutnají úplně jinde než mezi nevěstkami a sklenicemi. Zcela aktuální zprávu o sociální situaci Ostravy přinesl výzkum Industriální město v postindustriální společnosti řešitelského týmu Lubora Hrušky-Tvrdého, Jana Kellera a Jana Řeháka. Díky spolupráci s doyeny české sociologie města Jiřím Musilem a Michalem Illnerem, kteří otázku urbanizace studují od šedesátých let, postihl i dlouhodobé perspektivy vývoje aglomerace. Především: mladická bujnost dala městu dávno sbohem. Průmyslová Ostrava pociťuje stárnutí populace, které je strašákem obcházejícím celou Evropu, pochopitelně znatelněji než města, která lépe vyhovují ekonomicko-sociální situaci současnosti. Kolem roku 2005 došlo poprvé v historii města k tomu, že obyvatelé nad 64 let převýšili počtem děti mladší 15 let, a trend rozevírajících se nůžek bude patrně pokračovat.
Aktuálně možná větší problém než samotné stárnutí města je vytváření „věkových ghett“, protože senioři jsou zpravidla rezidenty v sídlištích budovaných pro nově příchozí dělníky v padesátých letech. Ostravské mladé rodiny naopak míří do okrajových částí aglomerace, především za vidinou zdravějšího životního prostředí. Mapa potenciálního městského sociálního napětí se začíná výrazně rýsovat i v dalších ohledech – vystupují místa se zřetelně vyšší nezaměstnaností, závislostí na sociálních dávkách, „dobré“ a „špatné“ adresy. Urbanizační chumel ostravské aglomerace tak pomalu kopíruje úplně jinou strukturu než pracovní. A zmiňovaná Stodolní, která zažila po roce 2000 nejen zábavní, ale i skutečně kulturní boom, dnes září ze sítě ulic především jako ta nejnebezpečnější.
Od sociálního napětí je vždy jen krok k napětí etnickému. Pozastavoval-li se Zdeněk Smolka v antologii V srdci Černého pavouka. Ostravská literární a umělecká scéna 90. let (2000) „Proč touha bývá/ týrána, když ji hlídá/ zbloudilý xenofobik?“, vyznívaly verše ještě jako obratný vtípek všímavého intelektuála. Dnešní místní stále bělejší streep rap se ale zdá být důkazem, že varování sociologů před ostravskou podobou eskalace etnického násilí, jakou už za uplynulý půlrok zdaleka neznáme jen ze Šluknovského výběžku, by mělo být oslyšeno. Ostrava ve své společenské situaci není sama – na její černou desku pouze ostrá jehla celosvětové krize ryje problémy hlouběji než do měst, která procházela historií méně zběsile a rozhodně.
Hořící hnízdo
Ztělesněním cizince byl pro Simmela především obchodník, jehož mobilita, nevázaná na fyzické vlastnění, umožňuje dostávat se do kontaktu s každým, přitom však nebýt organicky zapojeným prvkem, bez nějž se struktura neobejde. Právě obchodník, či moderněji řečeno všemi vzývaný investor má být i jedním z vítaných obyvatel „nové Ostravy“, která se v roce 2009 ucházela o prestižní titul Evropské hlavní město kultury 2015. Černé město ve finále porazila úspěšnější Plzeň a z úsilí, které se zdálo rozdmýchávat jiskru nového, synergicky propojeného kulturního a sociálního směřování, se nakonec stala jen křečovitá snaha radnice změnit se na „pohoda city“ (tak zní oficiální náhrada za někdejší „ocelové srdce republiky“ v propagačním filmu). Hořící hnízdo, jak láskyplně Ostravu nazýval Jiří Surůvka (jeden z neúnavných hybatelů zdejší výtvarné scény) a nenapodobitelně tak vystihoval ambivalentní tvář města, které je i není domovem, bylo rozdupáno ve prospěch projektů bez tváře typu Nová Karolina [viz text Martina Strakoše na s. 35 – pozn. red.]. Jako by nová Ostrava měla zapomenout na specifika a šrámy regionu a rozplynout se v globalizovaném univerzu, bez chuti a bez zápachu. Přitom by sázka na specifickou kulturu mohla být zřejmým zdrojem městské identity v pospolitosti takového rozsahu.
Dvojí práce
Dvojklannost práce, která může být zotročením i svobodou, bezútěšností i náplní smyslu života, viděl Italo Calvino v jednom z „neviditelných měst“, „měst touhy“, asi ne náhodou také spjatém s kamenem: „Takovou moc, o které jednou říkají, že je zlovolná, a podruhé dobrotivá, má Anastasia, město-podvodník: pracuješ-li osm hodin denně jako řezač achátů, onyxů a chrysoprasů, tvá námaha, která dává podobu touze, si bere z touhy svou podobu a ty věříš, že užíváš rozkoší celé Anastasie, a zatím jsi jejím otrokem.“ Ilona Švihlíková (např. v článku Práce jako (ne)smysl života v Deníku Referendum na začátku tohoto roku) popisuje iluzi současné modly flexibility práce, při níž se fyzický zaměstnanec má neustále přizpůsobovat kapitálu, který, nikde nevázán, je hned tu, hned onde, jako cestu vedoucí do záhuby. Hledá řešení ekonomických problémů v radikální změně pojetí toho, co považujeme za hodnotnou práci a jak ji odměňujeme, a sází například na pečující zaměstnání zdravotníků a učitelek, kteří nikdy nepřestanou být potřeba. Švihlíková upozorňuje, že řešením doposud všech problémů s uvolněnou pracovní silou, která přestala být potřeba, byl její přesun do nového pracovního sektoru – ze zemědělství do průmyslu, z průmyslu do služeb. Ostrava, která ještě aktuálně nevyřešila tento druhý přechod, si možná může „ušetřit práci“ právě tím, že už zastarávající cestou nepůjde. I z tohoto úhlu pohledu se zdá být revitalizace Dolního areálu Vítkovic, která nyní probíhá pod vedením architekta Josefa Pleskota a která by měla vést k transformaci mrtvé technické památky na živoucí multifunkční vědecké a vzdělávací centrum, lepší sázkou na budoucnost města.
Město snivců
Současná oficiální „nová Ostrava“ usilovně sní o zítřku (jak ostatně měla svého času v názvu ostravská „indie“ kapela Dreams About Tomorrow z labelu MamaMrdaMaso, působícího od Brna až po Těšín) či slovy Bachelardovými: sní před ohněm bezpečně spoutaným krbem domova. Takové snění, které si alespoň navenek dopřává, ale popírá samotnou povahu města, založeného a poháněného změnou. Dramatický, místy až teatrální nádech Ostravy nemůže uniknout citlivému návštěvníkovi, natož tomu, „kdo v cestě nepokračoval“, jak dokazuje Radovan Lipus na každé stránce své Scénologie Ostravy (2006). Snaha zapomenout na minulost a zavřít oči před rušivými výzvami budoucnosti v příjemném lenošivém bezčasí se může krutě vymstít nejen Ostravě. Nespoutaný Bachelardův oheň, který vyjadřuje „touhu změnit se, popohnat čas, dovést celý život ke konci, za poslední mez“ a dokládá, že pud života je neoddělitelný od pudu ke smrti, bude vždy v tomto městě doutnat pod nohama Simmelova čilého obchodníka. Kéž nikdy nezapomene, že je ve městě plamene pouhým cizincem.