Vše je ztracen pro všechny

Francouzský básník Cédric Demangeot zachází s jazykem krutě jako správný milenec: „Maří, kříží, žhaví – vyztužuje se a sabotuje“. Verše vybral a přeložil loňský laureát Jungmannovy ceny Petr Zavadil, s nímž přinášíme rozhovor na straně 9.

zastávky idiota

 

a.

 

Je tak mimilej ten mamazlíček

tatínkův maminky ve vědýrku.

Má lupy na boku, algebraickou

pokožku – a pigment na tváři

tak jemný! Dostane jméno

jako oči jeho čtrnácti tisíc

mrtvých předků hlídají jeho

hraní v zahradě. On už umí

slabiky! on chodí! po podlahách

leze, s vlnobitím na rameni

a nevermore na suchých rtech.

Tak tak křečovitý, žere, srdce,

u koryta temnoty. Jde po své

niti, od minotaura k minotauru,

k prasklině zbylé v samomluvě.

 

b.

 

Odvážný jen vrozen už říká

peklo to je dětství já

odtud nic nemám nic nevím

o dalších verzích světa

ztrácím své kosti v trávě

a své sperma i jejich latinu

to mi radši odlijte benzín

škrtneš a chytne: naprostá

radost a žádná a dobře tak

laskavě mě nepřerušujte

moriturus mě staví proti zdi

v arzenálu kde nemám nic

ve sponě dozrávání plodů.

 

c.

 

Od tehdy, říká, zá­

tarasím kohosi – mrzáčka

mrňavého – odklízím přebytek.

Jako se sluší surovět s policií

a hmatatelně ji urážet

včetně pacholků

takže střílí na pohyb

takže ho vyslýchají

a výslech nic nezjistí

mačeta taky ne

už jsem hlavou vše odpálil říká

jsem ztracen pro všechny

vše je ztraceno pro všechny.

 

d.

 

Brzy, rejdí, nechodí volit, hypotéka.

 

Pro řeč, zarputile zlatý ucpávač

a stará se jen o zdraví svého deliria.

 

Na všech frontách. Na šíji falešných

model. Na nenapravitelném útesu.

 

Se stínem vrženým viselcem u stropu

 

– potom bouře nebo různé fáze vejce

v mentálním břiše a mezi dvaceti nehty.

 

e.

 

Nešika – váhavý seismik – zvedá

a nese kost, pomeranč do přístavu

pro příjezd blízkých – každou chvíli

 

nebo pro štěkot, příšernou slast

psů, kteří sem táhnou čenichat cosi

pod měkkým pyjem – zblblí nebytím.

 

Ale v daný čas

– nikdo

– není zač

Kňučí – říká já nic – drtí narcis

a protichrchlá do zřícené louže.

Nestojí za svou mulu.

 

f.

 

Chodí sem a tam, valí sval – před ním rameno.

Laská svou sluj. Kouše si antipod.

Krade příteli.

Jazykem, žebravým týlem,

zbytečným pohlavím.

Třikrát jednou, jednou třikrát, přerušený

se vtělí.

Jeho jazyk olizuje – po jedné a nahé – stvůrky.

 

g.

 

Jde – skleslá čelist, bujný šlem – snadný nerv.

Záporným zubem naznačuje sůl. A anomálii.

Upíruje, svádí z cesty, odklání obvody. A nebe.

Maří, kříží, žhaví – vyztužuje se a sabotuje.

Jen misky stínu zaklesá k skončené slavnosti.

 

h.

 

Prodává hadry a hřeby. Zapaluje svou

loutku a prostituuje

svou nelidskou trpělivost. Rozřezává, dělí,

kryje se – obléhá

rozvrácený babylon. Spí v dutém koni. V koni

jeviště války.

Utváří se v les – vraští své vlky – z čiré

rozkoše klonuje sníh.

Chátra spousty, omluvená extáze – nicotnost

ho těší. Ho těší.

 

i.

 

Honí noční konvoj po jasné

hrdlo. Je mluvčím škrtiče,

palič liché vlajky. Bastard

nebo skoro, tvárný idiot, učí

se všemi řečmi říct myšlenky

nemám, chiméra je chemická

a vítr slábne. Zná taj i vzorec

mála – nazpaměť a na blití.

 

j.

