Tereza Kabůrková
Minulost
Galerie Laboratorio, Praha, 19. 1. – 2. 3. 2012
Tereza Kabůrková fotografuje, protože ji to baví a protože je líná malovat. Své vzory nachází v realistické malbě a puristické fotografii. Pracuje s velkými foťáky. Nebyla ale členkou zaniklého spolku milovníků techniky Český dřevák a ani nemá nic společného se studentkami AVU, jimž se houpají zrcadlovky na útlých krčcích. Projevům současného umění rozumět nechce, přestože je sama jeho součástí. Přijde jí cizí, neboť se v něm zapomíná na konstanty, jako jsou světlo, hmota a prostor. Tereza vyhledává staré technologie nejen kvůli možnosti prožívání světa jaksi postaru, ale i proto, že nabízí specifické prostředí pro budování fotografického obrazu. Výstava Minulost v komerční galerii Laboratorio je autorčinou konfesí: privátní zážitky z domova a z procházek po krajině, živé bramboříky a azalky, zátiší s hruškami nebo mišpulemi a řezané květiny ve fázích nadcházejícího konce, okenní rám, stůl nebo fotografie v pozadí. „Jsem doma, dívám se, a když mám pocit, že vidím obraz, tak to vyfotím.“ Oproti starším fotografiím přibyla temnota a zesílil sentiment. Ten autorce nikdy nechyběl. O krajinách říká: „Jsou to studie na kinofilm, zastavila jsem se, kde se mi to líbilo. Výlety. Světlo. Prostor. Chvilka.“ Touha po stabilním světě s jasnými hranicemi, kde venku znamená venku a uvnitř je uvnitř a mezi tím jsou okna a kde se dá se zalíbením koukat kolem a občas fotit.
Jan Freibeg
Vladimír Skrepl
Jaguár, mustang a pták Ohnivák
Galerie 1. patro, Praha, 19. 1. – 3. 2. 2012
Vladimír Skrepl poslepoval, posvazoval, roztavil a pestře pomaloval věci a materiály nejrůznějšího původu (vyjma těch, o kterých by šlo říct, že jsou „ušlechtilé“) a vytvořil z nich halucinogenní pomníky – ideální objekty pro dnešní zasviněný svět, který jednak prozáří svými barvami, jednak ho trochu „odsviní“ (vznikly přece nakumulováním odpadu). Svoje příšerky rozestavil tak, že proplétat se mezi nimi vyžaduje jistý stupeň obratnosti. Když se mezi ně rozptýlili návštěvníci vernisáže s plastovými kelímky, bystrému pozorovateli mohlo přijít na mysl, že jedni jsou zde tak nějak navíc. Zase ale nebylo potřeba hledat odpadkový koš, kelímek se vždy dal někam vkusně postavit či vstrčit. Název výstavy odkazuje k pohádkám, z detailního ohledání skrumáží však vychází, že především máme co do činění s vykradačem dětských pokojíčků. Otázku, zda spolu s kusy hraček zatavil i zbytky nedospělých snů, nechme nezodpovězenu, ale vězte, že Pavel Opočenský byl přítomen a usmíval se. Lidí přišlo dost, staří i mladí, zasloužilí i nýmandi, zdravili se, pusinkovali, klábosili, švitořili, víno usrkávali a navzájem si překáželi. Autor se nedržel pořekadla „drž se, Skreple, svýho Stocku“ a zahrál návštěvníkům na elektrickou kytaru. K!amm si zacpal uši a dál zálibně prozkoumával složení vystavených objektů. „Je to hezký,“ říkal. Já musel v první řadě myslet na všechen ten roztavený plast a lepidlo. Kolik cizokrajných arómat asi autor při práci zakusil? Nezatočila se mu z nich hlava?
Johan Holzel
Martina Černá, Jitka Sloupová, Marie Špalová (eds.)
Game’s Not Over. New Czech Plays (not only) for Your Tablet
Institut umění – Divadelní ústav/Aura-Pont/Dilia 2011, 702 s.
Institut umění – Divadelní ústav vydal spolu se dvěma divadelními agenturami svou první elektronickou knihu. Jedná se o průřezovou a vícegenerační antologii současného českého dramatu v anglickém překladu (překládali mimo jiné Michaela Pňačeková, Štěpán S. Šimek, Eva Daníčková a Paul Wilson). Mezi autory jsou například Radmila Adamová, David Drábek, Arnošt Goldflam, Václav Havel, Petr Kolečko, Kateřina Rudčenková, Petr Zelenka nebo Milan Uhde. Publikace tedy pokrývá jak autory do 35 let, tak střední
i (nej)starší generaci. Jako bonus a připomenutí společné dramaticko-divadelní i obecné historie jsou v knize zařazeny také dvě hry slovenských autorů Vladislavy Fekete a Viliama Klimáčka. Ve druhém případě je uvedení docela samozřejmé, protože Klimáčkovy hry se na repertoáru českých divadel objevují léta, a to nezřídka. Každý autor je zastoupen jednou hrou, které předchází stručný osobnostní profil s fotografií, doplněný soupisem dramatického díla a přeložených her. A tak může knížka posloužit také jako lehce (online) dostupný zdroj základních bibliografických údajů aktuálně hraných dramatiků. Publikace je přehledná a jejím plusem je také to, že je na webu theatre.cz ke stažení zdarma, ve formátech pdf, mobi a epub. Zkusila jsem pdf a otevře se v sekundě.
Jana Bohutínská
George Simenon
5x komisař Maigret
CD, Radioservis 2011
Oblíbený český herec a rybář Rudolf Hrušínský starší se v rozhlasových adaptacích Simenonových příběhů komisaře Maigreta moc dobře poslouchá. Stačí mu spokojeně zavrnět, pochvalně zamručet, užasle hvízdnout či labužnicky zamlaskat – a člověk si hned přeje mít před sebou talíř vepřových výpečků nebo si představuje, že má obrovské břicho a pomalu, zlehka si ho mne… Ostatně, často nejde o nic jiného než zvuky břicha, především žaludku a bránice. Vyšetřování vražd se odehrává v přestávkách mezi telecími závitky, treskou speciál, řízky po milánsku, selátkem na rožni, biftekem a jehněčí kýtou a vším naskrz prosakuje pivo – dobré, lahodné, správně vychlazené, anebo pohříchu teplé, mdlé, bez chuti. Ale ono to nakonec vždycky vcelku ujde. Občas do děje vstoupí víno, calvados nebo grog a v neposlední řadě také další oblíbení kumštýři: Stellinka Zázvorková, Vladimír Brabec, Josefové Vinklář, Větrovec a Abrhám, Eduard Cupák, Jiří Adamíra, Jan Přeučil, Ladislav Mrkvička a další. Stěží může existovat bohatší menu; co položka, to specialita a celé dohromady – toť vrcholný koncert rozhlasového herectví. Tak to fachá a štymuje, až se kvalitní, domácí sádlo roztéká. „Víš, co to je, rozsekat kuchyňským nožem chlapa na kusy, zabalit jednotlivé části do novin, ovázat špagátem a hodit do řeky? No to není maličkost!“ To je kumšt!
Ivan Drago