Vnitřní struktura vysokoškolské reformy je odrazem celkového vývoje evropské společnosti, která svou institucionalizací abdikovala na kulturní, politickou a ekonomickou pluralitu. Smutným příkladem je postupná proměna vnímání univerzitního vzdělání v Německu.
Krátce po zavedení poplatků za studium popsal v univerzitním listu Unicum z prosince loňského roku jeden student svůj zážitek z vysokoškolské posluchárny takto: „Jeden z profesorů stál před námi se slzami vzteku v očích a pravil: Kdyby to dříve provedli nám, byli bychom šli na barikády a tuhle boudu kompletně uzavřeli. Vy tady sedíte jako samolibí hajzlíci a necháte si to líbit. Poté vzal svoji tašku a odešel.“
Zoufalý profesor ze Severního Porýní-Vestfálska měl pravdu. Když roku 1990 rozhodla hannoverská univerzita zvýšit příspěvek na semestr z osmdesáti na sto marek a na fakultě humanitních věd neobsadit uvolněná profesorská místa, studenti, mezi něž jsem tehdy patřil, obsadili univerzitu a drželi čtyřiadvacetihodinové varovné stráže před ministerstvem kultury, pod něž univerzity spadaly. Protesty trvaly, dokud zamýšlené změny nebyly odvolány. Dnešní studenti už platí v Dolním Sasku za každý semestr studia poplatky mezi 600 a 800 eury. Důvodem zklamání výše zmíněného profesora byl především poznatek, že ve studentském prostředí, které od středověku představuje duchovní avantgardu, došlo ke změně paradigmatu: od aktivního občana k pasivnímu konzumentovi.
Mcdonaldizace studia
V době globálních komunikačních sítí je zarážející ztráta hlubší kritické reflexe, která by se snažila postihnout souvislosti mezi jednotlivými společenskými jevy na lokální úrovni a na rovině mezinárodní politiky. Mnohým stále ještě nedošla kauzální souvislost mezi politikou Evropské unie a „volnotržními“ smlouvami, demontáží národních států, jejich ochranných sociálních systémů a komercializací vzdělání. Generace, která o sobě tvrdí, že je prosta politických ideologismů, se nechá opíjet ideologickými simplicii, která již nejsou ani nijak zvlášť sofistikovaná. Stačí, že jsou zabalena do kosmopolitní rétoriky. Ideologie vítězí v souboji s empirií. Úpadek vzdělání přitom snižuje schopnost kritické reflexe a úroveň autentické občanské kultury. Co tento proces znamená v konečném důsledku pro školy a univerzity? Vzdělávací koncept založený na sociální exkluzivitě.
Výchozím bodem veškerých úvah o vzdělávacích systémech musí být zamyšlení nad jejich formou. Chceme zachování akademických svobod a společenské autonomie vzdělání, nebo jeho podřízení logice „trhu“, tedy toho, čemu se poněkud nepřesně říká ekonomická rentabilita? Pokud jde o celkový trend, od počátku devadesátých let probíhá postupný, nicméně stále se radikalizující odklon od klasického konceptu vzdělání, jak ho představuje tzv. Humboldtův ideál. Zároveň – pod hlavičkou kouzelného hesla „employability“ – sílí propojení s krátkodobými zájmy průmyslu. Dnes již nemůže být pochybnosti o tom, že Boloňský proces (tedy dohoda unifikující evropské vysokoškolské vzdělávání) je koncepčním výrazem celkového evropského vývoje, který transferem Evropského společenství v Evropskou unii zahájil éru ekonomické unifikace probíhající pod taktovkou „volného a nefalšovaného trhu“ a „ničím neomezeného pohybu kapitálu“, jak to vyjadřuje Lisabonská smlouva.
Kritikové dohody vycházejí z tohoto kontextu celkové politiky unie, vedoucí v sociální sféře ke komercializaci veřejného prostoru, včetně zdravotnictví, důchodů a vzdělání. Projektu vytýkají, že nebyl zdůvodněn ani společensky, ani odborně, nýbrž že byl od samého počátku spojen s novým manažerským konceptem vysokých škol, jehož zdroj se nacházel mimo oblast vzdělání. Peter Grottian, profesor politologie na berlínské Freie Universität, tento vývoj nazval „mcdonaldizace studia“.
