Dimităr Kenarov
Apokryfní zvířata
Přeložil Marcel Černý
Petr Štengl 2012, 108 s.
Co míní soudobý Noe a empatický bulharský vegetarián Dimităr Kenarov slovním spojením apokryfní zvířata? Sám o názvu své poslední básnické sbírky tvrdí, že má vyjadřovat nepřípustný pohled na zvířata stojící vně všech norem. Poetizovaná realita, kterou hledá v pletených svetřících pro psy, ve slepičí romantice, ale i v steskuplných vzpomínkách na animované disneyovské hrdiny, určitě není tradičním přístupem k tematizaci zvířecích motivů. Autorova neotřelá imaginace v kombinaci s citem ke všemu živému otevírá dveře do antropomorfizovaného, a přesto ne kýčovitě lidského, nýbrž stále živočišného světa. Klade vedle sebe nesouměrné a nesouměřitelné – toť vzorec opakující se ve většině básnických útvarů. Zvířat ale využívá také jako pozadí k autobiografickým výjevům z dětství poznamenaného komunismem, anebo k rozličným, provokativně vyhlížejícím poukazům. Kouzelná zaklínadla typu „Toto není báseň. Toto není angažovaná poezie“ většinou utvrdí čtenáře v opaku. Formální stránku veršů opanuje naprostá volnost. V krátkých básních nechá naplno zaznít pointě, v těch delších a napěchovaných se občas téměř stírá rozdíl mezi prózou a poezií. Jindy zase čísluje sloky a černá písmena obaluje velkorysým množstvím bílého prostoru. Kenarov se v zoologické zahradě ptá, co stojí mezi člověkem a zvířetem. Z jeho odpovědí sice čiší ocelový chlad, sám ale ostrou, kýmsi načrtnutou linku v celé sbírce troufale rozmazává.
Adéla Vyvijalová
Darren Shan
Procesí mrtvých
Přeložil Tomáš Bíla
Plus 2011, 350 s.
Procesí mrtvých je název prvního dílu trilogie irského autora, který se proslavil upírskou ságou Příběhy Darrena Shana. Kniha je brilantně promyšleným fantasy thrillerem z mafiánského prostředí s prvky
sci-fi. Děj začíná poměrně vlažně, když autor sáhodlouze popisuje kulisy města i hierarchii mafiánské rodiny, která v něm pouze naoko ovládá veškeré dění. Zhruba od sté strany však Shan začíná tempo vyprávění stupňovat a je jasné, že poslední stranou knihy nic nekončí. Příběh předkládá emociální život protagonistů, prohlédnutí zákonitostí, jimiž se řídí svět, a nakonec také vědomí toho, že všichni dostanou, co si skutečně zaslouží. Vyznění celého příběhu ovšem ruší dětinské a povrchní chování hlavního hrdiny Kapaka Raimiho. Podobné jednání bychom od gangstera, který se chystá ovládnout celé město, čekali jen těžko. „Ama pořád váhala, zřejmě neměla ani ponětí, k čemu se připletla. Mohli bychom spolu prožít mnoho krásných dní a nocí. Mohli bychom jeden druhého lépe poznat. Bylo toho ještě tolik, co jsme společně mohli objevit. Ale ne! Pokud mě čekala nějaká budoucnost, pak byla ledově chladná.“ I když Procesí mrtvých není bezchybná kniha, fanoušky gangsterek potěší
noirovou atmosférou s častými odkazy na Puzzova Kmotra. Závěrečná kapitola pak čtenáře připravuje na pokračování, které dle autora bude temnější a propracovanější.
Barbora Dušková
Maria Parrová
Vaflové srdíčko
Přeložila Jarka Vrbová
Knižní klub 2012, 152 s.
