Černí muži a černé ženy v pozoru, se zbraněmi v rukou a v improvizovaných uniformách – tak vypadá obraz militantního černošského odporu vůči bílému rasismu a kapitalismu. Černí panteři, hnutí vzbuzující v šedesátých letech u vládnoucích elit Spojených států amerických oprávněný strach, se stali ikonou ozbrojeného boje za práva menšin.
Jestli kdy byl nějaký zlatý věk kontrakultury, byl jím přelom šedesátých a sedmdesátých let. A jestli onu kontrakulturu někdo dokázal ztělesnit, byla to Strana černých panterů (Black Panther Party for Self-Defense). Důvodů je několik. Pojily se v ní inspirace Frantzem Fanonem s nesmlouvavou radikalitou Malcolma X, odmítání války ve Vietnamu s požadavky politické a ekonomické rovnoprávnosti černé populace USA a nároky hnutí za občanská práva s marxistickým jazykem. Gravitovaly k ní osobnosti radikálního myšlení a praxe, jako aktivistka Angela Davisová, mluvčí SNCC Stokely Carmichael či novinář Eldridge Cleaver. Inspirovala vznik podobných organizací, zejména The Young Lords nebo American Indian Movement. A konečně – její existence vyvolávala v tehdejších státních institucích takové obavy, že byly ochotny udělat takřka cokoli, aby Černé pantery zlikvidovaly.
Sugesce zbraní
Půda, na níž se Černí panteři zrodili, byla dána v prvé řadě ekonomickou, sociální a politickou realitou černých čtvrtí. Zcela bezprostředním impulsem ale byla svévole a brutalita policie, jíž byly černé komunity vystaveny prakticky každý den. Hnutí založili 15. října 1966 v Oaklandu přátelé Bobby Seale a Huey P. Newton, který při svých studiích práv zjistil, že podle kalifornských zákonů je legální nosit na veřejnosti nabitou zbraň, pokud touto zbraní na nikoho nemíříte a zůstává viditelná. Zásadní byl moment, kdy se skupina Panterů objevila na ulici s brokovnicemi a revolvery a poprvé zabránila policejní hlídce v bití zadrženého černocha. Pro celonárodní povědomí a také raketový růst celé organizace byl ale důležitý až 2. květen 1967. Když se totiž stát Kalifornie rozhodl změnit zákon tak, aby Panterům znemožnil dál nosit na veřejnosti nabité zbraně, přišlo dvaadvacet mužů a šest žen se zbraněmi v rukou proti takovému kroku protestovat přímo do kalifornského státního shromáždění. Fotografie Panterů v černých kožených sakách, černých baretech a s puškami v rukou obletěly Spojené státy. Pobočky hnutí začaly vznikat po celé zemi a v roce 1969 dosáhla strana počtu asi deseti tisíc členů a její tiskový orgán nákladu dvou set padesáti tisíc výtisků.
Panterům však nešlo jen o „hlídání hlídačů“. Jejich cíle byly už v říjnu 1966 artikulovány v Desetibodovém programu, který zůstal zásadním programovým manifestem po celou jejich existenci. Hnutí se také velmi záhy začalo angažovat ve svých sousedstvích – ať už se jednalo o léčbu drogové závislosti a alkoholismu, provoz bezplatných klinik a škol, návštěvy zadržených a vězňů, vzdělávací kursy nebo patrně nejznámější program Free Breakfast for Children. Ideově a ideologicky Panteři stáli na pozicích marxistických a socialistických, ve své práci v sousedstvích ale byli značně ovlivněni i maoismem. Pokud jde o rasismus, považovali jej za spojený s ekonomickým vykořisťováním a neodstranitelný, dokud toto vykořisťování přetrvává. I proto platí, že Panteři obecně odmítali suprematismus a černý nacionalismus jako odvrácenou tvář stávajícího bílého rasismu, jakkoli se k němu někteří členové v jistých etapách vývoje hnutí mohli přichylovat.
