Když před pětadvaceti lety přijel básník Jiří Kolář do Paříže, aby se tu, skoro ve svých sedmdesáti letech, usadil, zjistil, že mezi plejádou emigrantských časopisů politicko-sociálního zaměření chybí časopis pro výtvarné umění.

Proto založil Revue K, kde písmeno K v názvu znamená „katalog“. Od čísla 3 pomáhal Kolářovi s redigováním Roman Kameš, jenž vydavatelství Revue K vede do dnešních dnů. Neblahý osud hrozil nejen poválečným emigrantům, ale i mladší generaci, protože post-stalinský režim se v těch letech zdál neotřesitelný a výstavy ve staré vlasti, kde mají tito umělci své přirozené publikum, byly nemožné.

Tak začala katalogizace českých umělců, kdy na dvanácti stranách formátu A4 tištěných jednobarev­ným offsetem vyšlo od března roku 1981 do podzimu 1986 celkem 25 čísel, jež zachytila práce téměř stovky malířů, sochařů, grafiků a fotografů českého původu žijících v zemích západní Evropy, USA, Kanady a Austrálie.

Francouzské publikum mělo příležitost se seznámit i s něko­lika českými autory, ať už mladými anebo i ve Francii dosud nepublikova­nými klasiky, kterým byla tímto způsobem a zásluhou pře­kladatelky Eriky Abrams otevřena cesta do pařížských nakladatelství. V jejích překladech vyšly ukázky z textů Jakuba Demla, Richarda Weinera, Františka Halase, Ivana Blatného a dalších. Zájem o činnost Revue K vzrůstal jak u publika, tak i u čes­kých umělců samých. Některým byla věnována samostatná čísla, jako třeba pařížskému sochaři Vladimíru Škodovi a curyš­skému grafikovi Janu Jedličkovi. Ve francouzském překladu Eriky Abrams vyšlo rovněž několik důležitých básnických textů Jiřího Koláře (L’Art poétique de Maître Sun, Le nouvel Epictète, La Lyre noire), a též například próza Jana Hanče pod názvem Le huitième cahier.

Počínaje číslem 26 pak došlo k proměně vzhledu Revue K, formát se zmenšil na 23,5 x 16 cm, zato přibyly čtyři stránky navíc. Vydavatelé navázali kontakty s dalšími umělci, kteří se v té době právě dostali do emigrace, anebo také objevili některá málo známá díla výtvarníků již nežijících. Pozornost se vrátila i k umělcům publikovaným dříve, kteří mezitím procházeli bouřlivým vývojem v novém prostředí.

Čtyřčíslo 46-49 z roku 1993 patřilo fotografovi ,Bobovi‘ Krčilovi. Ten je autorem obsáhlého sborníku Sebráno v New Yorku, kde zachycuje život a činnost výtvarníků, literátů, hudebníků a dalších aktivních elementů českého původu v této metropoli. Díky jeho dílu vydavatelé Revue K mohli představit čtenářům i experimentálního fotografa a kameramana Alexandra Hammida, dále fotografa Jana Lukase, a nakonec i spisovatelku Ivu Pekárkovou, v té době newyorskou taxikářku, jejíž literární prvotina zapůsobila na Jiřího Koláře.

Přes nesporné umělecké kvality autorů zastoupených v Revue K však na vernisáži v galerii DOX tahoun časopisu Roman Kameš konstatoval, že scénka, v níž se ho jistý humanitně vzdělaný Francouz vážně zeptal, zda popisek obrazu v tibetských znacích je napsán česky, je symptomatická ohledně povědomí a zájmu francouzských intelektuálů o naše krajany.

Autor je fyzik a příležitostný literát.