Ad Došlo, A2 č. 18/2012
Vážený pane Suku,
pocházím z hudební rodiny, po dlouhá léta jsem se hudbě věnoval aktivně a skladby Asrael i Zrání od Vašeho jmenovce znám již od dětství z nedělních poledních koncertů. Označení „kulturní historik“ není profesní nomenklatura, pouze vymezení oblasti, kterou se dlouhá léta zabývám (profesně jsem odborným asistentem FF UK oboru hebraistika). Avšak k podstatnějším věcem. Ve svém článku jsem nepoužil ani jedenkrát výrazu „progresivní“ ani „zpátečnický“, jak mi podsouváte (i když zmiňuji Adornův postřeh o „regresi poslechu“, jenž na opozici progresivní/regresivní staví). V článku se nevyjadřuji ke kvalitě jednotlivých skladeb nebo skladatelů ani k jejich sdělnosti, což jsou subjektivní kategorie. Tvrdím následující skutečnosti, jež považuji za snadno empiricky ověřitelné: 1) Vážná hudba od poloviny 20. století mizí z veřejného prostoru – sám uvádíte svůj dopis tím, že o vážné hudbě se málo píše. 2) Poslech hudebního díla vyžaduje intelektuální soustředění, jež si vynucuje vynaložení jistého úsilí. Toto úsilí se u různých hudebních skladeb liší, takže např. poslech Eroiky byl kdysi obtížnější než poslech Eberleho symfonie, poslech Schönbergových kvartetů je (alespoň zprvu) obtížnější než poslech Sukova Zrání. 3) Dnešní mainstreamové a státem podporované provozování vážné hudby se téměř výhradně omezuje na hudbu snadno vnímatelnou, ať už se jedná o skladby obroušené minulým poslechem (Eroica) nebo o skladby sice novější, ale nekladoucí posluchači odpor (Sibelius, Bodorová). 4) Obtížná hudba (stará i nová) si zachovává své příznivce, protože však téměř není veřejně provozována, její poslech se odehrává v soukromí a z nahrávek.
Cílem článku bylo poukázat na důsledky zmíněných proměn (fragmentace publika, privatizace poslechu, poslechová lenost) a formulovat otázky vzhledem k budoucímu společenskému postavení vážné hudby. Zdůrazňuji, že situace vážné hudby je v naznačeném ohledu (např. v porovnání s filmovým, divadelním, literárním i výtvarným médiem) jedinečná. Možná se lišíme v hudebním vkusu – Vy zvolíte Šostakoviče, já Bouleze. Avšak chci věřit, že situace, kdy opera Národního divadla má na repertoáru téměř kompletního Pucciniho, ale pouze jedinou operu od Leoše Janáčka, není lhostejná ani Vám. Další fáze může totiž vypadat tak, že oba budeme v obývacích pokojích naslouchat svým oblíbeným skladbám staženým z internetu, ale osobně se nikdy nesetkáme.
P. S.: Prvotním impulsem k mému článku byla skutečnost, že žádná česká média vyjma těch specializovaných neinformovala o úmrtí Dietricha Fischera-Dieskaua.
Pavel Sládek
Ad Skrytá válka s Teheránem, A2 č. 18/2012
Není pravda, že Írán je velmoc arabská, Íránci nejsou Arabové.
Není pravda, že americká administrativa „se snaží radikální antisionismus proklamovaný prezidentem Ahmadínežádem obracet v antisemitismus“. Íránský prezident je znám jako popírač holocaustu, uspořádal o tom dokonce mezinárodní konferenci. Popírání holocaustu je antisemitismus, a ne antisionismus!
Petr Pavlovský
Ad Eskalátor Johana Holzela, A2 č. 17/2012
Svěží horskej vánek mete/ Třpytný svahy hory Sněžky/ Libereckej kovboj s kmetem/ Nastavujou slunci plešky/ Starej svár je zapomenut/ Předseda se vítá s lůzou/ Zdraví Láďu, mě i Vénu/ Véna tuze nerad ouzo/ Von si dá spíš Paroháče/ Díky němu máme Ká čé/ V říznym vzduchu připomíná/ Korbel pivka svatej grál/ Pro Ládíka laskomina/ I kdyby to nevyhrál.
Don Pedro