The Iron Lady
Režie Phyllida Lloydová, Velká Británie, 2011, 105 min.
Premiéra v ČR 1. 3. 2012
Ačkoli to patrně nebyl záměr tvůrců, snímek Železná lady o své protagonistce vypovídá v první řadě to, že Margareth Thatcherová je monstrum. Nejde ani tak o kontext, ve kterém tato věta ve filmu přímo zazní (za monstrum jí označí jeden z demonstrantů proti její politice), ale spíš o to, že o ní nelze natočit „lidsky“ působící biografický snímek. Film nepodává příliš souvislý přehled Thatcherové kariéry, natož aby se pokusil o vyhraněnou interpretaci jejího života nebo dokonce o umělecký portrét celé britské politické scény její éry (jak to brilantně dělá italský film Il Divo). Film Thatcherovou tu jemně heroizuje coby osamělou ženskou bojovnici v mužském světě politiky, tu líčí jako až dětinsky svéhlavou figuru, která ostatním diktuje své poměrně povrchní principy. Snaží se pokrýt nejvýraznější události její kariéry i sledovat její rodinný život. Ve výsledku se ale její historie tříští do uzavřených epizod, které spolu komunikují jen velmi vágně a těžko z nich sestavit nějaký jednotný náhled nebo jen souvislý životní příběh. Film tak funguje jako katalog toho, co kde Thatcherová významného řekla nebo udělala, a především jak se u toho tvářila. Centrem filmu totiž není osobnost političky samotné, ale spíš figura její herecké představitelky Meryl Streepové. Ta dokonale imituje vzhled, vystupování i hlas skutečné Thatcherové. Této vnějškové přesvědčivosti nic neubírá ani fakt, že si tu Streepová nasazuje obtížně proniknutelnou masku monstra.
Antonín Tesař
Mupeti
The Muppets
Režie James Bobin, USA, 2011, 110 min.
Premiéra v ČR 9. 2. 2012
Na filmové plátno se vracejí mnohé relikty minulých dekád. Loutkové postavičky mupetů patří mezi fenomény, které se jaksi nehodí do dnešních cynických časů. Romance s prvky dobrodružství a v hávu muzikálových čísel útočí na sentimentální jádro většiny amerických recenzentů, český divák však s těmito plyšáky neproseděl celé své televizní dětství. A to dobré navíc zhatí odfláknutý český dabing, který ze všech hudebních výstupů dělá nudnou vatu. Sympatický nápad nechat mupety reálně žít mezi lidskými postavami sice vnáší drobnou inovaci do typického schématu, v němž se musí mladík rozhodnout mezi přátelstvím a láskou, jenže ani s pozadím světa obývaného mupety i lidmi, ani s motivem typickým pro současné romance se hlouběji nepracuje. A snaha kopat za svět starých hodnot, za přátelství a naivní dobrotu ztroskotává na pomrkávání k současnému postmodernímu divákovi, který si je mnohem více vědom mnohých vypravěčských i stylistických konvencí. A tak se brzy z neustálých vzkazů směrem k publiku a uštěpačných sebereflexivních poznámek stává z nouze ctnost. Tým mupetů se dá dohromady a vztahy mezi trojicí protagonistů se nakonec také vyřeší, ale otázkou zůstává, co vlastně chce nový mupetí kinofilm dnešnímu publiku sdělit. Asi jen zavzpomínat, že to bylo fajn, ale už jsme z toho vyrostli. A tak nezbývá než si z toho dělat v jádru vlastně laskavou legraci. Na českého diváka pak čeká přehlídka cameo rolí sitcomových celebrit.
Tomáš Stejskal
The Chemical Brothers: Don’t Think
Režie Adam Smith, Velká Británie, 2011, 85 min.
Premiéra v ČR 1. 3. 2012
První live video Don’t Think od Chemical Brothers je trochu jako dokument z lunaparku. Dvojice producentů na něm předvádí atrakci, která by se mohla jmenovat hra na šamany – repetitivní bubnování zůstává, místo ohně jsou zde světelné efekty a obří projekce a místo ayahuasky zkrátka, co si kdo dá. Po technické stránce je živák fascinující, vizuální materiál je sám o sobě poutavý a střihači s ním jen kouzlí. Největší emocionální sílu mají záběry publika, někdy hysterického, jindy tančícího a občas prostě jen zdrogovaného. Jenže režisér Adam Smith se nespokojil s pouhým dokumentem. Nejprve v divákovi začne hlodat podezření, že je s prostředím nějak manipulováno, a po chvíli už se objeví přiznaně inscenované pasáže. Komicky, ale i mrazivě působí nahlédnutí k samotné kapele. Dokud je zabíraná z odstupu, vše vypadá monumentálně, ovšem ve chvíli, kdy jim vidíme doslova pod ruce, začne to být divné. Nejzářnějším příkladem je detailní záběr, v němž prst mačká na sampleru klávesu označenou „HBHG“, což znamená, že se do ovzduší vypustí úvodní zvuk starého hitu Hey Boy Hey Girl. Klidně si na tu klávesu mohli napsat „přivést publikum k orgasmu“. Celá taškařice rázem nepůsobí ani jako koncert, ani jako obřad, ale čistě jako kalkulovaná manipulace davem – v tomto případě čítajícím kolem 50 tisíc hlav. A ve chvíli, kdy do takového publika pustí projekci několikametrového zlověstného klauna, přestávají být Chemical Brothers hodnými bratry v tripu.
