Dráb(k)ův dohled

Podmínky sociální války

Ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek připravil sociální reformu, díky níž občané dostali možnost zažít autentickou zkušenost prekarizace práce, pracující chudoby, rozsáhlé pauperizace, omezení jistot a ztráty důstojnosti. Jak je možné, že čtyři roky od vypuknutí finanční krize a zpochybnění kapitalismu je neoliberální kapitalismus naopak posilován?

Již něco přes půl druhého roku mají obyvatelé České republiky kvůli vládě Petra Nečase jedinečnou příležitost prožít zkušenost neoliberální devoluce na vlastní kůži. V lednu spuštěná „skutečná“ sociální reforma teprve ukazuje, jakým směrem se naše společnost od voleb v roce 2010 opravdu vydala. Sociologové a sociální filosofové ve světě již delší dobu vědí, že celý svět prochází zvláštním procesem oslabování důsledků některých revolucí a společenských změn, které probíhaly od 18. století. Z důvodu absence lepšího pojmu je tento proces označován jako refeudalizace. Je jen dějinnou hříčkou, že v českém kontextu vede frontální prosazení základních prvků refeudalizace člověk se jménem Drábek.

 

Společnost neexistuje

Použité slovo pro označení tohoto procesu evokuje pokus o jeho vysvětlení skrze historickou analogii, avšak nic se patrně v dějinách nevrací ve stejné podobě. Refeudalizace se projevuje nejen zvětšujícími se sociálními rozdíly na obou pólech společenského tělesa – sociolog Jan Keller v této souvislosti říká, že se společnost nerovnosti mění ve společnost nesouměřitelnosti –, ale také dalším prohloubením ryze moderního jevu atomizace společnosti a s ní související představy, že jedinci jsou jednoznačnými nositeli svého osudu a společnost vlastně neexistuje. Tato původně politická proklamace se však teprve nyní stává skutečností. Zároveň dochází k zapouzdřování jednotlivých sociálních skupin a vznikají samostatné, uzavřené „sociální“ světy.

Hlavním projevem refeudalizace je zdánlivě paradoxní proces posilování moci (státu) nad obyvatelstvem prostřednictvím dvojitě privatizovaných praktik dozoru a kontroly v oblasti práce. Dohled a kontrolu začínají vykonávat do značné míry samotné objekty kontroly. Lidé jsou nuceni chodit na určená místa a „hlásit“ se k prezenci (DONEZ), anebo jsou difamujícím způsobem vystavováni jako opovrženíhodné příklady. Vytváření těchto subjektů je v důsledcích vydělováním určité skupiny z těla společnosti, čímž vzniká specifická skupina lidí (dokonce jasně veřejně označená – např. reflexními vestami), kteří jsou na okraji společnosti či jsou z ní vyloučeni. Nacházejí se v roli těch druhých, kteří kazí naši zdravou společnost. Z těchto mocenských praktik se stávají další výnosná pole pro kapitál, jelikož dohled či jeho organizace je do značné míry svěřována soukromým firmám jako nová forma podnikání. Role státu či veřejného pole v této hře zůstává stejná, jak jsme ostatně u neoliberálních praktik zvyklí: stát (či samospráva) a potažmo veřejné instituce nesou odpovědnost a náklady, zatímco soukromému sektoru zůstávají zisky. Dochází tak k další formě přelití veřejných zdrojů do soukromých kapes.

Metoda zavedení tohoto „vytěžování“ veřejného prostoru je jednoduchá: nejdříve určitými kroky zajistit omezenou funkčnost státu v dané oblasti a poté – ve chvíli, kdy veřejné jakoby nefunguje – tuto dosud veřejnou službu postupně nahradit uvedeným rozdvojením moci do auto­mocisoukro­moci. Nenechme se však zmýlit tím, že by šlo primárně o korupci; hlavní problém je, že v těchto praktikách dochází k faktické změně statusu člověka: neoliberální pojetí již není prosazováno pouze v oblasti podnikání (kde je taktéž problematické), ale stává se skutečnou formou náhledu na člověka z hlediska společnosti jako celku. Neoliberální praktiky nakládání s individui pronikly do veřejnosti a jako smrtící virus se chystají tento celek zahubit. Dobře je to vidět ve světle aktuálních událostí.

 

Úřad práce a dohledu

Hlavním cílem Úřadu práce by mělo být zajistit pomoc lidem, kteří přišli o práci a potřebují v krizové době pomoci. To znamená, že by mělo jít o místo, kde lidé primárně hledají pomoc při ztrátě obživy. V Drábkově sociální reformě je možné v tomto kontextu rozpoznat dva hlavní cíle. Za prvé: zefektivnění systému výplaty sociálních dávek, kterému v podstatě odpovídá omezení jejich rozsahu, a za druhé: zlevnění chodu systému, jež zase odpovídá zavedení nového, plně a fragmentárně outsourcovaného počítačového systému, který v současné době kolabuje.

Vznik tzv. jednotného výplatního místa (převod pravomocí) a omezení rozsahu vydávání sociálních dávek má za následek vzniklý chaos v doposud fungujících systémech sociální péče a služby zaměstnanosti. Dopodrobna medializovaný kolaps fungování kontaktních míst – úřadů práce – je pouze epifenoménem hlubšího procesu: převedení významných kompetencí měst a obcí na úřady práce. Došlo totiž k rozbití dříve jednotného systému, v němž byly výplaty jednotlivých dávek provázány s konkrétní sociální prací. Sociální pracovníci, kteří nadále zůstávají součástí obecních úřadů, budou nyní nuceni náročným a komplikovaným způsobem spolu­pracovat s pracovníky úřadů práce. Nadto bude trpět také služba zaměstnanosti, kterou by měl úřad práce zajišťovat. Proklamovaný Drábkův cíl posílit adresnost sociální pomoci se v novém systému vůbec nenaplňuje, na­­opak dochází k jejímu oslabení, neboť výplatní místo je odděleno od konkrétní sociální práce.

