O krajských a senátních volbách se hovoří jako o volbách druhého řádu, jelikož se nepředpokládá, že povedou ke vzniku nové vlády. Nenechme se tím označením klamat. I volby druhého řádu mohou poukazovat na tektonické posuny ve společnosti, jejichž význam je hlubší, byť na první pohled možná méně viditelný než výměna kabinetu. Právě proběhlé volby jsou toho dokladem. Přinášejí několik zbrusu nových jevů.
Z nich první a nejdůležitější je ten, že relevantními silami, které se střetnou ve druhém kole senátních voleb, nejsou již pravice a levice, nýbrž sociální demokracie a komunisté. Už ne jen pravolevé střídání, nýbrž posun celého hřiště, na němž se politický zápas vede: pravice z něj jako klíčový hráč poprvé od roku 1989 vypadává. Můžeme předpokládat, že tento výpadek není trvalý; nicméně už to, že k němu došlo, ukazuje, že systém nezapustil hluboké kořeny: samotné hřiště se stalo mobilním. Někteří stoupenci levice jásají, ale tato mobilita v sobě skrývá nebezpečí, k němuž se ještě vrátím.
O dalším zásadním jevu se sice dost píše, ale přesto nebyl dosud doceněn v plném rozsahu, protože ten se vyjeví až v mezinárodním srovnání: od soboty 13. října se Praha přemístila odkudsi z trvale modrého Marsu na Zem, neboť na Zemi může být ODS občas i v opozici, což je na Marsu vyloučeno. Přehnané? Možná méně, než se zdá. Zkuste v Evropské unii najít jediné hlavní město, které by v sobě kombinovalo vše, čím se až doposud vyznačovala anomální politická geografie Prahy. Dvě dekády kontinuální vlády jedné pravicové strany, která sice občas tvoří koalice, ale nikdy se nepustí moci. Pokud už v západoevropských metropolích vládne někdo dlouho, bývá to obvykle levice. Ale ani ta tam nevládne bez přerušení po dobu jedné generace a všem skandálům navzdory. Pražský volič ODS se zdál neotřesitelný. Tomu je konec. To není dobrá zpráva jen pro levici, ale především pro demokracii, která bez střídání vládnoucích a opozičních stran degeneruje.
Hlavní město má vzhledem k vysoké míře centralismu mimořádnou moc: žádná velká změna ve společnosti neproběhne, dokud nezasáhne i Prahu. Pokud byla kontinuita vlády pravice neohrozitelná, částečně brzdila i změny na jiných než pouze pražských úrovních moci. I zde se tedy pohnulo cosi podstatného, na čem spočíval dlouhodobě ustavený polistopadový řád věcí. Praha konečně vstoupila tam, kde zbytek republiky je dávno: do prostoru demokracie jako systému, ve kterém je nejen možné odvolat hlavní vládnoucí stranu, ale také se to občas opravdu stane. Pro politickou disproporci mezi hlavním městem a venkovem je příznačné, že Praha poprvé sahá ke skutečnému střídání pravice s levicí až ve chvíli, kdy zbytek republiky – aspoň v senátních volbách – přestává v tuto hru vkládat své naděje a chce ji, jak bylo řečeno, hrát na jiném hřišti. Praha začala naplno fungovat na pravolevém principu, který mimopražské oblasti začínají cítit jako příliš těsný.
A je tu ještě jeden významný posun: protilevicový diskurs přišel o svou moc nad podstatnou částí voličstva: spousta lidí ho začala ignorovat. Až na ojedinělé výjimky nelze o našich médiích hlavního proudu tvrdit, že by byla nakloněna levici, a tak se na nás antikomunisticky nebo jinak protilevicově zabarvené promluvy sypou odevšad. To bude ještě dlouho pokračovat, jak ostatně dokládají úvahy, které varují před rudým nebezpečím a jichž byly v pondělí po volbách plné noviny. Jenže rapidně ubývá těch, kdo se nechávají ovlivnit pouhým ideologickým horlením proti KSČSSD. Protilevicově zabarvený novinářský mainstream se bude víc a víc ocitat v komunikační izolaci od těch, které by rád odradil od volby levicových stran.
Pravice bude na novou situaci jistě reagovat. Získat zpátky voliče v době, kdy pokračují hospodářské problémy, bude čím dál těžší, jestliže k tomu již nebude moci použít osvědčenou antikomunistickou rétoriku. A právě zde číhá nebezpečí: jakou rétorikou bude jednou ta antikomunistická nahrazena? Jestliže se již hřiště stalo mobilním a posunulo se celé doleva, nemůže se příště v reakci na to octnout víc vpravo, než jsme byli dosud zvyklí? A nebude k takovému posunu použito diskursu nikoli již antikomunistického, ale třeba anticiganistického?
Nerad bych přivolával démony. Jen bych chtěl upozornit své levicové přátele, kteří se dnes radují z volebních výsledků, že nově vzniklá mobilita politického kolbiště v sobě skrývá možné nebezpečí, jemuž je třeba vzdorovat. Nebylo by to v dějinách poprvé, kdy po razantním posunu společnosti doleva – a ten bude u nás ještě nějakou dobu patrně pokračovat – posléze přišla tvrdá reakce, jež ji vychýlila směrem extrémně opačným. Doufejme, že k tomu nedojde. Ale aby k tomu nedošlo, je třeba si tohoto nebezpečí být vědom a vzdorovat mu. I k tomu nás, domnívám se, vyzývají poslední volby.
Autor je lingvistický antropolog.