Carnage
Režie Roman Polanski, Francie, Německo, 2011, 80 min.
Premiéra v ČR 26. 1. 2012
Úspěšná Hra Bůh masakru francouzské dramatičky Yasminy Rezy z roku 2006 stojí především na přísně omezeném prostoru bytu/pokoje, verbálním a postupně i fyzickém střetávání čtyř aktérů a odkrývání latentních záští, předsudků i smutků. Osmdesátiminutový snímek Romana Polanského (Yasmina Reza je autorkou scénáře) se daného konceptu drží. Setkání dvou manželských párů (Christopher Waltz a Kate Winsletová, John C. Reily a Jodie Fosterová), jež svede dohromady rvačka jejich synů, se ze smířlivé a konstruktivní schůzky dospělých jedinců brzy zvrhne v boj o čest dětí i tu vlastní. Postavy mají jasně danou charakteristiku, jež se projevuje tím víc, čím je řeč svobodnější – od první scény nad formálním prohlášením pro pojišťovnu se všechno pomalu, ale jistě rozkládá. Repetitivnost určitých momentů (invazivní zvonění Alanova telefonu, jeho žena Nancy pokukující do zrcátka) však nevzbuzuje ani napětí, ani veselí, působí automatizovaně. Stejně tak pokud nečekané zvracení na začátku šokovalo, záměrně ničení věcí jednotlivými aktéry se zdá být jen další verzí téhož. Polanského snímek přejímá divadelní rysy na rovině projevu postav, ale i výpravy. Kamera zabírá celou čtveřici zdálky, jindy zas postavy sedící za sebou, často v neobvyklých úhlech, takže máme možnost sledovat detaily tváře hrdinů, již právě nemluví. Výsledek je intenzivní a horkokrevný, ale otázka je, zda to není spíše zásluha předlohy nežli vynalézavost adaptace.
Anna Vondřichová
Černobílý svět
The Help
Režie Tate Taylor, USA, 2011, 146 min.
Premiéra v ČR 26. 1. 2012
Snímek Černobílý svět mapuje střet černošské a bělošské kultury v USA civilním způsobem, na základě skutečných událostí. Ušlechtilý záměr bohužel ztroskotává na zcela odfláknuté až diletantské realizaci. Tvůrce filmu Tate Taylor, herec režijně známý dosud jen uměleckým propadákem Pretty Ugly People, jako by zůstal až příliš uhranut snahou o co nejlíbivější a nejkonformnější podívanou hodnou ocenění zpohodlnělé americké akademie (film získal celkem čtyři oscarové nominace). Plně se spoléhá na fakt, že má hluboké poselství, se kterým nelze nesouhlasit, aniž by ho dokázal vtěsnat do nějakého filmařsky suverénního, a přitom nepodbízivého tvaru. Místo toho nám předkládá po režijní, kameramanské i hudební stránce nezáživné dílo, místy se opírající o dost křečovitý „lidský“ humor, místy zase o zcela ploché „melodramatické“ scény, často vše opepří neúměrnou dávkou sentimentu. Především se však jedná o sled často zcela hluchých variací na téma „rasismus je špatný“. Taylor ho zpracovává až příliš didakticky, nesnaží se o analytičtější pohled do prostředí afroamerických občanů, stejně tak představitele rasistických bělochů líčí možná až příliš jednorozměrně, aniž by se přesně snažil přesvědčivěji vysvětlit, co je pravým motivem jejich počínání. Film se tak v souladu se svým názvem jeví jako příliš černobílá agitka. Za vidění stojí především kvůli nadprůměrným (byť občas trochu přepjatým) výkonům hlavních hereckých představitelek.
Vladimír Tupáček
Kronika
Chronicle
Režie Josh Trank, USA, 2012, 83 min.
Premiéra v ČR 2. 2. 2012
Postavy, které získávají zvláštní schopnosti a postupně se s nimi učí zacházet. Netradiční formální ztvárnění pracující jen s „reálnými“ kamerami uvnitř samotného vyprávění. Těžké dospívání teenagera, jenž doma bojuje s alkoholickým otcem a ve škole pak se statutem losera. Při suchém vyjmenování několika motivů režijního debutu Joshe Tranka je jasné, že snímek Kronika není v jádru příliš originální a přichází s variací na témata, jež se objevila v seriálech Hrdinové (2007–2009), Misfits (2009–) či v libovolné komiksové adaptaci, kde „s velkou mocí přichází velká odpovědnost“. Obrovskou předností filmu je však jeho neuvěřitelná lehkost, s níž jednotlivé prvky vzájemně kombinuje. Přes jistou předvídatelnost jednání jednotlivých postav jde o supehrdinský snímek pro kulturu odvozenou od YouTube. Odstrkávaný Andrew se jednoho dne rozhodne bojovat s osamělostí a začne si svůj život natáčet. Shodou několika náhod společně se školním oblíbencem Stevem a bratrancem Mattem získávají schopnost telekineze, která sice začíná u rozhýbání kostek lega, ale může skončit házením mohutnými předměty. Mix citové lability a nového nadání Andrewa zákonitě změní. Formální stránka díla, které je snímané kamerami „uvnitř“ příběhu, neslouží jako zreálňující prvek, je spíše funkčním ozvláštněním, jež oživuje známé superhrdinské motivy. Kronika není revolucí svého žánru, filmovou svěžestí však připomíná snímky Duncana Jonese (Měsíc, Zdrojový kód) či Neilla Blomkampa (District 9), což je dobrý důvod sledovat i budoucí Trankovy projekty.
