Možnost, že Izrael vojensky napadne Írán a vyvolá odvetný úder, je stále tématem celosvětové diskuse. V Izraeli už lidé vědí, že militantní rétorika premiéra Netanjahua nemusí nutně vést k tomu, že k válce skutečně dojde. Opatrnost je ale pořád na místě – a zvláště se to týká těch, kteří jsou odkázáni na invalidní vozík.
V jeruzalémské čtvrti Talpiot je hned několik chráněných domovů a dalších institucí sloužících stovkám mentálně i fyzicky postižených Izraelců. Když není extrémní horko, ulice brázdí skupinky vozíčkářů, někdy je ošetřovatelé vyvezou do nedalekého nákupního centra Malcha, a vlastně jen ti, kteří ven vůbec nemohou, zůstávají za zdmi svých domovů. Ač je to k nevíře, i tito lidé se teď ale stali kanonenfutrem ve slovní válce kolem Íránu.
Když slyšíme výbuch, je to dobré
„Pokud Izrael zasáhnou rakety, tito lidé se speciálními potřebami zahynou jako první,“ varovala nedávno Dafna Azarzarová ze sdružení, jež pomáhá postiženým. Existují přitom oficiální údaje, že v Izraeli jsou desítky tisíc lidí, kteří by si v případě konfliktu sami neporadili a zároveň nemají nikoho, kdo by jim pomohl – třeba nakoupit zásoby vody a potravin, zalepit okna, aby těsnila proti případným bojovým plynům, apod.
Za handicapované bojuje i Naomi Moraviová, sama odkázaná na invalidní vozík: „Když létají rakety, nemáme jak se dostat do krytu. Zůstáváme v postelích a s hrůzou čekáme na výbuch. Když ho slyšíme, je to dobré. Znamená to, že jsme přežili.“ Paní Moraviová ví, o čem mluví – před lety žila ve městě Sderot, kam čas od času dopadají rakety a minometné granáty z palestinské Gazy. Jenže dnes se o limitech a nedostatcích izraelské civilní obrany mluví v souvislosti s daleko závažnějším nebezpečím – s možností, že Izrael vojensky napadne Írán, a ten bude útok opětovat.
Například 16. září prohlásil vrchní velitel íránských revolučních gard generál Mohammad Alí Dža’afarí, že pokud bude Írán terčem útoku, Teherán může následně uzavřít Hormuzský průliv a další odveta bude mířit na americké základny v regionu a na Izrael. „Myslím, že z něj nic nezbude,“ prohlásil generál. „Vzhledem k malé rozloze Izraele, jeho zranitelnosti a rozsahu íránských raketových arzenálů nezůstane v Izraeli jediné bezpečné místo,“ dodal Dža’afarí.
Izraelští činitelé už delší dobu kalkulují s tím, že pokud by Írán sáhl k odvetě, zapojil by do ní nejspíš i své spřátelené milice v Libanonu a Palestině – tedy hlavně hnutí Hizballáh, potažmo Hamás. A například tehdejší ministr pro civilní obranu Matan Vilnaj v srpnu prohlásil, že taková válka by mohla trvat měsíc. A odhadl, že na izraelské straně by mohlo být několik set mrtvých.
Nevypočitatelný ministr
Všechny tyto spekulace, mohutně přiživované místním tiskem, zatím nechávají izraelskou veřejnost klidnou a až na výše uvedená varování či zvýšený zájem o plynové masky se žádná panika nekoná. Izraelci totiž dobře vědí, že eventuální íránský úder by byl fází B a že předchozí fázi A by představovala vojenská akce jejich vlády proti Íránu.
„Benjamin Netanjahu není Izrael,“ napsal nedávno jeden komentátor, když shrnoval současné postoje své země vůči íránské krizi. Podobný dojem získá každý, kdo sleduje zdejší politickou scénu. Netanjahu je dnes mezi politiky s rozhodovacími pravomocemi tím, který nejvíce hrozí napadením Íránu. Většina velitelů izraelských ozbrojených sil i tajných služeb je proti, bývalí šéfové rozvědky Mosad či kontrarozvědky Šin Bet si navíc mohou dovolit ventilovat své pochyby o premiérově politice i veřejně. Dávají přednost diskrétním diverzním akcím a odmítají katastrofické scénáře.