Vyslanci firem
Dochází k zhuštění studijních obsahů, což má za následek minimalizaci prostoru pro samostatné myšlení a iniciativu a zdůraznění dobré známky na úkor kvality nastudovaného. Jak úzce je tento projekt spjatý s ekonomizací studia, ukazuje tzv. duální vzdělání. Stále více firem nabízí možnost bakalářského studia v kombinaci s vyučením. Zmíněný McDonald’s s tím přišel na podzim 2006, přičemž praktickou část studia absolvujete u firmy a teoretickou u školy s oborovým zaměřením (Berufsakademie). Firmy převezmou studijní poplatky a navíc ještě vyplácejí měsíční výučné, student získá místo ve firmě. Na první pohled jde o logický, sympatický a lákavý model. Co se ovšem z ekonomického hlediska jeví jako přednost, devalvuje klasické studium bakaláře na univerzitě, za něž navíc student musí zaplatit nemalou částku. Aby absolventi vysokých škol mohli McDonaldům a jiným konkurovat, musí přitvrdit v tempu i obsahu studia. Ideálem již není studium coby duchovní proces, ale krátkodobá ekonomická efektivita zaměřená na zaměstnatelnost studenta. To vše zvyšuje komerční tlak na tradiční univerzity a snižuje flexibilitu studentů, původně deklarovanou jako jeden z hlavních cílů reformy.
Koncese na posouzení a povolení nových bakalářských a magisterských studijních oborů vlastní soukromé akreditační agentury. K jejich činnosti se vyjádřil mimo jiné profesor práva Joachim Lege, jenž je jedním z autorů kritické analýzy BolognaSchwarzbuch (Černá kniha Boloně), vydané Německým svazem vysokých škol. Podle něj jsou tyto instituce příliš drahé, náchylné ke korupci a právně pochybné, neboť se pohybují v šedém prostoru mezi soukromým právem a správním aktem. Agentury samy přiznávají, že se musí orientovat na zisk. Obsahem jejich práce navíc není de facto nic jiného než povrchní srovnání studijního plánu s představou a přáním průmyslových firem.
Plíživá privatizace ovšem proniká i na půdu klasických univerzit. V důsledku krácení veřejných výdajů jsou vysoké školy nuceny hledat tzv. třetí prostředky v soukromém sektoru. To vede k vzrůstající přítomnosti zástupců průmyslu v univerzitních grémiích a jejich stoupajícímu vlivu na obsah studia. Za tímto účelem byly nově zavedeny Vysokoškolské rady, které byly postaveny po bok rektorátům a v nichž najdeme „vyslance“ z různých soukromých firem. Z nabídky vzdělání se stává zboží – například ve spolkové zemi Durynsko vydávají vysoké školy každé třetí euro na marketing.
Vzdělanost v EUropě
Situace v sobě nese pachuť hořkosti, když ti, kteří vystudovali zadarmo, dnes zavádějí jiným poplatky. Záměr je ovšem evidentní. Kromě představy, že vzdělanecká elita má být totožná s elitou sociální, zde existují i ryze praktické důvody. Kdo je plně zaměstnán vedlejším výdělkem na financování studia anebo po jeho ukončení splácením dluhů, ten má méně času na politické aktivity. Z hlediska systému jde o další krok od solidární společnosti k sociálnímu darwinismu. Kdo vydal jmění za studium, ten se bude snažit ztrátu vynahradit v pracovním procesu. Na konci všeho stojí pomalá, ale jistá změna ve vnímání role studia, jehož cílem již není celkové kulturní povznesení společnosti, nýbrž jeho krátkodobé ekonomickofinanční zužitkování firmou a pracovní silou (v uvedeném pořadí).
Tak jako se politika vytratila z veřejného prostoru a stala se doménou lobbismu, oblast vzdělávání se stále více stává kořistí trhu. Ponechme v tomto okamžiku stranou otázku, co pojem „trh“ na počátku třetího milénia vůbec znamená. Z hlediska empirie lze pouze konstatovat jeho totalitní charakter, který si podřizuje i politickou moc – zpochybňuje pluralitu společnosti, autonomii jejích „neziskových“ oblastí, ústavní princip obecné prospěšnosti a v konečném důsledku i demokratické instituce státu. Boloňská reforma tak vytvořila karikaturu právě těch vzdělávacích ideálů, které stály ve stejnojmenném severoitalském městě u zrodu první univerzity na evropské půdě.
Její koncept ani dopad nemůžeme posuzovat izolovaně od ostatních evropských smluv, Maastrichtem počínaje a Lisabonem konče, ani mimo kontext dalších ekonomických tlaků, které mají za následek drastické omezování veřejných výdajů: strukturální vyrovnání, rozpočtovou disciplínu a regionalizaci. Stejnou ambivalenci, s jakou se k sobě mají Evropa s „EUropou“, najdeme i v poměru tradiční evropské vzdělanosti k vysokoškolské reformě unie. Vzájemná inspirace je totiž něco jiného než oktrojovaná jednota.
Autor je historik a religionista, dlouhodobě žije v Hannoveru.