Po titulech španělských autorů jako by se v českých knihkupectvích slehla zem. Vzbuzuje snad neprostupný pyrenejský masiv v nakladatelích pocit, že španělská literatura zmírá, utápí se v průměrnosti, anebo je příliš vzdálená a zároveň málo exotická? Český výřez španělské prózy totiž představuje vybledlou verzi daleko barvitější literární skutečnosti.
Fakt, že na Pyrenejském poloostrově dnes budeme těžko hledat osobnosti tak výrazné jako Houellebecq nebo Jelineková, má své kořeny v občanské válce, která mezi léty 1936 a 1939 stihla rozprášit tvůrčí energii španělské avantgardy. Přeživší a na svobodě ponechaní autoři se buď odmlčeli nebo se živili novinařinou v Latinské Americe. Jen několik intelektuálů pokračovalo ve své činnosti díky postům na prestižních amerických univerzitách. Jiní, jako například vynikající vypravěč a ikona španělského experimentalismu šedesátých a sedmdesátých let Juan Goytisolo, se tvrdě postavili proti diktatuře a ze zahraničí promlouvali k rodné zemi jako ozvěna jejího svědomí. Letošní host pražského Festivalu spisovatelů má jistě mnoho co říct k etickému rozměru lidské existence, nicméně jako romanopisec ve své zatracované vlasti čtenáře prakticky ztratil.
O čem vypovídají literární ceny
Téměř čtyřicetiletá diktatura zpřetrhala kulturní a historické vazby na zbytek Evropy, izolovala zemi ekonomicky a především intelektuálně. Nasadila společnosti korzet klerofašistické cenzury, v němž psát bylo stejně těžké jako dýchat. Smrt generála Franka v listopadu 1975 vytváří milník ve španělské historii, a proto i termín „současná“ bývá ztotožňován s literaturou psanou v demokratickém ovzduší. Španělský román se od sedmdesátých let osvobozuje od kánonu socialistického realismu a vyrovnává se s nepřítomností dogmatu, které určovalo, co psát nebo proti čemu se vymezovat. Dnes se musí podřídit zákonům trhu, jež měří kvalitu díla jeho prodejností, vyžadují regeneraci zavedených jmen a účinnou propagaci jmen nových.
Španělsko je jedinou zemí s rapidně narůstajícím počtem literárních cen (dnes okolo 1 800) a oceňují se i dosud nevydané tituly. Nejlépe dotovaná je cena nakladatelského giganta skupiny Planeta; dosahuje v přepočtu závratných 15 milionů korun. Udílení cen je rituál a odehrává se s cyklickou pravidelností. Nejstarší cena Premio Nadal se vyhlašuje na tříkrálový večer, jak jinak než v hotelu Ritz, a od svého prvního ročníku v roce 1944 je doprovázena okázalou teatrálností, srovnatelnou snad jen s atmosférou býčích zápasů. Národ sleduje ceremonii se stejnou dychtivostí, s jakou očekává výsledky národní vánoční loterie. Orientovat se na trhu s produkcí přes 50 000 titulů ročně přirozeně není jednoduché. Kromě několika málo cen, které si v nezřízeném bujení uchovaly svou prestiž (Rómulo Gallegos, Cervantes, Nacional de Crítica, Herralde), nejsou taková ocenění ukazateli literárních kvalit, tudíž by ani neměla být, jak je tomu zvykem, primárním hlediskem pro výběr českého překladu.
Detektivové a gastronomické orgie
Španělskému knižnímu trhu vládne historický a detektivní román. Jejich úspěch se sice nedá srovnat s invazí severských detektivek, přesto i k nám už dorazily bestsellery Julie Navarry a Ildefonsa Falconese. V nejznámějším Stínu větru (La Sombra Del Viento, 2001; česky 2006) Carlose Ruize Zafóna alespoň gotický nádech poválečné Barcelony dělal z obyčejného braku přitažlivě maskovaný kýč; o jeho Andělské hře (El Juego del Ángel, 2008; česky 2010) se bohužel nedá tvrdit ani to a Marina (Marina, 1999; česky 2012) odrazuje už jen svým přebalem.
Kvalita a čtenářský úspěch se snoubí v dílech nejlépe prodávaného autora Artura Pérez-Reverteho. Novinář zahořklý v důsledku balkánského konfliktu, v němž působil jako válečný zpravodaj, tíhne k období španělského Zlatého věku, kde i mezi zkorumpovanou mocí nachází prostor pro hrdinství a čest. Jeho nejzdařilejší práce spojuje postava kapitána Alatrista, kombinace melancholického mušketýra à la Dumas a zatrpklého detektiva Marlowea. Mistrně vylíčené reálie Madridu 17. století a práce s dobovým jazykem nemají v žánrovém kontextu obdoby. Avšak nazývat jej španělským Umbertem Ecem je i v českém prostředí pouze reklamní nálepkou. Jeho knihy fungují jako dokonalé koláže, v nichž někdy cituje, jindy obratně vykrádá španělské (především barokní) klasiky; příběhy vypadají v textu stejně impozantně jako na plátně, leč do skutečné erudice a Ecova přesahu jim stále mnoho chybí.