V knize Vaflové srdíčko autorky Marie Parrové zažije malý čtenář s devítiletými Lenou a Kuldou dobrodružství, legraci, ale i smutné momenty. Dalo by se říct, že kniha odpovídá měřítkům dětské literatury, hezky vypadá, je poměrně vtipná a plná obtíží malých kamarádů. Zároveň také čtenáře seznamuje i se stinnými stránkami života. I jiným dětem totiž umírají babičky, chybějí tátové, stěhují se kamarádi a i jiné děti nerady nosí punčocháče. „V krku jsem měl pořád velký bolavý knedlík, který ne a ne zmizet. Pochopil jsem, že mi tam vězí proto, že Lena odjela. Všechno bylo jinak. Na strom se mi nechtělo lézt a nohám se zas nechtělo utíkat. Musela mít snad prsty i v tom, že se něco stalo s jídlem, protože mi už nic nechutnalo.“ Malý čtenář se může s norskými nezbedy velmi lehce ztotožnit, protože stejně jako on se ve světě rozkoukávají a střetávají se s jeho pravidly a zákonitostmi, které nejsou tak prosté, jak dětské duše očekávají. Lena například v místní samoobsluze vyvěsí inzerát na tátu, protože když už tam visí inzerát na štěně, tak proč tímto způsobem nesehnat i tatínka? Kniha přináší dostatek momentů nabádajících nejmladší čtenáře k sebereflexi, promýšlení obtížných situací, v nichž se čas od času nachází, i k úvahám o jejich vztahu k nejbližšímu okolí. Ve Vaflovém srdíčku mohou najít odpovědi na mnohé otázky, jimiž je složitost světa zahlcuje.
Klára Elšíková
Laco Kerata
Špatný herec
Přeložil Miroslav Zelinský
Větrné mlýny 2012, 173 s.
Znalost slovenštiny u našeho čtenářstva konstantně slábne. Některá nakladatelství dokonce začala nabízet slovenské knihy česky. Větrné mlýny založily edici slovenských autorů s názvem Češi, čítajte. První knihou edice je novela Špatný herec slovenského herce a režiséra Laco Keraty. Herec zasadil knihu do prostředí sice známého, pro čtenáře ovšem lákavě neoraného – mezi dabingové herce. Sám Kerata si o nich nic hezkého nemyslí. O hrdinovi knihy Timu Vrákovi říká: „Vytipoval jsem si jako hlavní postavu mého románu člověka nepříliš typického pro tohle prostředí – slušného, charakterního, málo průbojného herce, spíš takového broučka, který rád pracuje.“ Dabingoví herci jsou v jeho podání lidé s několika neúspěchy na divadelních prknech i u filmu, kteří pak aspoň propůjčují hlas zahraničním hercům. Trochu nekoncepčně nechává autor kromě Tima promlouvat i další postavy. Snad k odlehčení už tak lehkého čtiva tu má svůj part i labutí samec Želmír, s nímž Timo občas konverzuje. Postavy v knize jsou souborem neživotných karikatur, vysmívaných svým okolím a hlavně samotným autorem. I proto čtenář prochází knihou téměř bez účasti. Kerata vytvořil postavy závistivé, lačnící po penězích a úspěchu, případně prášilovsky bájivé, ve svém zjednodušení však především nudné. Proč nakladatelství Větrné mlýny sáhlo zrovna po této knize, je záhadou, snad že byla nominována na cenu Anasoft litera. Pokud bychom podle ní měli hodnotit úroveň slovenské literatury, nebyla by to návnada, která by sváděla k dalšímu zkoumání.
Jiří G. Růžička
Don DeLillo
Cosmopolis
Přeložil Ladislav Nagy
Odeon 2012, 176 s.
Svá kriticky i čtenářsky nejúspěšnější díla vydal Don DeLillo v osmdesátých a devadesátých letech, za vrchol jeho tvorby je považován opus Podsvětí z roku 1997, pojednávající o studené válce. Novelu Cosmopolis vydanou v roce 2003 můžeme vzhledem k nepříliš oslavným kritikám s jistou nadsázkou označit za „po-podsvětní“.
Příznačné pro DeLillův styl je prolínání postmoderních postupů s realismem. Svět svých románů – a světem buďtež míněny především americké reálie a prostor velkoměst – autor popisuje vesměs neutrálně. Co podléhá jeho kritice a hořké ironii, je stav současné Ameriky, vyprázdněná kultura a konzumní způsob života obyvatel. Zároveň je však fascinován zjištěním, s jakou razancí se obojí prosazuje především prostřednictvím médií, reklamy a informačních technologií, a jaký má tato razance dopad na vnitřní i společenský život jednotlivce. Jednou z dalších DeLillových specifik je rychlost, s jakou střídá obrazy i dialogy mezi postavami, čímž příběhům propůjčuje až filmový nádech. Filmové předpoklady novely Cosmopolis ostatně nedávno využil režisér David Cronenberg při jejím převedení na stříbrné plátno.
