Ad Rodičovská past a Kočárek v galerii (A2 č. 25/2012)
Při vší úctě k zásluhám v oblasti kulturní politiky a činnosti na podporu menšin, sociálně slabých, utlačovaných či vykořisťovaných je třeba říct, že jeden z výhonků tohoto směřování časopisu A2 začíná přerůstat do monstrózních rozměrů. Mám na mysli boj za práva umělců. Po dvou textech z minulého čísla týkajících se diskriminace umělkyň s dětmi musím redakci vzkázat: zastavte to, nebo budete jenom k smíchu, aniž byste tím něčemu pomohli (podotýkám, že o dobrých úmyslech nikdo nepochybuje). Zuzana Štefková se chytá do nejobvyklejší pasti toho nejpovrchnějšího feminismu: stereotypy jsou nepřítelem, proti němuž se bojuje, ale zároveň i zbraní, kterou je veden boj. Efektivita je pochopitelně nulová, jediným výsledkem je pohyb v začarovaném kruhu. Podobnou cestou – s dobrými úmysly rovnou do pekla – se vydala i Martina Mullaneyová, zakladatelka hnutí Enemies of Good Art, s kterou vedla rozhovor Tereza Stejskalová. Zjednodušeně by se dal přístup této iniciativy bojující za práva umělkyň-matek označit za směs notorického nespokojenectví a společenského vydírání zabalenou do hávu podlézavosti. Jazyk, jímž je taková kampaň vedena, nese všechny rysy kolaborantského diskursu s jemnou rebelantskou příměsí: společnost a její instituce je třeba kritizovat, ale zase ne příliš radikálně, protože od nich očekáváme drobné výhody, jimiž se necháme uchlácholit (dětské koutky, parkoviště pro kočárky apod.). Nejvíce překvapující je ale naivita, s níž se Mullaneyová pouští do boje. Připomíná kuchaře Jurajdu, na jehož pohoršenou otázku „Copak se smí střílet do vagónů Červeného kříže?“ Josef Švejk moudře odpovídá: „Nesmí, ale může.“ A dodává: „Vono je vůbec moc věcí na světě, který se nesmějí dělat, ale můžou se provádět. Hlavní věc, aby to každej zkusil, jestli se mu to povede, když to nesmí, aby to moh.“ Nemusím snad dodávat, že každý, komu jde o podvratnost a opravdovou změnu, by měl následovat raději Švejka nežli Jurajdu…
Jakub Střelka
Ad minirecenze Víta Kremličky (A2 č. 24/2012)
Milé děti, upozorňuju na glosu nějaký kremličky v Ádvojce, četl jsem ji (tu glosu) několikrát… to by jeden nevěřil, co je na světě surrealistů, není pomalu kam šlápnout, jacísi cizinci… jak se říká někde v čechovovi v souvislosti se šejkspírem, připomnělo mi to, jak vezli policajti šebka ve volze antonovně na fízlárnu, protože neměl na zaplacení guláše, že si myslel, že guláš stojí sedum šedesát, jak byl zvyklej, ale von stál asi dvě stě osmdesát čtyři, protože byl rok devadesát nebo devadesát jedna, přišla na nás svoboda, a šebek policajtům v tom autě vykládal různý zajímavý věci a taky že je velký básník a surrealista a že byl v televizi a otiskli ho v Analogonu a ve Tvaru, a voni ho zádumčivě poslouchali a pak to otočili a řekli, že jsou taky surrealisti, a vyložili ho zrovna tam před tou hospodou v Žitný ulici, kde jsem na něho už čekal, tak nevím, von krátce nato zmizel a je nezvěstnej a prohlášenej za mrtvýho, nechci tý kremličce, která snad ani za nic nemůže a myslí to dobře, malovat šebky na zeď…
František Dryje
Armáda České republiky,
profesionalizovaná a relativně nepočetná, má zabráno množství krásné krajiny pro výcvikové prostory, které svými dimenzemi odpovídají spíš stavu ČSLA před rokem 1989. Ve vojenských prostorech je spousta vyasfaltovaných ploch a dalších zásahů poškozujících přírodu. Postavme se za právo člověka volně se pohybovat krajinou celé své země. Pryč s ploty a omezeními, s tabu-zónami! Celé je to placeno z našich daní vynaložených zde způsobem, jenž je pochybný z hledisek ekonomických, vojensko-politických, ale hlavně z hlediska ekologického a z pohledu základních potřeb svobody prostého občana. Ať militaristická byrokracie táhne do propadliště dějin!
Pavel Ctibor