Naproti tomu zůstává čeština ochuzena o španělského klasika Manuela Vázqueze Montalbána, jenž uchvátil evropské čtenáře postavou Pepeho Carvalha. Nejenže je student filosofie, politický vězeň a bývalý agent CIA znamenitým příspěvkem k detektivnímu žánru americké drsné školy, tenhle obtloustlý tvrďák je navíc milovníkem vaření. V jeho příhodách nechybějí recepty ani gastronomické orgie. Jídlo jako harmonizační mechanismus konfrontace se světem mu umožňuje v klidu „strávit“ vše viděné a prožité. Pálení vlastní knihovny je další z jeho vášní. Spalování knih není pouhou aluzí na Dona Quijota, ale také jistou formou odplaty. Hrdina nachází potěšení jak v kremačním rituálu očisty, tak v cynickém konstatování neužitečnosti kulturního nánosu, který mu nepomohl najít štěstí, natožpak vést lepší život. Tak jako soukromé očko zastupuje svého klienta ve střetu s realitou, i Pepe Carvalho zprostředkovává čtenáři španělská šedesátá léta, přechod k demokracii nebo ono rozčarování po nástupu socialistů. Více než detektivem je často detektorem symptomů společensko-politického vývoje.
Nirvana a militantní feminismus
Masivní vpád žen na literární trh jako nejcharakterističtější rys pofrankistické literatury a tzv. Generaci X devadesátých let ztělesňuje Lucía Etxebarría. Láska, zvědavost, prozak a pochybnosti (Amor, curiosidad, prozac y dudas, 1997; česky 2007) a Beatriz a nebeská těl(es)a (Beatriz y los cuerpos celestes, 1998; česky 2011) lákají svými tituly a živelným jazykem překladů Hany Kloubové. Autorka v nich zpracovává přerod zkostnatělé společnosti, uvolňování poměrů a přetrvávající genderovou diskriminaci. Jejich protagonistky ilustrují generační spory, předčasnou ztrátu iluzí a depresi mladých, kteří kdysi „ujížděli“ na Nirvaně. Drzost a ironie jejích textů je sice efektní, jenže nikdy ne namířená vůči první osobě. Vypravěčka, kterou silně irituje, že „Bůh je muž“, vyžaduje, abychom ji brali smrtelně vážně. Zcela vyprázdněnou formou nám namísto nahořklého humoru servíruje jen tu nejukřičenější podobu militantního feminismu. Naštěstí Etxebarría nedávno kvůli mizernému výdělku ohlásila tvůrčí pauzu, čímž potvrdila, že byla pouze další z rychle pohasínajících hvězdiček ceny Nadal (do češtiny přeloženou s desetiletým zpožděním).
Španělské autorky nepochybně vnesly do literatury nové cítění a pomohly akcentovat ženskou problematiku v období přerodu společnosti. O důležitosti jejich role svědčí i počet dnes uznávaných literátek: Josefina Aldecoa, Belén Gopegui, Almudena Grandesová, Ana María Matuteová, Rosa Montero, Soledad Puértolasová a Ester Tusquetsová. Daleko intimnější polohu ženského psaní však nacházíme v dílech do češtiny dosud nepřeložené Carmen Martín Gaiteové. Ačkoliv se soustředí výhradně na ženské světy, nahlíží je skrze univerzálně platná prizmata vzpomínek, přátelství a samoty. Na rozdíl od svých kolegyň se pro zachycení myšlenek a vnitřních pochodů neuchyluje k již opotřebované technice proudu vědomí. Právě mlčení a dialog s druhým, principy určující naše bytí, se u Martín Gaiteové stávají nosnými prvky vyprávění. Dvě přítelkyně z románu Nubosidad variable (Střídavě oblačno, 1992) se snaží uspořádat střepy svých náhodně utvářených životů. Vyjevují své touhy a obavy prostřednictvím deníků, bláznivých sešitků a dopisů, které si na konci příběhu vymění. Pod slupkou konvencí v sobě dokážou obě ženy probudit tvůrčí schopnosti. Jedna druhé nastavuje zrcadlo a jejich „osamělý striptýz“ se tak mění v proces sebepoznání.
Leónská poetika
Osud člověka i krajiny ve svém díle zachycuje Julio Llamazares, s jehož působivým románem Žlutý déšť (La lluvia amarilla, 1988; česky 2012) se díky nakladatelství Dybbuk máme nyní možnost seznámit. Ačkoliv od jeho vydání v originále uplynulo více než dvacet let, může sloužit jako klíč k pochopení celé autorovy tvorby a také jako úvod do dosud nezmapované „leónské poetiky“, která stmeluje skupinu autorů pocházejících ze severozápadní provincie León: Juan Pedro Aparicio, José María Merino, Luis Mateo Díez, Antonio Pereira a básník Antonio Colinas. Jejich výrazové prostředky jsou velmi odlišné, společná je jim ale snaha o znovunalezení původní moci vyprávění. Odkazují na orální tradici kastilsko-leónského venkova, v níž akcentují význam slova, paměti a fantazie. Realitou sublimovanou do sféry mytična oživují místa, zvyky nebo způsob života, které stihl rozprášit čas.
Zcela osobitým projevem španělské literatury (zároveň nejlépe navazující na její tradici) je groteskní či karnevalový realismus, zastoupený mimořádnými vypravěči jako Fernando Royuela, Manuel Talens či Manuel Longares. Samostatnou literární kapitolu tvoří geniální Enrique Vila-Matas, přeložený do dvaatřiceti jazyků. Bohužel jeho Doctor Pasavento (2005) nebo Dublinesca (2010) v češtině stále chybějí.
Někdy se zdá, že kánon španělské literatury je zcela jiný před Pyrenejemi a za nimi. U nás jej vnímáme v sestavě Goytisolo, Marsé, Marías, Pérez-Reverte, Zafón. Takový pohled se ale v mnohém neliší od společenských stereotypů, které tvrdí, že ve Španělsku je teplo, dodržuje se tam siesta a všechno je až mañana. Skutečnost, že současná španělská literatura na své mladší autory teprve čeká, nic nemění na tom, že nepostrádá spisovatele, kteří dokázali vytvořit svébytné fikční světy a mají nezaměnitelný rukopis.
Autorka je hispanistka.