Věci a slova - designový zápisník

Nejdřív několik banalit. Designéři mají veskrze zajímavý a pohodlný život, nadstandardní příjmy, kreativní práci, mladé kolegy a kolegyně a díky své profesi se potkávají s různorodými a zajímavými lidmi, o kterých rádi vypravují. Orientují se v trendech (to je také živí), mají svůj vkus a styl, nosí hezké oblečení, mají rádi hezké věci, nevšední zážitky, mejdany, společenské akce a milují značky. Designéři jsou konzumenty par excellence.

Současně je jim docela lhostejné, co se děje kolem (ale skandál je, když někde nerecyklují odpad nebo neakceptují platební karty), a víceméně doopravdy ničemu nerozumějí, ale podobně jako každý zubař a kadeřnice mají na cokoliv svůj názor. Škola je mnoho nenaučila a všechno, co potřebují znát, si osvojili za pár týdnů praxe. Taková představa designéra je dost krutá a do velké míry nespravedlivá, ale upřímně, kdo by si nepřál takový život? (Catherine Bidou nebo Jan Keller by řekli, že to jsou „dobrodruzi každodennosti“.)

 

Věci

Poznámku o nesnadnosti mluvení o (grafickém) designu jsem otevřel tím, že jsem znemožnil samotné designéry nejen proto, abych přiblížil limity světa, o kterém mluvíme, ale i pro připomenutí jejich nesporných kvalit. Designéři prostě kritickou reflexi svého oboru nepotřebují; bez ironie a odsudků. Dobře vědí, že základním kritériem jejich práce (kreativity) jsou peníze. Design je dnes především marketingový nástroj a étos, s kterým jej kdysi konstruovala moderna a avantgarda, dávno vyvanul. Z „utváření budoucnosti“ zbyla jen vizuální manipulace, estetické kánony a vyprázdněný jazyk plný čistých forem, moderního vzhledu, hravosti a futuristických tvarů. (K čemu je nám futrál z budoucnosti, když dobře už bylo?)

Současná diskuse o estetických kvalitách je anachronická a ne­­ukotvená. Frustrace a bezradnost, kterou z ní cítíme, nevychází jen z naší neschopnosti formulovat vlastní pocity a vystihnout to podstatné nebo z prosté neznalosti a nezkušenosti, ale především z faktu, že vůbec není důležitá. Nic neznamená a po pravdě proto také nikoho nezajímá. (Proč nám to ale nikdo neřekl?) Sporadické večírky jako výroční oborové ceny Czech Grand Design, Nejkrásnější kniha ČR nebo Bienále grafického designu v Brně jsou pozoruhodnými zónami těch, kteří to ještě nepochopili, popřípadě se stále zdráhají uvěřit a touží svou víru vykřičet do světa (a odnést si cenu útěchy), s těmi, co už dávno vědí a dostavili se mediálně provařit ksicht nebo své akvizice. Společná je jim ale představa designéra­profesionála jako vysoce specializovaného experta, rozkročeného mezi uměním a technologiemi. Jejich společné poselství zní: „tohle sami doma nezkoušejte“.

Ovšem ve světě, kde se lépe prodává fotografie lolitky v kalhotkách než sofistikovaný vizuál, je otázka funkce a estetických kvalit podružná a sama představa takového profesionála absurdní. Nonfiction teorie vizuality a designu se nenápadně přestěhovala do žánru fiction. Není již jiné funkce než levně vyrábět a draze prodávat a není jiných estetických kvalit než levně vyrábět a draze prodávat. Vše ostatní je hračka pro ty, kteří to neakceptují, ale jsou pro produkci potřební.

 

Slova

Přesto o vizualitě a designu dennodenně hovoříme, čteme a píšeme. Zajímají nás a nerozumíme jim. Hledáme dál příhodná slova a pomoc čekáme od kunsthistoriků a filosofů („kdyby Karel Císař začal psát o grafickém designu“), absentujících překladů světové reflexe („až se konečně přeloží 5 dílů antologie Looking Closer“), nebo docela rezignujeme („tohle nemá smysl, točíme se pořád v kole“). Současná diskuse nás frustruje, zdráháme se přijmout, že tohle je opravdu všechno. (Projděte si třeba blogy na oborovém webu ­­typo.cz.
Lamentování nad bídným stavem grafického designu se postupně změnilo v zoufání si nad diskusí samotnou.) Pamatujeme si reprodukce plakátů, knih a produktů světových designérů z výpravných monografií a věříme, že všechny ty věci měly hlubší ­smysl, ale tak jako křovák zkoumající lahev od Coca­Coly netušíme jaký. Design se zdá být jen neustálé ohýbání trubek, odlévání legračních věcí ze skla, porcelánu nebo raději plastu (náklady!), rovnání a rozhazování barev a písmenek po ploše. Design je pak opravdu plný čistých forem, moderního vzhledu, hravosti a futuristických tvarů. Přitom jsme to všechno už tolikrát viděli a uvidíme. V počítačových aplikacích dál vyrábíme knihy, které vyexportované do dat a okopírované na obálky a stránky vypadají jako skutečné knihy, a používáme písma, která vypadají, jako písma vypadala, ale vlastně si už nejsme jistí, k čemu knihy jsou. Nic nám nebrání přiložit je k e­mailu nebo je prostě sdílet, sedíme ale jako opaření a vymýšlíme frontispis. Každá kniha je dnes víc retro a remake než cosi autentického. Je zbožím, které je třeba si pohlídat.

„Samozřejmě, pokud z díla sundáme masku, odhalení základních ideologických prvků může být pro designéra poněkud nepříjemná zkušenost. Obzvlášť je­li zvyklý, že ho lidé plácají po zádech.“ (Michael Rock, 2x4.org)

Autor je grafický designér, nakladatel, editor designreader.org.