Komunitní experiment

Rozšířený rozhovor s Dórou Hegyi o okupaci Ludwig Múzea v Budapešti

Od 9. května okupují umělci a teoretici schody Ludwig Múzea v Budapešti. Protestují tak proti netransparentnímu výběrovému řízení na místo ředitele, ale také ztrátě autonomie kultury v Maďarsku. O průběhu akce jsme si povídali s ředitelkou maďarské pobočky Tranzit Dórou Hegyi.

Proč okupujete Ludwig Múzeum a jaké jsou vaše požadavky?

Impulsem byl konkurs na nového ředitele, který byl ohlášen dost pozdě. Problematické bylo samo složení komise: čtyři zaměstnanci ministerstva a jeden zástupce Maďarské akademie umění. Tato konzervativní instituce v posledních letech získala od vlády velkou moc nad rozdělováním veřejných dotací a obsazováním postů v uměleckých institucích. Jde také o Nadaci Ludwig, která muzeum založila, darovala mu nebo dlouhodobě zapůjčila umělecká díla, která jsou základem muzeální sbírky současného umění. Výstavní provoz také každoročně dotuje nemalou částkou. Do komise ale její zástupci nebyli přizváni. Zatímco bývalý ředitel Barnabás Bencsik svoji koncepci zveřejnil, druhá kandidátka Júlia Fabényi to odmítla, což bylo jistě její právo. Všichni členové komise se museli zavázat, že z jednání nic nezveřejní. Vše nasvědčuje tomu, že je za tím politická motivace. Kauza Ludwig Múzea je však jen poslední kapkou. V posledních dvou letech jsme v Maďarsku svědky toho, že konkursy se neřídí profesní odborností, ale politickým rozhodnutím.

 

Proč jste zvolili jako formu protestu okupaci?

Rozhodli jsme se neokupovat přímo výstavní prostory, abychom neohrozili umělecká díla. Na druhé straně se jedná o akt občanské neposlušnosti, který má narušit běžný provoz muzea. Byli jsme překvapeni, že nás hned nevyhodili. Před dvěma měsíci se odehrála podobná akce v zahradě sídla strany Fidesz. Proti aktivistům zasáhla policie a byl z toho skandál. V našem případě se asi chtěli vyhnout přímému střetu. Místo, které okupujeme, je ostatně veřejné – schody muzea jsou během dne přístupné. Tento prostor je nyní otevřený dvacet čtyři hodin denně, stalo se z něj veřejné fórum, kde projednáváme netransparentnost výběrových řízení a důvody, proč s námi vláda a ministerstvo pro lidské zdroje, které je za kulturu zodpovědné, nemluví.

 

Kdo se účastní?

Přizvali jsme různá občanská sdružení. Konají se tu schůzky ateliérů uměleckých škol, divadelních asociací, galerií, iniciativy Tranzit, Mezinárodní asociace výtvarných kritiků (AICA). Každý večer se koná fórum, v němž se snažíme zavést demokratický formát převzatý z prosincových studentských demonstrací proti škrtům ve vzdělávání. Každý se účastní rozhodování, řečníci mluví jen dvě minuty, souhlas či nesouhlas se vyjadřuje pohybem rukou. Všechno důležité se řeší tady. Celá akce má tedy řadu rovin. Za prvé jde o konkrétní požadavky týkající se Ludwig Múzea a přáli bychom si, aby si s námi přišel promluvit i ministr kultury. Za druhé probíhá diskuse napříč kulturní obcí, protože něco podobného se stalo i v Národním divadle, kam byl dosazen provládní ředitel. Strana Fidesz se totiž vyjádřila v tom smyslu, že chce obsadit všechny důležité posty v kultuře svými lidmi. Za třetí se jedná o komunitní experiment. Nic podobného se v Maďarsku nikdy neodehrálo, ani v roce 1989.

 

Jak na tuto okupaci zareagoval ministr? Přišel za vámi, případně deklaroval, že přijde? Jak reagují kulturní a politické elity?

Ministr nepřišel. Politici jsou asi nervózní, jejich rétoriku to ale nijak nepoznamenalo. Lidé z ministerstva nás pozvali na schůzku, kde nám chtěli ukázat, že všechno běží tak, jak má – transparentně, podle pravidel. Ale my jsme pozvání nepřijali. Nechtěli jsme jednat za zavřenými dveřmi. Náš odmítavý dopis jsme jim donesli spolu s obrovskou, dva metry dlouhou šipkou. Zaměstnanec ministerstva, který to měl doručit ministrovi, skutečně vzal tu obrovskou šipku a táhl ji k němu. Samozřejmě tvrdí, že jsme potížisté. Teď asi nadchází ta zásadní chvíle – slyšeli jsme, že se ministerstvo brzy chystá rozhodnout. I kdyby se ale zachovali podle našich představ, tak neodejdeme, protože zkrátka čekáme, až za námi přijde ministr a bude s námi mluvit i o jiných záležitostech, například o Maďarské akademii umění, jejím nadstandardním vlivu i o dalších netransparentních procesech.

 

Jak se k akci postavila širší veřejnost?

Širší veřejnost je těžké oslovit. Umělecká obec má obecně problém s komunikací, jsme uzavřeným, elitářským kroužkem. V médiích se ale objevil jeden dobrý článek. V Národním divadle nyní probíhají poslední představení pod taktovkou bývalého ředitele. Když jsme tam šli s transparenty a letáčky, asi padesát lidí se pak připojilo k naší okupaci. Informujeme návštěvníky muzea a diskutujeme s nimi. Večer před muzeem míváme třicet až padesát lidí. Účastní se lidé napříč generacemi. Některým to připomíná osmdesátá léta, kdy se lidé potkávali a mluvili spolu. Jiní možná potřebují čas, aby zjistili, co se vlastně děje. Fungujeme samozřejmě i mimo muzeum, máme pracovní skupiny, které se zabývají různými dílčími úkoly.

Největší výzvou je udržet pozornost kulturní obce i veřejnosti, aby pochopily, že se jich to také týká. A také je důležité vydržet, není totiž lehké sehnat dost lidí, kteří by tu zůstali, nebo dokonce přespali. Mají své životy, své povinnosti. Druhá strana sází na to, že nevydržíme dlouho. Chceme určitě zůstat ještě aspoň týden, někteří chtějí vytrvat, co nejdéle to bude možné. Pokoušíme se zjistit, proč nelze komunikovat s držiteli moci, a najít způsob, jak posílit občanskou společnost. Snažíme se spojit síly.

 

Kdo vlastně inicioval celý protest?

Iniciátorem akce je občanská iniciativa Spojeni pro současné umění. My v Tranzitu jsme k tomu přispěli, protože jsme pořádali Dny akce, v jejichž rámci jsme se pokoušeli experimentovat s formátem veřejného fóra. Pokoušeli jsme se shromáždit co nejširší uměleckou scénu. Během druhého dne, v kruhu asi čtyřiceti lidí, jsme si položili otázku, jaké kroky je nutné podniknout, a tehdy jsme se rozhodli pro formu okupace. Fórum se konalo v pondělí a ve čtvrtek už jsme byli na místě. Vytvořili jsme platformu pro diskusi, která vedla k vytvoření iniciativy.

Dóra Hegyi je kurátorka a kunsthistorička, členka iniciativy Tranzit. Angažuje se v iniciativě Spojeni pro současné umění (Összefogás a Kortárs Művészetért), která volá po transparentních výběrových řízeních a rozdělování dotací v kulturním sektoru a na protest proti neprůhlednému průběhu konkursu na ředitele Ludwig Múzea okupuje schody uvnitř této instituce.