Vrcholem ministrova devastačního působení ve funkci je zrušení dosud dobře fungujících softwarů a zavedení nových informačních systémů. Změna, kterou Drábek v sebe­oslavném článku nazval „chytrými úsporami“ (mpsv.cz), vedla k naprostému rozvratu výplat sociálních dávek. Matky v azylových domech zůstaly bez jediného příjmu, uchazeči o zaměstnání nemohli být zaregistrováni, protože systém stále padá a počítače hlásí chyby. Nový software, který pravděpodobně vyvíjejí firmy z okolí současného vedení resortu, nebyl vybrán v řádném výběrovém řízení. Data doposud spravovaná státem jsou od nynějška svěřena soukromým firmám a zároveň „v daném okamžiku nikdo přesně neví, kde data přesně jsou a jak je o ně pečováno“ (warp.felk.cvut.cz/it_urady_prace.pdf). Nový systém nebyl předem pilotně vyzkoušen. Přetížení pracovníků úřadů práce je enormní, pracují desítky hodin a také o víkendech.

Jedním z důsledků těchto změn je posílená centralizace Úřadu práce, doprovázená částečným propouštěním pracovníků (které probíhalo již v minulém roce). Změna struktury úřadů práce byla podle důvodové zprávy k návrhu příslušného zákona nezbytná, jelikož „stávající struktura úřadů práce neumožňuje přijetí opatření, která by vedla k výraznějším provozním úsporám. (…) Náklady na provoz stávajících 77 úřadů práce jsou cca 1,7 mld. Kč ročně. Přijetím navržené právní úpravy lze již v prvním roce uspořit cca 175 mil. Kč. Úspory budou spočívat zejména v centralizaci některých činností a centrálním nákupu energií a dalších provozních položek“ (viz stránky psp.cz). Hlavním strukturálním důsledkem těchto změn je tedy centralizace úřadů práce (nové Krajské úřady práce a Generální ústředí Úřadu práce ČR) a následná centrální kontrola mnohamiliardových objemů výdajů.

Jaké důsledky však mají změny pro fungování institucí? Současná situace kolapsu ve vydávání sociálních dávek je pouze prvotním symptomem. Závažnějším projevem je skutečnost, že z úřadů práce se stávají kontrolní body, kde pracovníci horko těžko stíhají základní – novou – agendu, spočívající v podstatě ve vydávání peněz. Strukturální překážka v práci konkrétních sociálních pracovníků (centralizací činností) je doplněna o přetížení úředníků na kontaktních místech. Hlavní poslání úřadů práce tak nebude možné dále naplňovat.

 

Konec diskusí

V pátek 3. února se setkali zástupci odborů (především Odborový svaz státních orgánů a organizací) se zástupci Ministerstva práce a sociálních věcí a vedení Úřadu práce ČR. Výsledkem jednání bylo také ubezpečení, že situace na úřadech se bude během února stabilizovat. Dále byla ustanovena společná komise, která má jednat o problémech přechodu na nový softwarový systém a kontrolovat jejich řešení. Je symptomatické, že odbory problematizovaly tuto situaci z hlediska pracovníků daných úřadů (obecních a úřadů práce) a situace lidí bez práce byla vlastně vedlejší.

Tento způsob strategického vedení politických a sociálních střetů je pro současnou vládu typický. Zástupci vlády či jednotlivých ministerstev se s odpůrci – obvykle až v nějaké krizové situaci – setkají a poté jednají. Výsledkem bývá zřízení komise či jiného orgánu a dialog mezi stranami, jenž zpravidla vede k větší či menší neutralizaci konfliktu. Poslední fází je potom realizace původních záměrů (s několika kosmetickými změnami) a konstatování, že o problémech se s protistranou jednalo. Stejně tak se bude postupovat u problémů s úřady práce.

Zřízení superúřadu práce ve skutečnosti podlomilo hlavní úlohu úřadu práce v sociál­ním státě: zajišťování práce potřebným v komunikaci s lokálními partnery a v kontextu konkrétní obce či města, tedy – jinými slovy – zajišťování veřejné služby zaměstnanosti. S tímto procesem také konvenuje zrušení povinnosti podnikatelů hlásit úřadům práce volná místa. Záměr ministra Drábka tedy nebyl izolovaný a náhodný, ale naopak jej lze vidět jako součást shora popsaných procesů: lidé se sami kontrolují a s pomocí služeb IT firem dohlížejí na privatizovaný veřejný prostor. Tento proces je možné také vidět jako privátně­etatistickou institucionalizaci podmínek prekarizované práce.

Formující se refeudalizovaná společnost zapouzdřených sociálních prostorů vzniká v podmínkách sociální války: v tuto chvíli je totiž vytvářena určující linie, podle které budou strukturovány skupiny obyvatel, jež budou stát proti sobě. Není čas na to jednat se zástupci vlády či ministerstev, ale požadovat okamžitý odchod nejen ministra Drábka, nýbrž celé vlády.

Autor je sociolog a mluvčí Iniciativy ProAlt.