Podle zdejších analytiků má proto Netanjahu potíže prosazovat své postoje i ve vedení země. Zásadní kroky schvaluje takzvaný bezpečnostní kabinet, a ani tam nemá „Bibi“ na své straně většinu. Ostře a hlavně veřejně se od Netanjahua distancoval i prezident Šimon Peres, s nímž se následně premiér celý měsíc odmítal setkat. Donedávna mohl předseda vlády počítat s ministrem obrany Ehudem Barakem. Jenže pak se objevily náznaky, že nevypočitatelný Barak zase otočil. „Lidé, kteří s ním v uplynulých dnech mluvili, říkají, že své výhrady k útoku teď obhajuje stejně přesvědčeně a dovedně, jako před dvěma týdny horoval pro útok,“ komentoval situaci levicový deník Ha’arec.
Právě Barakovy peripetie ukazují, jak velkou roli hrají i v takto zásadních otázkách osobní vztahy a ambice jednotlivců. V létě vyšla v USA kniha Spies Against Armageddon: Inside Israel’s Secret Wars (Špioni versus Armagedon: Izraelské tajné války) o historii izraelské špionáže. Renomovaný novinář Josi Melman v ní uvádí, že když se izraelské vedení chystalo v roce 2007 rozbombardovat tajně budovaný syrský reaktor, ministr obrany Barak byl ostře proti. Vrcholní politici tehdy spekulovali, že mu vůbec nešlo o vojenskou stránku věci. Barak prý tehdy jenom čekal, jestli probíhající vyšetřování zpackané války v Libanonu z léta 2006 položí tehdejšího premiéra Olmerta. Premiérské křeslo by pak nejspíš po letech převzal opět právě Barak, a pokud by nařídil – se zpožděním pár měsíců – bombardování ve východní Sýrii on sám, sklidil by vavříny jako rozhodný bojovník za izraelskou bezpečnost. (Olmert nakonec padl o rok později kvůli svému korupčnímu skandálu; Barak v nové, Netanjahuově vládě zůstal „jen“ jako ministr obrany.) Tato odbočka k pět let staré historii není samoúčelná – postranní úmysly mohou mít někteří politici i tentokrát, když řinčí zbraněmi směrem k Íránu.
Čeká se na Romneyho?
Daleko závažnějšího protivníka má ale izraelský premiér Netanjahu na druhé straně Atlantiku. Doma ještě může ovlivňovat veřejnost spřátelenými pravicovými médii, jako je zdarma rozdávaný, celostátně nejčtenější deník Jisrael Hajom, který varuje před jadernými ájatolláhy asi nejvytrvaleji. Netanjahu může leccos dovedně upravit i na politické scéně, probleskla například spekulace, že by mohl omezit velikost zmíněného bezpečnostního kabinetu, a to tak, aby v něm převážili zastánci útoku. Co ale Netanjahu zmůže s americkým prezidentem Barackem Obamou, který se bojí další blízkovýchodní války, tentokrát otevřeně rozpoutané židovským státem?
Netanjahu začal koncem srpna na Američany tlačit, aby dali jasně najevo, kam až jsou ochotní nechat zajít íránský jaderný program. Bibi tvrdí, že Obama a s ním vlastně i zbytek mezinárodního společenství ve jménu hledání diplomatické cesty nemístně hazarduje. „Svět říká Izraeli, aby vyčkal, ale já se ptám: Na co máme čekat?“ rozohnil se Netanjahu počátkem září. „Mezinárodní společenství, které odmítá stanovit mantinely Íráncům, nemá žádné morální právo omezovat jednání Izraele!“
Od jara se spekulovalo, zda Izrael zaútočí na Írán před americkými prezidentskými volbami, nebo až po nich. Izraelští analytici zasvěceně mluví o tom, že letos už na válku nedojde. Někteří uvažují, že Netanjahu chce svými drsnými výroky jen vyprovokovat Američany a Západ, aby – pokud si tedy nepřejí bombardování – alespoň zmrazili íránské jaderné ambice opravdu zdrcujícími sankcemi. Jiní komentátoři zase předpokládají, že Bibi regionální muslimskou velmoc napadnout chce, ale prostě čeká na příhodnější klima v Bílém domě. „Pokud tam Obamu v listopadu nahradí Mitt Romey, riziko, že Spojené státy nechají židovský na holičkách, bude výrazně menší,“ napsal analytik pravicového rádia Aruc Ševa.
Masírování veřejnosti zleva i zprava má v Izraeli velmi rozvinutou tradici a v případě bezpečnostních otázek představuje jedinou možnou překážku vojenský cenzor. Zároveň ale platí, že zbraně se na Blízkém východě často dostávají ke slovu, když novináři konečně zmlknou. Vozíčkářské asociace v Izraeli tedy jistě dobře vědí, že je lepší se pro každý případ bouřit a požadovat bezbariérové protiraketové kryty s dostatečným předstihem.
Autor je blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu.