Při stále častějších zprávách o smrti některé z osobností „generace osmašedesátníků“ se vnucuje zamyšlení nad otázkou, co „osmašedesátníci“ znamenají pro dnešní společnost a co pro ni znamená navazující disent levicový i disent obecně. Jak se proměnilo – pokud vůbec – vnímání disentu od doby normalizace? Těžko toto téma vynechat ve dnech, kdy se dozvídáme o smrti Jaroslava Šabaty, jenž byl v mnoha ohledech jedním z nejvýraznějších politických myslitelů své generace a také jedním z nejstatečnějších bojovníků proti bývalému režimu (strávil více než pět let v pozici vězně svědomí).
Letmý pohled na internetové diskuse, jež provázejí zprávy o Šabatově smrti, říká, že žijeme stále v první polovině devadesátých let, v zajetí militantního antikomunismu – naší jediné nemoci s mnoha příznaky, které se jen tváří jako choroby další. Problém (sebe)reflexe disentu je prý v tom, že opoziční síly bojující proti reálnému socialismu byly z velké části samy (reformně) komunistické. No zkrátka levicové. Lehko se pak zjišťuje, že bývalý arcinepřítel v podobě pravicového revizionisty je dnes opět nepřítelem, pro změnu s nálepkou komunistický. Řeč normalizační se v tom podstatném shoduje s řečí Českého deníku devadesátých let a dnešním jazykem lidu internetu. Ten je snad méně oficiální a rozhodně není spisovný, ale překvapivě až nebývale rozšířený. Antikomunismus je méně viditelný ve vysoké politice, stal se pouze jedním z mnoha nástrojů politického boje, ale setrvale, už druhou generaci, slouží jako rychlé a efektní – byť velmi laciné – psychologické vypořádání s vlastní minulostí i budoucností. Nezdá se přitom pravděpodobné, že by synové a dcery nebo vnukové a vnučky mohli dojít k bolestné individuaci, která by v odvážném antikomunistickém postoji dneška dokázala v mnoha případech identifikovat nedostatek odvahy či prostě jen chuti jakkoliv se politicky angažovat v době, která se nyní jeví totálně jednorozměrná a je tak i vykládána. Staří se nezřídka bojí minulosti a mladí zas budoucnosti. Strach a nepřítel komunista je ale všem společný. Nutno dodat, že v tom zvláštní roli hraje i rutinní heroizace, jež disentu přisuzuje umrtvenou, nerozpornou muzejní roli a z disidentů dělá lidi, kteří prostě jen nechtěli komunismus, a tedy – samo sebou – chtěli kapitalismus.
Jenže disent se i pro svou až neuvěřitelnou pluralitu názorů jednoduchým (zne)užitím vzpírá. Když o něm přemýšlíme, musíme bezpochyby myslet i na jeho oprávněnou kritiku. Třeba na Bondyho předvídavě trefný postřeh o „stínovém etablishmentu“, který bychom neměli zaměňovat s patologicky konspirační cibulkovštinou a měli jej brát v potaz i přes vědomí autorovy „spolupráce“. Ne snad jako obvinění lidí, kteří už ve věznicích snili o ministerských postech, ale rozhodně jako střízlivý odhad člověka, který umí číst chod dějin. Nebo tu chladně fenomenologickou kritiku od Petra Rezka, která ovšem míří hlavně k osobě Václava Havla a svůj nesporný význam hrála spíše v době jejího vzniku. Téma lidské svobody a důstojnosti totiž nutně vede k „velkým“ slovům, jež se s oblastí kýče a sentimentálního patosu nebudou nikdy zcela míjet. Navíc víme, že disent nebyl nikdy pouze Havel, ale také Benda nebo právě Šabata.
Přeceňování politického dopadu Charty 77 i jiných opozičních aktivit také není dobrou cestou. Mluvíme přece o společenství, které svým počtem připomínalo spíš neúspěšnou marginální sektu než menší církev. Retroaktivní přehnané přiznávání pominulé důležitosti smazává jedinečnost a vyloučenost disentu v rámci celého národa, zdánlivě napravuje bývalé křivdy a tak nějak z nás všech dělá disidenty. Vypadá to, že dnes by Chartu 77 podepsaly miliony lidí. Vytěsňování těch, kteří se nechtěně stali body přenosu, kolem nichž krouží nejrůznější kolektivní komplexy, může být stejně nebezpečné jako jejich jednorozměrná nerealistická adorace. Ta ústí jen v konečné vykoupení vítězícího disentu na konci dějin. Odkaz disentu a nakonec i nenáviděných – protože v umanuté víře v možnost lepšího světa tolik lidsky rozporných – osmašedesátníků není totiž jednou provždy završen. To nás vrací k osobě Jaroslava Šabaty, který byl pro svou otevřenou, ale neústupnou energii v hledání svobodnější společnosti často označován za filosofujícího snílka. Avšak s halucinačním sněním jeho teoretické myšlení i praktické jednání mělo jen málo společného. Konečně ani disidentské sny o možnosti změny režimu dnes nevypadají tak bláhově, jak mohly vypadat ještě v půlce osmdesátých let. Pořádnou porci podobného „snění“ bychom nyní docela potřebovali.