Ad Vážná hudba a společnost, A2 č. 16/2012
Čtrnáctideník A2 si rád hraje na alternativní časopis orientovaný na všechny umělecké obory včetně vážné hudby, i když právě o ní se na jeho stránkách referuje zřídkakdy. Autor daného příspěvku Pavel Sládek se označuje za „kulturního historika“. Není mi zcela jasné, co tato profesní nomenklatura představuje, ale po přečtení textu jsem nenabyl dojmu, že se autor v problematice moderní vážné hudby příliš vyzná. Ponechám stranou zjednodušující názory na současnou vážnou hudbu. Avšak naprosto mne zaskočilo tvrzení, že dvacáté století „vygenerovalo“ dva protikladné proudy hudební tvorby: jeden progresivní, druhý zpátečnicky konzervativní, nevýbojný a posluchačsky nenáročný. Mezi průkopníky „nové“ hudby Sládek jmenuje Messiaena, Bouleze, Cage… Naopak k autorům, pro něž si neopodstatněně vypůjčil Ecův termín „těšitel“, zařazuje např. Jeana Sibelia, Richarda Strausse, Benjamina Brittena, Dmitrije Šostakoviče a také Josefa Suka. Taková kritéria neobstojí, odmyslíme-li si autorovu zpozdilou adoraci avantgard první poloviny 20. století. Valná část avantgardních ismů se jeví jako slepá cesta vedoucí k eskalaci ideologie v umění.
Nechápu, co je posluchačsky nenáročného, ba podbízivého na Straussových Metamorfózách, Alpské symfonii, opeře Salomé a jiných dílech. Šostakovič nebyl konformním skladatelem, ale naopak hledačem skrývajícím experimentální výboje za přístupnější obsahovou či ideovou složku kompozic. I kvůli tomu byl režimem pronásledován a zakazován! Brittenovo Válečné rekviem není útěšlivou kompozicí, ale složitou hudební texturou postihující hrůzy druhé světové války. Posluchač není tímto dílem potěšen, ale spíš zneklidněn a veden k odmítnutí válečných řešení. Sibelius vzkřísil severský mýtus, postihl ducha přírody a samoty, a tak mimo jiné vyjádřil jeden z problémů moderní epochy, která se vůči přírodě a přirozenosti chová nadutě a tím zabíjí sebe samu.
Totéž je možné konstatovat u Josefa Suka. V tvorbě 20. století bychom našli málo tvůrců jeho typu vyrovnávajících se s náporem avantgardních výbojů a zároveň si prorocky uvědomujících, že ztráta duchovní paměti, orfického principu a harmonie povedou k rozvratu citlivosti člověka a posléze k jeho duševní prázdnotě. Při četbě Sládkových výplodů se člověku vybaví Zdeněk Nejedlý, rovněž rádoby bojovník za pokrok v umění, jenž ovšem opíral svá východiska o marxistickou a materialistickou doktrínu nepřipouštějící návrat k minulosti s výjimkou takových rozvracečů harmonického světa, jakými byli husitští radikálové, ničitelé kultury a revoluční maniaci. Jsou-li Sukův Asrael či Zrání díly „těšitelskými“, pak je autor buď nikdy neslyšel, nebo se nezeptal interpretů, jaké nároky tyto skladby kladou. Avšak A2 zcela proti duchu přítomnosti i proklamované alternativě dává prostor autorovi, který smýšlí po nejedlovsku, klame čtenáře a odsuzuje evropské skladatele jako tvrdohlavé snílky uvízlé v minulosti a komponující jakýsi nepokrokový vyšší populár. „Těšitelkou“ není ani Sylvie Bodorová. Její kompozice transponují elementy minulosti do přítomného světa odsouzeného bloudit v labyrintu, k jehož konstruování přispěly kdysi – možná i s dávkou sebemrskačské ironie – mimo jiné avantgardní eskapády.
Jan Suk