 

Buší plochou stranou čela do zdi matky

vypeckuje sraženinu otce a chlemtá: hltá

pulpu z krásného masakru v nastlání

 

zkažených slin zhouflých na pahrbku ticha

a vymknutých z břich po proudu k mrtvým

s dávnou trýzní páchnoucí po tom zločinu

 

odlíčeném náhradním a rovným prstem.

 

k.

 

neukončená housenka jeho jazyk – z

mezi zuby – se vynalézá a tká done­

konečna stejnou nit na rubáš.

 

l.

 

Aby viděl,

opře se o fontánu a hodí kostku.

Kostka říká klika vyhráls – vypij

na ex lití toho studeného bazaltu.

 

m.

 

On, cosi dusí, cosi mu tarasí krk – hledá.

V puse a její hlubině – jednou rukou. Druhou

spouští déšť na kabáty psů. A na celý svět.

Jde ke slasti, jako ticho, křtí a vrtá díry.

Má smysl pro studny – lásku k ztrátám.

 

n.

 

Srocen, lije plíci na cestu – na varování.

Odparukuje, odkorunuje a jde od stolu.

Když oznamuje rok, hlas prázdní města.

Říká oklika je chléb za trest – pochop kdo

na nic máš hlad.

Nic těší jeho oko. Nečistá, temná houba.

 

o.

 

Žvýká a nežvýká své šutry předtím než je

mluví.

Říká jezte mě. Říká pijte mě. Říká pravé tělo

je kanibal.

Při řeči smích – při smíchu krev.

Říká hoření nepatří. Ani to co oheň kroutí.

Dílu ne. Netrpělivosti ano. Říká nebýt tu je

být v pravdě.

 

p.

 

A žena a dítě jeho řeči. Nezákonné. A řeč.

Chce to hřeb na ten černý uzel.

Aby se spolknul

jeho vrták a slib.

A pitá žluč. Celá.

Tak dře. Aby zmenšil. Má

kus dřeva. Hřeb. Zneužívá

chtivost hřebu. Zneužívá poslušnost

kusu dřeva.

 

q.

 

Ach, říká, nebe. můj vyrážeč,

moje berla a moje prázdná ruka.

a jediný kousek sušeného masa

na zítra. na vždycky.

– Pojď.

 

Černým obrazem škrtá

a na tvrdém jdem prosí

zmizíme spolu v kosti

jeden bez druhého a oba

bez jednoho.

 

Bez ano ani stínu jeho

ale rozpad centrálního bloku

a bílý na bílém meziucpaný

krve, smyslu – a tak dál

bez konce.

 

– a nakonec smíchy umřít.

 

r.

 

Neumí kamarádíčkovat

neumí umět nazpaměť

láskou milovat, neumí

nic dělat ani jak na to

– má fuj nohu, křivý trup.

 

Má společné hektary

kůže a kolem znaky:

hvězdy, hmyz atd. Má

štěrk v oku co se kroutí

– inkvizitor šikmý mimo.

 

Smrtí k žlabu přifařený

je potrat z nějž se hrne

pannou vypískán i lihem

a sveřepí a zhnusuje se

u nekróz které ho myslí.

 

s.

 

Miluje déšť za to co neříká.

Protože nutí smrdět psy lidí.

Protože nutí lát lidi se psy.

 

t.

 

Brouká si vdechlý vzduch

tam venku v basech

a udává takt na smrt.

 

u.

 

Je ve vejci jež dává dokonale nepřítomný.

Rozbíjí vejce než se vylíhne a v srdci najde

omluvu. Rád u toho zůstane do budoucna.

 

v.

 

Hryže si kořínky nehtu

– má nožík a ztrácí ho

někde v oblasti páteře.

 

w.

 

K stáru zákrsek, zmetek, k cáru nedotažený,

bez budoucnosti

jako potěr nebo jak náhradní výrůstek

chycený věčně při zločinu

žádných úmyslů, zrazen tichem na svých

okrajích, odsouzen k tomu,

co ho přesahuje, bezejmenný jenom čeká – 

černý hněv a jeho svita.

 

x.

 

Aforismus a kataklyzma – osvěcuje se

nemožnostmi. Do erupce

vchází jako do náboženství. Jako se z něj

vychází česán děsem.

Plave k vzduchu – jako se člověk probourává

do neřesti tvaru.