Jakub Pech
Leonard Cohen
Old Ideas
Sony Columbia 2012
Slavný zpěvák říká novinářům, co vidí každý: že je starý a umře. Potemnělé charisma, které vždy svádělo jeho posluchače, se definitivně spojilo s osudem a zarámovalo popovou legendu. V abecedě idolů ji nacházíme na pravém místě. Písmeno C navíc upomíná na další „muže v černém“, jejichž romantická stylizace se dobře doplňuje. Leonard Cohen o sobě hned na začátku nového alba říká, že je „bastard žijící v obleku“. O jeho barvě opravdu nelze pochybovat, ostatně na desce nechybí ani skladba nazvaná Darkness. Řada temných písničkářů Cash – Cohen – Cale – Cave, popkulturní genealogie tvořená mnoha odkazy, pracuje v lačných duších sentimentálních fanoušků na svém zvěčnění. Tento společný kult navíc vykvétá na hrobě prvního ze starců, jehož nově vydávané nahrávky znějí o to lépe, že jsou vyhrabávány z pozůstalosti. Není skvělé být pár let po smrti a vydat desku s názvem Ain’t No Grave? Z tohoto pohledu se Leonard Cohen nachází hned na druhém místě. Zatímco jeho budoucí pohrobci, kteří se ke svému dědictví už dávno přihlásili cohenovskými coververzemi, působí na stará kolena možná až příliš živě (garážový rock se k démonickému stáří vůbec nehodí), Cohenovi se podařilo ještě zaživa znít jako z hrobu (kýč se ke hřbitovu hodí skvěle). Skladba příznačně nazvaná Amen je svým způsobem nemožná kutálka, je to však také pěkný srdceryvný pohřeb – rituál, v němž hluboký stařecký hlas, vyzrálý až k dutosti a doprovázený sborem plaček, vyznívá opravdu podmanivě.
Ondřej Klimeš
Social Party
Prolomit ledy
Terrarium Combo Records 2011
V záplavě průměrných, alternativně hardcoreových desek české scény se jednou za čas objeví album, které se od ostatních liší svou originální intencí, bez prvoplánové touhy dosáhnout na vrchol „scény“. Nové album opavských Social Party dokazuje, že atraktivnost žánru nemusí nutně znamenat obsahovou bezradnost. Věrni svým inspiračním zdrojům (jak sami uvádějí, od Sepultury po Neurosis), nacházejí prostor, ve kterém se plně vyvíjejí. V porovnání s jejich předchozí deskou Zbytky našich nadějí z roku 2010 je tento vývoj znatelný ve všech ohledech, nejvíce však ve zvuku samotném. Instrumentální zdatnost nemusí být vždy předpokladem originality, zde hraje zásadní roli pocit neklidu a napětí. Zatímco první polovina alba je v duchu starší tvorby, od skladby Stromy začíná být srozumitelné, proč svoji tvorbu označují jako down-tempo hardcore. Syrovost hudby se doplňje s intenzitou textů, které nerezignují na plnohodnotné sdělení (motiv nápravy vlastních chyb, neukojená touha po směřování k lepšímu). Navíc, na rozdíl od jiných žánrově podobných českých skupin, nejde o naivní proklamaci evidentních pravd. Přes jistou neucelenost jednotlivých částí alba je zjevné, že Social Party nahráli na domácí poměry nadprůměrnou desku. Jak v hudbě, tak v textech se nachází potenciál, který sice nebyl pro tentokrát ještě plně využit, ale ledy jsou již prolomeny.
Václav Dobiáš
Ondřej Štochl
Na cestě k vlídnosti
Rosa 2011
Album prací hudebního skladatele Ondřeje Štochla je pozoruhodným vytržením z pragmatické každodenní reality. Detail obrazu Adrieny Šimotové, který dává obalu karmínový nádech, předznamenává křehkost hudebního obsahu. Ostatně, obraz se jmenuje Schoulení. Štochl je zakládajícím členem Konvergence, zde ale potvrzuje známý fakt, že umělecké skupiny jsou vždy sdruženími individualit. Své práce představil už v roce 2007 na profilovém disku Konvergence a dále na kompilaci Czech Music No. 1 časopisu HIS Voice. Nové album tvoří tři cykly: Tetralog, Kaligramy a …okamžik předtím. Dramaturgický kontrast pak představuje „melodram“ Úniky k radosti a více než osmiminutová vnitřně turbulentní kompozice Idée fixe. Tetralog je příkladnou ukázkou práce s elektronikou – ta zde rozšiřuje hlas violoncella, a přesto nenápadně tvoří samostatnou vrstvu. Kaligramy se artikulací hlásí k asijské hudbě, charakterem evokují jemné tahy štětcem, atmosféru mlhy v údolí Žlutých hor. Třetí cyklus pracuje s poměrně izolovanými objekty s výraznými témbry. Úniky k radosti, skladba pro soprán, recitátora a komorní soubor, jsou nejstarším cyklem zařazeným na CD. Rozvíjí téma zdí z básní Vladimíra Holana. Autor usiluje především o práci s časem a bezčasí, které tu místy vytváří, vhodně charakterizuje celou nahrávku. Je to hudba určená k ukazování. Statické obrazy, atmosféry, pocity – vše v propracovaných témbrových kombinacích a introvertních rysech. Přesto nechybí vnitřní napětí a křehká abstraktní krása.
Martin Flašar