Psaní o literatuře se v českých periodikách stále nevědomě drží odkazu literárněkritického strukturalismu, jak se ustavil na přelomu padesátých a šedesátých let, a neváhá se zavíjet do problematiky kompozice, výrazových prostředků, genealogie literárního stylu a jiných formálních aspektů literárního textu, aniž by tyto rysy byly dále aplikovány na širší společenský kontext či jiná umělecká odvětví. Strach z překročení imaginární hranice literárního samovolně vymezuje hájemství jazykového kódu, v němž je možné smysluplně hovořit o knihách. Vzniká tak naprosto nepřirozený a kultuře škodlivý pohyb vzájemné izolace sfér, jejichž místo se odjakživa nacházelo v mnohem prodyšnějších a těsnějších relacích. Toto nařčení ovšem nemíří na tradici českého strukturalismu či samotný formální rozbor textu. Spíše útočí na bezmyšlenkovité přejímání těchto zákonitostí a automatismus, s nímž jsou považovány za kvalitativní měřítka, „klíč k určování hodnotné literatury“. Současná situace odborné a poučené recepce literárních textů se často podobá představě převládající i v jiných uměleckých oborech. Formální pokrok je v ní sám o sobě považován za spásnou hodnotu, aniž by se dále problematizovalo, kam ­takový pohyb může čtenáře, autory i samotnou literaturu zavést. V pozadí se rýsuje neustále nezodpovězená a z podstaty nezodpověditelná otázka, jaký je smysl umění.

Formovat, nikoliv informovat

Oproti obecnému přesvědčení většiny zainteresované na chodu místního kulturního života není jeho problémem nedostatečná otevřenost kulturního pole novým přístupům. Naopak, bažíme po nových impulsech, po nových systémech, jimiž bychom proseli své milované texty. Větším problémem však zůstává nedostatečná syntetická práce médií, odborné veřejnosti, kurátorů a jiných odpovědných osob, která by dotvářela celkovou konstrukci kulturního dění. Tedy syntetická práce, jež by neskrývala své estetické, ideologické a etické předpoklady. Dnešní kulturní periodikum nemůže pouze informovat, ale především formovat. Ve věku, v němž digitalizace uměleckých artefaktů a především jejich volná dostupnost zastírající jejich chronologickou posloupnost vytváří permanentní iluzi kultury jako obrovského archivu mimo čas, je více než kdy předtím nutné podávat návody k užívání takového archivu. Jde o jedinečnou příležitost proměnit tuhnoucí masy kulturního katalogu artefaktů v oživený celek, jehož příčná spojení mohou vytvářet nečekané a produktivní souvislosti.

Základními jednotkami obdobného geografického mapování by měly ideálně být takové kulturní jevy, jež mají ve svém jádru text jakožto základní sdělovací médium. Tímto přístupem chceme poukázat na nejasné hranice, jimiž se obvykle vymezuje literární text. Na základě analýzy a komparace by měly vyvstat problémy, ke kterým se vyjadřuje současné umění a kterými vytváří kritický či alegorický diskurs, v němž je možné hovořit o společenských fenoménech. S tím souvisí přesvědčení, že umění zastává výjimečné postavení ve společnosti. Stojí na pomezí utopie autonomního prostoru a společenské poptávky – tedy v centru dynamického tření uměleckého pole. Práce s představou takového pole, v němž zákonitě tvorba vzniká, dodává analýze textu novou instrumentální výbavu, která umožňuje komentovat literární průmysl v mnohem širších ­souvislostech.. Tedy ohledávat jeho pragmatické základy – jakým způsobem jej ­utvářejí vnější síly ­(ekonomických tlaků, autoritativních zásahů či institucionálního rozvrhu).

Lež a konsenzus reality

Jedním z úkolů literární kritiky by měla být i demytizace určitých literárních postupů pevně zakořeněných v naší literární tradici, a to ne pouze s cílem ji destruovat či přetínat vlákna s minulostí, ale především ve snaze osvětlit jejich motivaci a poukázat na jejich nesamozřejmost, přestože jsou vždy vázány ke dvěma ústředním fikcím kulturního průmyslu: nutnosti a přirozenosti. Literatura je umělý konstrukt, jímž se autorský subjekt vyjímá ze skutečnosti, aby v příkrytu fikce vydal pohled tzv. z druhé strany. Jejím základním výrazovým prostředkem je lež, díky níž komplikuje „přirozené“ vazby textu na konsenzus reality. Tento neustále opakovaný pokus o pohled zvnějšku ztroskotává na své nemožnosti. Avšak čím větší je míra stylizace, oproštění, tím intenzivnější, ale i komplikovanější je návrat zpět.

