Mezi aktivisty německé mimoparlamentní opozice vzniká nová platforma takzvaného antiněmectví, která znovu otevírá některé bolavé otázky nacistické minulosti a bojuje především s antisemitismem. Německá krajně levicová scéna se tak generačně štěpí.
Opakované razie a represe saské policie nezabránily tomu, aby se letos v únoru do Drážďan nesjely tisíce mladých antifašistů a antifašistek hodlajících zablokovat tradiční pochod neonacistů. Byly zde vlajky nejrůznějších zemí, Spojených států, Sovětského svazu, Velké Británie, Izraele i Palestiny. Nečekaně poklidnou demonstraci narušila až skupina dvou mladíků, kteří jednomu z demonstrantů vyškubli vlajku Palestiny a utekli se s ní schovat do davu. K jejich smůle ale vběhli do jeho propalestinské části. Střet, který zásah policie pouze přiostřil, tedy vznikl překvapivě mezi německými antifašisty, nikoli mezi antifašisty a neonacisty či policií. Jednorázový lapsus? Nikoli, jedná se o dlouhotrvající problém německé radikální levice. Konflikty mezi takzvanými Antiněmci a antiimperialisty tříští levicové mimoparlamentní hnutí Německa od devadesátých let minulého století.
Nie wieder Deutschland
Když v roce 1990 došlo k opětovnému sjednocení Německa, mimoparlamentní hnutí zareagovalo ostrou kritikou a reunifikaci chápalo jako návrat pozitivního vnímání německého národa a konec času pokání za hrůzy Třetí říše. Varovalo před nástupem Německa jako znovuobjevené světové velmoci, jejíž doménou bude ekonomická síla. Strach z nově se ustavující „čtvrté říše“ v devadesátých letech ještě posílily rasistické a xenofobní tendence, jež vedly k desítkám rasistických vražd a pokusům o pogromy vůči cizincům (nejznámějším se stal útok na ubytovnu vietnamské menšiny v rostocké čtvrti Lichtenhagen v roce 1992). Zejména antifašistické hnutí vnímalo situaci jako bytostně skandální a zareagovalo několika masovými demonstracemi v Berlíně i jiných městech. Tehdy došlo ke zrodu takzvané antiněmecké odnože antifašismu, která do praxe převedla myšlenky některých holocaust přeživších intelektuálů, jako byl například rakouský esejista Jean Améry. Nekompromisní kritika tentokrát cílila i do vlastních řad. Výsledkem bylo rozštěpení, vedoucí až k fyzickému napadání členů protichůdných frakcí – tak jako v Drážďanech.
Fenomén antiněmectví se zrodil zejména jako teoretická výzva a intelektuální podnět antifašistických skupin univerzitních studentů. Hrany této ideologie se ostří zároveň s tím, jak německá radikální levice reaguje na světové dění posledních dvaceti let. Kritizuje se zejména antiimperalistické chápání světa s jeho důrazem na protiválečný pacifismus, jež dosud mimoparlamentní hnutí dlouhodobě určovalo. Antiněmci ho však odmítají coby zastaralý světový názor z dob studené války a klasické hegemonie Západu, kdy byla nadvláda snadno viditelná. Podle Antiněmců musí radikální levice přehodnotit zejména odmítání Západu jako takového a zbavit se krátkozrakých sympatií pro kohokoli, kdo proti němu vystupuje. Hledání spojenectví v boji proti Západu podle Antiněmců vedlo mimo jiné i k tomu, že třicet let po holocaustu unášejí členové Lidové fronty pro osvobození Palestiny letadlo ve snaze osvobodit zatčené členy německé Frakce Rudé armády a oddělují přitom Židy od Nežidů. Boj proti politickému sionismu se tak pohybuje na hraně antisemitismu, což by mělo být po zkušenosti druhé světové války nepřípustné.
Antiněmecké hnutí dále zpochybňuje nekritickou podporu národněosvobozeneckých bojů ve „třetím světě“, které namísto emancipace v mnoha případech přinesly nové diktatury. Měl by být například politický islám partnerem radikální evropské levice jen proto, že vystupuje proti Západu? Vystačíme si opravdu se zaklínadlem kulturního relativismu, v jehož rámci Evropanům nic není do jiných kultur? To jsou otázky – či spíše výtky – adresované současné neparlamentní levici.
Obviňované oběti
Není náhodou, že až osmdesát procent z ciziny pocházejících dobrovolníků a pracovníků v izraelském nevládním sektoru a sociálních službách přijíždí z Německa. Cesta do Izraele se pro řadu antifašistů stává politickou poutí. Když člověk mladé aktivisty do „Svaté země“ následuje, zjistí, že nepřijeli ani tak kvůli porozumění aktuální tváři vleklého konfliktu mezi Izraelem a Palestinou, ale spíše proto, aby se vyrovnali s holocaustem, v němž vidí s ničím nesrovnatelné „barbarství“ instrumentalizovaného a neschopného osvícenského rozumu. V moderním antisemitismu vidí intelektuálně zaměření antiněmečtí antifašisté negativní leitmotiv celé osvícenské modernity – přesně v duchu Dialektiky osvícenství (1944, česky 2009) Theodora Adorna a Maxe Horkheimera, jejichž texty patří spolu s texty Karla Marxe mezi k hlavní ideové potravě Antiněmců.
Znovu aktuálním tématem celého antifašistického hnutí v Německu je pak politika vzpomínání na nacistické Německo a práce s pamětí. Jestliže byly studentské bouře roku 1968 vedené také snahou konečně Německo denacifikovat, pak s příchodem třetí a čtvrté poválečné generace uzrává od přelomu osmdesátých a devadesátých let čas k reflexi vzpomínání na oběti nacismu a holocaustu. „V Německu je fašismus vnímán jako nějaká psychologická nemoc, která může být nevinnému člověku zlými muži, jako byl Hitler, kdykoli infikována. Němci jsou v tomto pojetí také oběťmi nacismu,“ vysvětluje mi sedmadvacetiletý Max Karl. Německo podle Antiněmců sjednocením uzavřelo období pokání, a kdokoli dnes poukazuje na jeho roli v časech nacismu, zároveň zdůrazňuje, že Němci jsou oběťmi obviňovanými z viny.
Proti občanské společnosti
Radikální levice ráda brojila proti státu a imperialismu a za své argumentační rukojmí si brala občanskou společnost, která může být subjektem společenské změny. Masivní spoluúčast občanů na nacistickém režimu, rasistická atmosféra pogromů z počátku devadesátých let a neschopnost sebekriticky reflektovat zkušenosti druhé světové války oproti tomu vede Antiněmce k závěru, že chyba není jen na straně státu a kapitalismu, ale i v občanské společnosti. Proto se vymezují vůči Německu i Němcům, jeho občanům. Opouštějí tak antiimperialistické chápání politické moci působící shora dolů a přicházejí s foucaultovsky vnímanou politickou všeprostupující mocí, zahrnující samotné občany.
Antiněmectví přineslo do zatuchlých vod německých sociálních hnutí i občanské společnosti několik kontroverzních momentů k přemýšlení. Jako takřka čistě teoreticky působící uskupení však nabízí pouze kritiku. Nový proud v německém protestním a antifašistickém hnutí tak v duchu slavné Adornovy věty „Není možný správný život uprostřed falše“ prozatím končí u teorie a návrhy pozitivních změn či promýšlení alternativ nenabízí. Politická síla mimoparlamentní opozice v Německu se tím spíše oslabuje.
Autor je doktorand sociální antropologie na FHS UK.