Základní esencí vyprávění je jednoznačně motiv cesty mužského protagonisty Erika Packera. Spanilá jízda rozmařilého burzovního experta Packera z jednoho konce Manhattanu na druhý má zdánlivě prozaický důvod – chce se nechat ostříhat. DeLillo však již v úvodu předznamenává skutečný cíl Packerova limuzínového výletu – sebezničení a dobrovolný skok do náruče smrti, protože „až zemře, nebude to jeho konec. To svět skončí.“ Packer je joyceovsky vykreslen jako mladý Odysseus moderní doby. Zdá se být dokonalý, ale krom asymetricky zvětšené prostaty disponuje i asymetricky zvětšeným egem a nedostatkem respektu vůči okolnímu, neprivilegovanému světu, který svými finančními machinacemi ovládá a teoreticky ho může i zničit. A nemusí přitom nutně zemřít, pokud si tuto možnost sám nezvolí. Zajímavé je sledovat vztah ústřední postavy k druhému pohlaví. Packer je ženatý, což mu nijak nebrání v dalších záletech. Není schopen navázat pevnější vztah a udržuje jen ty krátkodobé. Vyprázdněný hrdina není schopen projevit náznak citu vůči druhým, jen k sobě samému. Nezná pořádně ani svou novomanželku, pouze zůstatek jejího bankovního konta.
Z posledních stránek může být čtenář, očekávající jednoznačné rozuzlení příběhu, poněkud rozpačitý. V Cosmopolis totiž děj končí ještě před Packerovou smrtí. Tím je skutečný závěr skrytý, posunutý za hranice textu. Jsou to právě tyto postmoderní strategie, jimiž DeLillo zpochybňuje jistoty, které čtenář v textu instinktivně hledá a o něž se snaží opřít. Nutí tak čtenáře jít za hranice textu a najít si svou vlastní pravdu o tom, co mu autor právě vylíčil.
Kristýna Holišová
Frank Miller
Návrat temného rytíře
Přeložil Viktor Janiš
Crew 2012, 224 s.
Podruhé, avšak nyní ve vázaném vydání vychází komiks, který výrazně ovlivnil další vývoj tohoto média. V Návratu temného rytíře se objevuje Batman moderní, takový, jak ho známe třeba z Nolanovy filmové trilogie. Pochybující i chybující. Na dílo Franka Millera je však, od doby, co na svém blogu tak nevybíravě napadl Occupy Wall Street, obtížné pohlížet jinak než skrze osobnost samotného autora. Ostatně, prvními Batmanovými nepřáteli v téhle knize jsou mutanti – skupina mladých lidí, kteří z nudy páchají nejrůznější zločiny. I proto se, sám znuděný, milionář Bruce Wayne vrací ze svého superhrdinského důchodu – děcka potřebují autoritu! Spravedlivý trest čeká na šíleného psychiatra, který se pokouší prosadit propuštění vyléčených pacientů do domácí léčby – nemocné je totiž třeba držet v ústavech. Temný rytíř se po orwellovsku stává všudypřítomnou spravedlností. Klasikou se komiks stal díky způsobu vyprávění formou plynulého zpravodajství perverzních televizních stanic. Veškeré Batmanovy skutky procházejí mediálním sítem a veřejnost napojená na televizní obrazovku se stává rukojmím mediálních magnátů a politiků. Navíc Miller vtahuje do děje dva výrazné Batmanovy protivníky, Two-Face a Jokera. Přidává ještě Supermana, který stejně jako Miller po 11. září slepě naslouchá autoritám. I po desetiletí zůstává Návrat temného rytíře působivým dílem, ukazujícím superhrdinu jinak než jako metrosexuála v S/M oblečku. Můžeme ho však číst i jako sondu do hlavy budoucího ultrakonzervativce.