Úlohou kritika je vyšlapávat těmto dílům cestu zpět ke čtenáři i za cenu dezinterpretace, znásilnění, aby se obnovil dialog mezi ním a textem. V současné situaci je mnohem podstatnější nacházet souvztažnosti mezi jednotlivými odvětvími té části lidského společenství, již nazýváme kulturou, než třídit literární produkci dle odvozených estetických hodnot, jejichž hlubší opodstatnění nám již zcela uniklo. Subjektivní vize může v současnosti být mnohem prospěšnější živému bujení literárního života než pokus o náhled do důsledků věrný objektu svého zkoumání. Z našeho pohledu totiž hlavní roli v kulturním pohybu hraje a vždy hrál boj těchto vizí, které zakládají estetické a myšlenkové zdroje společenství určitého času a prostoru. Nebezpečí „objektivních“ zkoumání totiž spočívá v tom, že tento boj zastírá, a tím si surově nárokuje autoritativní pozici.

Násilí a vize

Za následováním tohoto veskrze diskontinuitního aktu interpretace stojí především představa, že snaha o objektivní hodnocení literárního textu není možná a tam, kde se jako taková tváří, má v sobě zakódovány skryté předpoklady, jejichž validita není samozřejmá. Přestože text jako jeden ze způsobů, jimiž nastává komunikační situace, by ze své podstaty měl mluvit sám, ve svém obsahu skrývá šifry, poukazy (přímé i nepřímé) na konkrétní sociálně­kulturní fenomény či dějinné momenty, které však explicitně nepojmenovává. Tím se stává paradoxně němým. Následovat uspokojivým způsobem intenci autora je neuskutečnitelné, text samotný začíná nabývat širší, nevědomé rozměry v momentě, kdy se recipientovi podaří dostat za horizont pomyslné intence, přestože toto místo nikdy nemůže mít jasně definovaný statut. Nicméně příčné kulturní řezy zde přispěchají s poukazy, jakým způsobem se seskupuje morfologie ideologie určité doby.

Formát recenze, který by měl být hodnocením a rezignuje na výše zmiňované varianty práce s literárním textem, je z uvedených důvodů zcela nevyhovující. Pokud má kritický text aspirovat na probourání izolace literárního prostoru, zřídkakdy by měl mluvit o jednom konkrétním textu či autorovi, ale spíše by měl mít za úkol nastínit určité linie, jimiž se přelévá sémantický obsah mezi rozmanitými textovými útvary, literárními typy, společenskými fenomény, přírodními jevy či vědeckou terminologií, jež se vyskytuje v próze, poezii, filmu, výtvarném umění, hudbě, denním tisku, manifestech, fyzikálních učebnicích, reklamách, vývěsních tabulích či plechovkách s lančmítem.

Etika a literatura

Samotný jazyk, nikoliv jako norma, ale jako potence, totiž může sloužit za konstrukci, která zakládá architekturu nových utopických vizí, poněvadž proměna jazyka je z našeho pohledu také proměnou vnímání reality. Výhodou textu je jeho minimální vázanost na materiální svět, která se omezuje pouze na viditelnost písma. I když odkazuje na konkrétní reálie, pracuje s nimi vždy v odstupu, který volá po subjektivním dotvoření. Svět textu je vždy světem fikce, tedy látkou, která může čtenáře uvádět na neznámé stezky myšlení. Pro mnoho současných myslitelů (kupříkladu Slavoj Žižek, Giorgio Agamben) se tak literatura stává ideálním prostředkem, jak čtenáři předložit paradigmatické vzorce etického chování, a založit tak pomocí předobrazů nové impulsy etice ve světě, v němž autoritu (zastřešující normativní zákony) reprezentuje pouze její absence. Tato dimenze psaného je trestuhodně opomíjena. Sama o sobě sice nepřináší žádný příspěvek k debatě o povaze literárních textů, ale může být zdrojem jejich nové společenské funkce.