Nepřátelé státu
Zmíněným incidentem ovšem konflikty Panterů se státní mocí zdaleka neskončily. Hnutí se záhy dostalo do hledáčku FBI a jejího programu COINTELPRO, série tajných a často ilegálních operací zaměřených na politickou opozici, jež měla být eliminována pomocí sledování, odposlechů, psychologické manipulace, infiltrace, zneužívání pravomocí všeho druhu, ale i násilí a vražd (subjektem tohoto programu byli například také Martin Luther King, exponenti Nové Levice, ale také Albert Einstein). John Edgar Hoover, doživotní ředitel FBI, o Černých panterech dokonce v září 1968 prohlásil, že jsou „největší hrozbou národní bezpečnosti“. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Už v říjnu 1967 byl Huey P. Newton – jak prohlašoval, falešně – obviněn z vraždy policisty. Po třech letech byl sice propuštěn, ovšem okolnosti střelby zůstaly dodnes nejasné. Bobby Seale pak byl obviněn v roce 1968 v procesu spolu s Chicagskou sedmičkou, údajnými stratégy nepokojů během sjezdu Demokratické strany. I když se během řízení ukázalo, že do Chicaga odjížděl na poslední chvíli a strávil tam jen dva dny, byl odsouzen na čtyři roky za pohrdání soudem.
Když byl v dubnu 1968 v Memphisu zavražděn Martin Luther King, zvedla se po celých Spojených státech vlna pouličních bouří v černých čtvrtích. Eldridge Cleaver, ministr informací Strany černých panterů, nespokojený s její pouze politickou agendou, na to o dva dny později reagoval pokusem o realizaci městské guerilly v amerických podmínkách. Spolu se skupinou třinácti dalších Panterů, včetně sedmnáctiletého Bobbyho Huttona, jednoho z prvních členů hnutí, zaútočili na policejní hlídku v Oaklandu a zranili dva policisty. Akce byla fiaskem, po němž skupina skončila obklíčena v ostřelovaném domě. Cleaver se rozhodl vzdát, svlékl se do naha, aby policie viděla, že je neozbrojený, a totéž poradil Huttonovi. Ten se však styděl a poté, co vyšel z domu v kalhotách, byl na místě zastřelen.
Z Bobbyho Huttona se tak stal první mučedník Černých panterů a okolnosti jeho smrti vedly k dalšímu přílivu zájemců o hnutí. Jinou – patrně nejznámější – policejní vraždou byla smrt jednadvacetiletého Freda Hamptona, nadaného vůdce Černých panterů v Chicagu. Hampton, jehož projekt Rainbow Coalition sjednotil chicagské radikální skupiny, ale také místní etnické gangy v boji za občanská práva, měl v úmyslu v tomto úsilí pokračovat na celonárodní úrovni. Nejspíš právě to vedlo k tomu, že byl 4. prosince 1969 policejním informátorem nadopován barbituráty a při následné policejní razii doslova rozstřílen v posteli.
Úpadek a inspirace
Na počátku sedmdesátých let bylo mnoho prominentních členů mrtvých, zavřených nebo na útěku a stovky řadových Panterů stanuly před soudem, často ve zmanipulovaných, ne-li zcela vykonstruovaných procesech. Ve straně zároveň rostly vnitřní spory, podporované a rozdmýchávané FBI, a v souvislosti s některými pobočkami se začínalo mluvit i o vydírání místních obchodníků a obchodu s drogami. Na rozklad a nedůvěru se někteří členové Panterů pokoušeli reagovat zformováním konspiračně působící městské guerilly Black Liberation Army. Jiní se snažili pokračovat v práci v konkrétních komunitách, anebo hnutí zcela opustili. V průběhu desetiletí se pak většina aktivit hnutí odehrávala v domovském Oaklandu, ale vcelku se jednalo o postupný úpadek, stvrzený v roce 1982 oficiálním zánikem.
Pro jistou část Afroameričanů je nicméně étos, s kterým Černí panteři přišli, stále něčím, co neskončilo jen proto, že černá ghetta, i strana samotná, byla zaplavena drogami a gangy. Odhodlání, s nímž se Panteři dokázali brát za svá práva, působilo jako inspirace například i v apartheidní Jihoafrické republice. A toto odhodlání může být, stejně jako čin dvou černých atletů, zvedajících pěsti na stupních vítězů během olympijských her 1968 v Mexiku na protest proti rasistické Americe, inspirativní i dnes.
Autor je publicista.