Vlaková nádraží dnes chápeme takřka výhradně jako prostory, v nichž trávíme přebytečný čas při čekání na odvoz. Pomalu zapomínáme, že jejich role bývala i kulturní a že by tuto svou podstatnou funkci mohla naplňovat i v současnosti.
Má známá ráda vypráví o nádraží v Českých Velenicích. Uprostřed padesátých let chtěli místní uspořádat ples. A protože do pohraničního města se dalo jen s propustkou, ples se konal v nádražní budově. Na nádraží mohl přijet každý. Bývalo, nebo aspoň mohlo být, středobodem života přinejmenším některých obcí. Například už proto, že v něm bývaly prostory, ve kterých šlo ples uspořádat. To, co bylo symbolem zrovnoprávnění lidí, se dnes ale ze života na nádražích a kolem nich vytrácí. Místo plesů bývá k vidění spíše chátrání nebo komercializace.
Velká rekonstrukce stanice Praha hlavní nádraží skončila před dvěma lety. Snad všechny provozovny v nádražní hale jsou dnes součástí některé nadnárodní nebo aspoň celostátní obchodní sítě. Ze základních veřejných služeb zmizela pošta. Ve stanici nenajdete levnou jídelnu. Od doby otevření se sice v horní části odbavovací haly postupně objevila asi stovka míst na lavičkách, to však k odpočinku cestujících stále ani zdaleka nestačí. Na nádraží navíc chybí čekárna druhé třídy. Mladík u informační přepážky mi nedávno říkal, že se objeví snad do dvou let – tedy osm let po zahájení rekonstrukce. Čekárna druhé třídy má být v prostorách historické budovy hlavního nádraží, ztotožňované občas s Fantovou kavárnou. Její oprava ovšem ještě ani nezačala. Přitom na opravu čeká nejen kavárna, ale i odjezdová stání nočních a mezinárodních autobusů a autobusových linek na ruzyňské letiště. Totéž platí o „nocležně vlakových čet“ a dalších – neobchodních – prostorách vícepatrové památkově chráněné budovy. Po rozvrzaných překližkových deskách procházejí i ti, kdo chtějí do čekárny první třídy.
Živé ozdoby
Za přepážkou nadepsanou ČD Centrum, hned u pokladen hlavního nádraží, sedí za zvláštním pultem na vyvýšené židličce silně nalíčená dívka s nepřítomným výrazem. Před sebou má blok, vedle sebe několik lahví vody a několik plechovek s pepsi-colou. Vybraní cestující si u ní k vybraným jízdenkám mohou vyzvednout „nápoj zdarma“. Obdobné hostesky sedí už jen na dvou nádražích v Ostravě, takže cíl akce je jasný – ukázat, že služby navíc neposkytuje jen Radim Jančura a jeho konkurenční společnost RegioJet.
Té slečny by nám ale mělo být líto. Nabízí službu, o které se nedovíte, dokud se nedojdete zeptat. Ta služba – tedy dát vám plechovku s colou – je totiž určena jen někomu a jen někdy. Mimoto by ji jistě lépe zvládl kdokoli v jídelním voze nebo u pojízdného baru. Takto však o zmíněné slečně platí totéž co o mládencích, které někdejší agentura ABL nechávala stát v rádoby historických kostýmech pod pražskými věžemi. Stejně tak se nijak neliší od průvodčích, jejichž úkolem bylo masírovat ve vlacích Radima Jančury cestující „kvůli reklamě na koupi zájezdů přes internet“. Všichni ve svých rolích vzbuzují soucit, protože jsou zaměstnáni jako ozdoby, ne jako lidé.
Zavřené dveře
Nádraží přesto může být střediskem živé kultury. Čas od času je jím třeba pražské Nákladové nádraží Žižkov, příznačně tedy právě to, s nímž si město ani dráhy nevědí rady. Při akcích na podporu jeho záchrany vystupovaly mimo jiné i umělecké skupiny Rafani a Guma Guar a ještě loni v létě zde fungoval klub alternativní kultury Discentrum, provozovaný lidmi kolem pražské squatterské scény. Už jsou ale pryč a s nimi i jedno z posledních kulturně autonomních míst v metropoli. Nevyužívané prostory nádraží by státní akciová společnost mohla po rekonstrukci rozdávat po stokoruně za metr čtvereční občanským sdružením působícím v kultuře nebo vzdělávání. A nakonec by nádraží mohlo být i jedním z míst, kde se dá levně bydlet. To je však představa, jejímuž naplnění zatím nic nenasvědčuje – natož pak v případě nádraží, která jsou v provozu a jejichž prostory mohou být komerčně lukrativní.
Spojením možnosti cestovat, nakupovat, chodit za kulturou a bydlet by se nicméně nádraží přiblížilo konceptu univerzální služby. Právě prospěšnost a otevřenost veřejnosti přece patří k historii železnice. Zatím však jen málokdo tuší, že třeba pražské hlavní nádraží skrývá také kulturní sál. Upozorňuje na něj sice velká modrá cedule, nachází se však kdesi za malými, vždy zavřenými dveřmi. Bály se tam dnes podle všeho nekonají.
Autor pracuje v Masarykově demokratické akademii a společnosti Collegium Bohemicum.