Tereza Zubatá
Analogon č. 66/2012
Analogon 66 věnován je fenoménu lesa. Uvádí jej báseň Maxe Ernsta, která je opravdu krásná, přímo vybízí k následování. Co je to les? Mnohotvarý nádherný tvor, složený z rostlin a zvířat, pulsující a těkavý, pomalu rostoucí a pohybující se všemi směry, s pravěkým podhoubím, které se ukrylo do tepla Země, když dávné Slunce začalo slábnout – živoucí den i noc v jedné rozmanité bytosti. A věru, měl jsem tento rok pěkné zážitky v lese: viděl jsem sršně, an žere borovou kůru, kusadly ji přemílá, by lesní byt sobě vystavěl, déšť jej netrápil a mláď sobě vyved jarou a sežral, co se dá, jak přirozenost mu káže neodbytná. Též vzduchy lesní tvůrčí jsou vůněmi a esencemi, a i ten kaďák tam v lesích jinak zavoní – tak zprudka! Les je zkrátka les, ale jakou odezvu v duchu rozezvučí! Aneb jsme s přítelkou Evou navštívili lesní hřbitov, kde jsme ťukali na strom, by rezonoval. S lesem se dá vyvádět! Z jistého pohledu je les partner. Anebo místo k rozmyslu, k rozšíření vědomí, k úvahám a meditaci. Les je fajn. Krom dvou bloků – anebo laloků? – Básní lesa toto číslo Analogonu přináší přes sto stran vydatného lesního čtení a studií. Jistě se vejde do houbařské kabely, anebo se dá číst jen tak. Lze mít les doma? Ano, pokud se naučíme soužití s mravenci, nic tomu nebrání. Třeba ovšem dojídat, aby je nelákaly drobečky. Ať žije les!
Vít Kremlička
Ibn Rušd (Averroes)
Rozhodné pojednání o vztahu náboženství a filosofie
Přeložil Ondřej Beránek
Academia 2012, 132 s.
V dnešní době, kdy se i nadále nezdá, že by zkratkovitá teze o „střetu civilizací“ ztrácela na své přitažlivosti, není na škodu připomenout, že interakce Evropy se světem islámu v průběhu historie nespočívala pouze ve vzájemné konfrontaci, ale odehrávala se i na mnoha jiných polích, než jsou ta bitevní. Jen těžko lze například přecenit význam, jejž měla pro náboženský a filosofický vývoj středověké křesťanské Evropy arabsko-islámská filosofie, falsafa, jejímž ústředním představitelem byl andaluský učenec 12. století Abú’l-Walíd Muhammad Ibn Rušd, na Západě známý jako Averroes. Zatímco mezi muslimy zůstal tento vynikající komentátor Aristotela takřka zapomenut a až od 19. století je pozvolna rehabilitován, pro Evropu se stal klíčovým zprostředkovatelem idejí antického racionalismu a přispěl tak k mocnému intelektuálnímu kvasu vedoucímu k renesanci a osvícenství. Proto je třeba s povděkem přivítat, že nakladatelství Academia v rámci edice Orient přistoupilo k vydání komentovaného překladu Rozhodného pojednání, jednoho z kratších Ibn Rušdových traktátů. V něm se nekompromisní obhajobou alegorického výkladu textu Koránu a rozlišením různých úrovní cesty k jedné a téže Pravdě pokusil definitivně smířit aristotelskou filosofii s islámským náboženstvím. Překladatel Ondřej Beránek vydání doplnil poučenou předmluvou. Zájemcům se tak naskýtá jedinečná příležitost přímo se seznámit s částí díla jednoho z největších arabských myslitelů.
Jan Kondrys
Stanislav Balík, Michal Kubát
Teorie a praxe nedemokratických režimů
Dokořán 2012, 215 s.
Politologové Stanislav Balík a Michal Kubát se ve své knize Teorie a praxe nedemokratických režimů, která je druhým, doplněným vydáním staršího přehledového učebního textu Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, snažili představit posuny v bádání, k nimž v posledních několika letech došlo. Jak sami píší v úvodu publikace, odklonili se od převážně učebnicové povahy textu a zvolili analytičtější přístup. Bohužel onen odklon není dostatečný, dílo má nadále školský, „škatulkovací“ charakter. Oproti prvnímu vydání autoři sice již pracují s poznámkovým aparátem, nedokládají však jednotlivé teze a často argumentují kruhem. Ač se neustále odvolávají k demokracii jako protikladu nedemokratických systémů, nemají potřebu vysvětlit, co pod tímto termínem chápou. Vulgárně pracují rovněž s jinými klíčovými pojmy, jako je třeba ideologie, kterou vidí pouze jako sekulární náboženství vedoucí k netoleranci, cenzuře a politickým represím. Podobně snadno se vypořádávají s otázkou legitimity totalitních systémů – podle nich takřka neexistuje. Neberou tak v potaz nejnovější historické poznatky, které upozorňují na skutečnost, že se například stalinismus vyznačoval nejen terorem, ale i modernizací, přispíval k emancipaci, a následně tak potřebnou legitimitu do jisté míry získával. Kniha mimo to implicitně hájí současný politický systém skrze očerňování minulosti a případných alternativ. Proto nepředstavuje podnětný posun při uvažování o nedemokratických systémech, spíše naopak.
