Ve vztahu k Evropské unii musíme důsledně bránit české národní zájmy, ale naše pozice musí být vždy jasně vyargumentovaná, řekl ve svém kandidátském projevu na volebním kongresu Občanské demokratické strany premiér Petr Nečas. V této fázi projevu se potlesk ještě neozval. Tleskat se začalo až ve chvíli, kdy Nečas bez dalšího vysvětlení odmítl navrhovanou bankovní unii, která by měla předcházet budoucím finančním krizím.
Je to příznačný rozpor, který ve vztahu k Evropské unii existuje už delší dobu. Současná česká politická reprezentace odmítá prakticky všechno, co v Bruselu směřuje k hlubší integraci, aniž by se obtěžovala vysvětlováním, proč tak činí. Jakýkoli integrační krok je předem považován za špatný, i kdyby dlouhodobě mohl přinést zlepšení a pozitivní ekonomické efekty. Vyprázdněná ideologie tak vítězí nad politickým rozumem. Ještě horší je, že podobný ideologický postoj existuje i na druhé straně politického bojiště. Sociální demokracie většinou souhlasí se vším, co se při vyjednáváních v Bruselu vymyslí, ale málokdy dokáže jasně říct, co si od takových změn slibuje a proč je vlastně máme přijímat, pokud ovšem jako argument nestačí, že přece chceme být v hlavním unijním proudu, směřujícím k propojenější evropské konfederaci či federaci, ať už se navrhuje cokoliv.
Diskuse o Evropské unii a budoucím směřování, ale vlastně i o celé české zahraniční politice postrádá jakoukoli dlouhodobější racionalitu. Pravicoví politici podléhají fiktivním představám o zlotřilém Bruselu, který je jakýmsi byrokratickým peklem, v němž se všechno pozitivní v souladu s Murphyho zákony nutně zadrhne a vytratí. Brusel používají jako omluvu pro cokoliv, co nejde, včetně vlastního kriminálního chování, protože koneckonců, ehm: peníze z Bruselu se v Česku ztrácejí (kradou) často jenom proto, že pravidla jejich rozdělování jsou tak složitá a nepřehledná. Levice zase sní sen o jednotné Evropě a už se nezaobírá tím, co v tomto jednotném světě povážlivě skřípe a jak nejlépe tento skřípot odstranit. České zahraniční politice směrem k Evropské unii vládne „bruselská iluze“, která se z politiky šíří do celé společnosti.
V běžných debatách ovšem představa o zlotřilosti unie převládá nad snem o Spojených státech evropských. Tvrdí se, že je v přirozenosti české povahy neustále reptat a stěžovat si, spíše než se snažit věci zkoumat, objevovat, měnit. Negativní skepticismus je prý pravým centrem českých srdcí. Je tedy přirozené, že permanentní pravicová kritika unie má mezi lidem, jinak naladěným levicově, mnohem větší ohlas. Ryze negativním naladěním to ale není, a pravicovým už vůbec ne. K němu přece patří „zdravý rozum“, který pravicoví politici vzývají v každém svém projevu (na kongresu ODS to nejčastěji a nejsilněji dělal ministr Martin Kuba, současný zametač ODS a zřejmě i její budoucí předseda). Jenže právě ten v debatách o unii naprosto chybí, jak na kongresu ODS dokázalo nejen vystoupení premiéra, ale právě i adorovaný a vytleskávaný projev „šamana zdravého rozumu“ ministra Kuby.
Kde je však zdravý rozum, když ministr ODS paroduje vyhlášku Evropské unie o míře okurek a už zapomene říct, že jde o předpis ke třídění zboží do jednotlivých tříd? A kde je zdravý rozum, když se vážně debatuje o tom, jak nás Brusel ničí, když zakazuje pomazánkové máslo označovat pojmem máslo, a už se neřekne, že o máslo skutečně nejde, neboť neobsahuje dost správného tuku? A tvrdí se to přesto, že půlka televizních diváků každý týden sleduje show kuchaře Pohlreicha, který tuhle prostou pravdu donekonečna omílá, když kuchařům říká: „Dej tam opravdový máslo, tam musí být aspoň 82 procent živočišnýho tuku, jasný?“ Nad pseudodebatami o unii zůstává zdravý rozum stát, a to ponejvíce působením lidí, kteří se zdravým rozumem zaklínají, takže z argumentu rozumem, jemuž konzervativní TOP 09 dává pro jistotu ještě zemitý přívlastek selský, se stává populismus nejničivějších rozměrů.
Česká bruselská iluze je jen jedním z mnoha příkladů, jak se z politické debaty ztrácí racionalita a jak ji nahrazují iracionální „pravdy zdravého rozumu“. Rum je jednou rum a basta, i kdyby rumem nebyl, a s máslem je to zrovna tak. Je to ale velmi instruktivní příklad, který stojí za to podrobněji studovat. Nejen pro politiky a občany, kteří věří tomu, že demokracie je vláda poučených voličů, ale zejména pro ty nejtvrdší euroskeptiky se zdravým rozumem v kapse. Pro ty by to mohla být velmi poučná zkušenost. Poprvé by tak mohli zjistit, že nám Brusel může být skutečně k něčemu dobrý.
Autor je komentátor Hospodářských novin.