Jeho bytím je bezdůvodně – a rychle – dovést

bytí ke konci.

Jeho jméno mluví jeho jménem a je slyšet

do daleka.

 

y.

 

Bomba za nehtem, díra v kapse, poryv

protivenství

– jaký med.

 

Kráter a chrchel

jazyk z lávy a zuby ven

rozdrcen v brázdě

zničen v rozhodném bodě a hladový

jeho zkáza je bez újmy.

 

z.

 

Jdeme říká má anarchie

zářit větrem samotářem

na břehu vody mrtvých.

*

Říkají mu táhni imaginární kočovníku nech

se vymyslet jinde. První ticho.

Zastaví čas, aby mohl začít. Na visací zámek

zavírá sedmiletou mrtvolu

mezi kameny vzduchu a zbytečno.

Druhé ticho. Hloubí sluj a vychází

ven – dokonale defenestrovaný – vylít své

břicho na náměstí. Tam, co

je hned dokořán, ho vyčerpá. Očividnost drtí.

Ano ten entý adam musí

nést na lidských zádech díru – a hle je z něj

tělo. Obětuje ignoranta

i jeho od téhle chvíle neduživé potomstvo

nenažranosti té lebeční

pece, bez komína kromě análního, a která ho

jednou ráno znestvořila.

Od té doby vráží, spirituální mula,

do vlastních lejn. Je to jeho práce.

Třikrát projde nebe v kosti – a od nuly se zas

vzněcuje. Implodovaný

se znovu uskupuje. Extatický se vyžízní.

A napájí se u úlu náznaků.

 

Říkají mu táhni nestlačitelná havěti – zarýt

své prameny daleko. Tupý

trvá. Na ničem. A chce nic nechápat. Spí

vstoje v mentálním izolátoru.

Třicet staletí za den. Třicet dob ledových.

Ve vodojemu nočních můr.

Sám, se samožravým jehnětem. Se stvůrami

němého. Které okřesává

a odpaňuje. A které vyhladovuje, aby je snáz

zkrmil. Sám, dvakrát sám,

když ho úsvit uráží – tím, že mu zahvězďuje

tvář chrchlem svého jasu.

Cizopasný jde, maličký, roztavit ve vlastních

rukou mosaz argumentů.

Chce obnovit tu netušenost, co ho spasila.

A to bez oddechu, až se

vysráží. Až ji vyloupne. Až kam ho zatáhne

přemrštěnost. Strmě a živě.

Mimo mentální mapu. A vleče přitom míň

anděla než strachu: anděla

je tu vždycky moc, který zdržuje svíjí se jak

viselec v uzlu svatozáře.

 

Bez hromadícího žetonu sbírá svou smrt

a poznává se nemyslitelný.

Afonický apoštol, po amputaci hole, ne,

zmrzlého hada jazyka, nic

nevytváří, hladí nádor čirého tvora, kastruje

dobitý svět. Jako říká se

Ten­jehož­pohled­dělí. Nebo přemísťuje.

Nebo: Ten­jehož­blesk­otálí.

A stíná to. Nebo znetvořuje. Bezprostřednost

mezi gestem skoncování

a škarpou rozkošnictví. Mystický onanismus

v očekávání víry? cholery?

volného pádu viditelna do své ohromené

prázdnoty? prsty se zdvihají

ale houba. A stín brzy zhltne ten výrok.

On už je pouhý nulový bod

v černi oka. Který vstřebaný chce prasknout:

ve vnějšku. Stáhnout

obruče z bečky – jít ztratit. Kost svého psa.

A skelet svého psa.

A svého psa – i jeho hravý tvar. A tak

podobně se slintáním bohů.

Cédric Demangeot (nar. 1974), vzdorný básník, žijící na okraji – geografickém i společenském. Vydává neziskové knihy soudobé francouzské i překladové poezie v malém nakladatelství fissile, které sídlí v jeho domě v předhůří Pyrenejí. I odtud bude muset brzy odejít. Jeden z těch, kteří za sebe raději nechávají mluvit své dílo, proto biografických dat jen poskrovnu. Střet s brutalitou mužů zákona v dubnu roku 2004 jeho přirozenou vzpouru jen umocnil. Klíčová přátelství: sebevražedný básník Guy Viarre, Brice Petit, Bernard Noël. Ale taky Chassignet, Baudelaire nebo Rebeyrolle.