Jan Gruber
Karel Floss, Sylva Fischerová
Bůh vždycky zatřese stavbou
Vyšehrad 2011, 272 s.
Rozhovor, i knižní, pokud není dialogem dvou osobností a pokud mu není věnována náležitá a mnohostranná péče, bývá často žánrem spotřebním. Šťastnou, neinflační a neokazionální tuzemskou výjimku tvoří neuspěchaný, ergo donošený a nežurnalistický rozhovor Sylvy Fischerové s filosofem, překladatelem, vysokoškolským pedagogem a zakladatelem sázavské nadace Prokopios Karlem Flossem, doplněný navíc výborem z Flossových zápisníků z let 1981 až 1982, bibliografií a jmenným rejstříkem. V kontemplativní knize se prolíná více rovin. Osobní – to jest kronika Olomouce, dlouholetého Flossova životního a konečně i učitelského působiště. Vrstva svědecká – zaznamenávající kupříkladu dění kolem Ekumenického semináře v pražských Jirchářích šedesátých let, ale i nelehký osud českého křesťanského myšlení a praktikování posledních desetiletí. Dále rovina evokační – v živých medailonech Flossových učitelů, kolegů a přátel, mezi něž patřili mimo jiné Metoděj Habáň, Oldřich Králík, Vladimír Neuwirth a tolik důležitý Josef Ludvík Fischer. Samozřejmě poloha teologická – zde jsou zejména podnětné Flossovy osobní glosy k vývoji současného katolicismu. Rovněž rovina staromilsky, avšak živě metafyzická – v přání neoddělovat filosofii a teologii. A konečně je to též kniha naděje – a touhy po jednotě duše a těla. I uprostřed otřesů životních a myšlenkových jde o dílo obrovské důvěry a otevřenosti ve smyslu nejen filosofovy práce.
Vít Kremlička
Marcus Chown, Govert Schilling
Vesmír v tweetech
Přeložila Lucie Kudlejová
Kniha Zlín 2012, 313 s.
Twitter se ukázal být pro svou obsahovou hustotu ideálním zpravodajským kanálem – aspoň pokud si dobře vyberete ty, kteří tweety vysílají. Pokud byste sledovali pomyslný twitterový kanál Marcuse Chowna a Goverta Schillinga, mohli byste se dozvědět mnohé o vesmíru. Pomyslný proto, že jeho twitterová verze neexistuje a autoři psali své tweety přímo pro knižní vydání. Kniha je seskládána odstředivě. Začíná se blízkou oblohou a přes Zemi a Měsíc autoři prolétají sluneční soustavou až za hranice naší galaxie. Přidány jsou kapitoly o životě ve vesmíru, dějinách astronomie, dalekohledu nebo různých vlnových spektrech, skrze něž můžeme vesmír pozorovat. Kapitoly se dále člení na základní, jednoduché otázky, které si pokládá snad každý. Proč je obloha modrá? Jaký je původ sluneční soustavy? Co kdyby poblíž vybuchla supernova? „Tweety“ jsou pak odpověďmi na ně. Třeba: „Pokud by supernova detonovala do 30 světelných let od Země, stala by se oslnivě jasnou hvězdou, nejméně stokrát jasnější než Měsíc v úplňku.“ Oproti jiným knihám o vesmíru určených laikům je tato přehlednější a jednodušší. Nabízí množství informací, ale méně teorie. Může tak fungovat především jako iniciační literatura k současným znalostem a teoriím o vesmíru. Ocenit je třeba i překladatelku Lucii Kudlejovou, které se podařilo anglické tweety o 140 znacích převést do českých o stejném počtu. Nebo aspoň ty, které jsem si přepočítal.
Jiří G. Růžička