Důkazy o pevné alianci podsvětí a světa politiky by musely v politicky únosnějších podmínkách, než panují v Česku, aktérům aktuální bémovskojanouškovské kauzy Kolibřík přinejmenším zamezit v další politické činnosti. Připusťme, že je tento model v České republice téměř univerzální, respektive, horizontálně vzato, prostupuje velkou částí komunální politiky a, vzato vertikálně, propojuje všechny úrovně výkonu moci. Jakákoli změna situace se zdá téměř nemožná, pokud nositelům moci nepřestane tento model vyhovovat či pokud se ti, kteří jsou z výkonu rozhodování o věcech veřejných vyloučeni, nezačnou organizovat k nátlaku. Veřejnost je bezmocná, média si zveřejňováním těchto kauz zvyšují sledovanost a politika se dál provozuje způsobem, který ji zcela odcizuje čím dál větší části české společnosti. Ta se cítí být z jakéhokoli rozhodování nejen o veřejných, ale dokonce částečně i o vlastních věcech zcela vyloučena. Jinými slovy se tak většina dostala do pozice menšiny. Jestliže se rozhoduje o veřejnosti za jejími zády, veřejný prostor je zprivatizován a rozhodování nepramení z delegované moci, pak ovšem nemůžeme hovořit o demokratickém režimu.

Jak se podsvětí stalo světem

Kauza Janoušek – Bém je pěknou ilustrací toho, že když se vše provalí, je už příliš pozdě na to, aby to cokoli změnilo na situaci. V takovém stadiu už to není skandál, ale norma. Navíc se můžeme důvodně domnívat, že jde jen o vyřizování účtů mezi jednotlivými frakcemi politicky etablovaného zločinu. Žádné seismické dění tedy ve společnosti nečekejme. To, co mělo otřást českou společností, je všednodenní realita, která eo ipso nemůže mít mobilizující účinek. Důvody tohoto paralyzujícího vlivu české politiky na nejširší veřejnost hledejme v době pokládání základů tohoto režimu, tedy v devadesátých letech minulého století.

V tehdejší české společnosti, spatřující v demokratických režimech pouze jejich tržní rozměr, neexistovala většinová poptávka po právu veřejnosti podílet se odpovídajícím způsobem na rozhodování v celé jeho škále, od věcí skutečně veřejných až po ty týkající se například volby povolání. Jaké mohla mít představy o demokracii veřejnost zvyklá po několik generací na režim, který jí upíral i ta nejelementárnější práva? Po této stránce přece česká společnost patřila k rozvojovému světu nebo – řečeno expresivně a provokativně – ke spodině civilizace. Přerod otroka ve vlastního pána přece nemohl být ničím jiným než politickou pohádkou. A to přesto, že lidé jsou ve své většině co do akceptování změn režimu mimořádně elastičtí – což je sice dobré při změně k lepšímu, ale tragické v opačném případě. Ti, kteří byli vybaveni nomenklaturní šikovností, mocenskými konexemi a konečně i kapitálem, se tedy pustili do díla. Gigantická majetková transformace pak raketově vynesla až do nebeských výšin obskurní společenské vrstvy, které se stačily chopit mocenských pák a které vybudovaly svá ekonomická impéria. Tak se podsvětí stalo světem. Můžeme se nyní divit, že právě ono udává tón ve společnosti? Deterministické nářky, že to tehdy nešlo provést jinak, patří k psychiatrickému folkloru, ačkoli jsou hojně rozšířeným předsudkem. Nejen že to šlo, ale dokonce mělo či dokonce muselo to jít jinak, pokud jsme nechtěli mít to, co máme.

Nedosažitelnost změny

V devadesátých letech se ovšem jakýkoli kritický hlas považoval za sabotáž budování zářné kapitalistické společnosti. O tom, co se dělo v bankách, parlamentních i vládních kuloárech a leckde jinde, bylo téměř tabu psát. Nechci zde uvádět výjimky z tohoto pravidla, důležité je, že právě v těchto letech se utvářel mechanismus glajchšaltování médií, ačkoli jeho důvody jsou především ekonomické. Jistě to není ona normalizace, jak ji známe z období totalitních režimů, její dopad je nicméně podobný. Vysoká selektivita témat, která z těchto zdánlivě veřejných informačních tržišť činí jen bleší trh, je až urážlivá. Zveřejňované odposlechy ukazují styl výkonu moci, který není tak odlišný od toho, jak ho praktikovala komunistická diktatura. Moc se neuplatňuje demokraticky kontrolovanými procedurami, ale po telefonu. Telefonický příkaz tajemníka stranického sekretariátu se změnil v neméně autoritativní direktivu podsvětního bosse. To není jen reziduum někdejší moci, ale přímo její transformace.

Nikdy nebyl od dob pádu komunismu tak naléhavý čas na změnu a nikdy nebyla tato změna tak neuskutečnitelná, vzdálená a nedosažitelná. Mezi slovy a skutečností se totiž zpřetrhala všechna pouta, která dříve dodávala jazyku potřebnou subverzi, napětí i váhu. Pocit, že se nic nestane, i kdyby se stalo všechno, co by dříve bylo potřebnou roznětkou, je stejně paralyzující jako vědomí, že stav, který se měl změnit už dávno, trvá už příliš dlouho na to, aby on sám byl příčinou změny. Všechny ty domněnky o tom, že samopohyb generační změny nastolí jinou mentalitu než tu, která v demokracii nebyla schopna vnímat samotné její základy, usvědčila z naivity právě doba, po níž se počítá generační výměna. K žádnému upevnění demokracie nedošlo, protože v některých oblastech nedošlo ani k jejímu nastolení.

Pokud bychom nadsadili beztak nenadsaditelnou beznaděj této doby, mohli bychom říct, že u nás ještě nedošlo téměř ani k rozbřesku demokracie a už nastal její soumrak. Čekají nás opravdu hodně temné časy, pokud budeme skandál chápat jako normu.

Autor je filosof.