Petr Hamšík
TG Gondard
Avontuur
Not Not Fun 2011
Z věčně rozesmátého falešného techno nomáda, který si zvlášť oblíbil fotku, na níž pózuje před soundsystémem na kraji lesa, se časem stal rozesmátý křehký melancholik. Vlastně spíš než časem (který je pro TG Gondarda zamotaný podobně jako retro do našich představ o budoucím zvuku) to bylo proměnami osobních vazeb a aktivit, to znamená energií udržující v pohybu současnou nezávislou scénu. Sám vydal už takové množství nahrávek, že vrstvení v jeho aktuální tvorbě má jasný zdroj – nedoceněnou neurózu, která vzniká nekonečným poslechem do sebe se propadajících hudeb a o sebe se tříštících zvuků. Zmíněná křehkost pak není otázkou znovunalézání přirozenosti a domnělého osobního vztahu k tvorbě, ale snahou monolit takového vrstvení udržovat ve stavu rozbitnosti. Závislost na napětí a neustálém přísunu beatů a distorzí subžánrů techna, kterou vtělil už do předloňského alba L’étreinte des villes, je pak často podkreslená vztahem k noci jako k času, kdy se temný vnějšek stává nejbližším vnitřkem a kdy je možné si pod rouškou tmy zazpívat vlastním hlasem (La nuit va recommencer, 2010). Na Avontuur už se hlas zase vzdaluje jako objekt v soustavě umělé krásy, kterou si lze představit rozhodně jako skvělou figurínu, ale tentokrát spíš na kraji města. Posmutnělost hlasu a rozesmátost figuríny zůstává záhadou, jejíž zvuk není s ničím srovnatelný ani v bohatém kontextu značky Not Not Fun, pro niž je relativně pozdním objevem.
Head in Body
Martin Janíček & Petr Ferenc
Tah
Polí5 2011
Další kartonová krabička, jež se stala pro vydavatelské počiny Josefa Jindráka klasickou, dokazuje pestrost produkce Polí5. Tentokrát jde o záznam z koncertu ve Výstavní síni Mánes v Praze, který se uskutečnil v únoru minulého roku u příležitosti výstavy Play. Je příznačné, že koncert proběhl právě v rámci exhibice kutilství a vnímání světa jako hry, gramofony Petra Ference a plechové nástroje Martina Janíčka k tomu již na první pohled odkazují. Pokud bychom ale čekali, že se na nás ze čtyř tracků vyvalí činorodý ruch zahrádkářské kolonie, budeme zklamáni. Toto duo se ve své hře namísto zalévání záhonů komunikace zavrtává pod mazlavou hlínu a z postindustriální pozice promlouvá jazykem kořenové zeleniny. Citlivé výhonky celeru odkazují k podprahové hře Petra Ference, který celému hudebnímu dějství dává dynamiku – je fascinující sledovat, jak svou hrou zredukovanou na dřeň dovede pulsovat. A mrkev zase upomíná na způsob, jakým naturalistické zvuky plechů Martina Janíčka prořezávají Ferencovy šumové plochy. Celé hudební dění kopíruje tvar jednoho z Janíčkových instrumentů, a sice kovového luku či spíše rohlíku. Každý na jednom konci paraboly, která se vlní, houpe, ale nikdy se nepřeváží. Jako by se vynořovalo nápravníkovské „Stojí na břehu jámy a něco loví. Stojí. Stojí na břehu jámy. Loví.“ Zkuste si dát hlavu pod zem, ne abyste slyšeli trávu růst, ale brambory bujet. Poté bude jasné, že i brambory kvetou a mají plody. A mezi jejich jedovatým plodem a jedlým kořenem je ten správný Tah.
Patrik Rameno
Gioacchino Rossini
Il viaggio a Reims
Sony Music 2011
Edice operních nahrávek The Sony Opera House má jen stručné booklety s obsazením a obsahem opery, nikoli s celým libretem v několika jazycích, nízká cena a kvalita nahrávek to však bohatě vyvažují. Jedním z nových přírůstků je Rossiniho komická opera Cesta do Remeše, a to v legendární živé nahrávce Claudia Abbada z roku 1992. Abbado, který nahrál řadu Rossiniho oper, tuto operu už předtím vydal u Deutsche Grammophon – ovšem v nahrávce z festivalu v Pesaru v roce 1984. Obě provedení jsou pověstná opravdu hvězdným obsazením, několik jmen se shoduje, liší se ale orchestr a sbor: na nahrávce pro Sony jsou to skvělí Berlínští filharmonikové a Berlínský rozhlasový sbor. Cesta do Remeše má mnoho postav, přitom i menší role vyžadují kvalitní pěvce. Ty si Abbado uměl vybrat. Na málokteré nahrávce se sešlo tolik hvězd operního nebe jako právě na této: Cheryl Studer, Lucia Valentini Terrani, Luciana Serra, Sylvia McNair, Ruggero Raimondi, Samuel Ramey, Enzo Dara, Lucio Gallo, William Matteuzzi, Barbara Frittoli. Ostatně právě pohled na obsazení je jedním z důvodů, proč měla Abbadova nahrávka takový úspěch. Sám Rossini si svého příležitostného díla, zkomponovaného a uvedeného na počest korunovace francouzského krále Karla X. v roce 1825, příliš nevážil. Velkou část hudby později použil v opeře Hrabě Ory. Ze zapomnění byla vzkříšena právě až zmíněným provedením v Pesaru. Spousta krásné hudby a pěveckých výstupů ve vynikajícím provedení potěší každého milovníka belcanta.
Milan Valden