Česká televize vysílala od letošního března pětidílný dokumentární cyklus věnovaný aktuálním medializovaným událostem. Naplňuje se snaha seriálu o originální přístup k důvěrně známým tématům?
Televizní cyklus s výstižným názvem Český žurnál přinesl přinejmenším jednu důležitou zprávu. A sice, že veřejnoprávní televize ještě není u konce sil – aspoň pokud jde o její úkol přinášet netradiční reflexe současnosti. Shodou náhod byl krátce před uvedením cyklu odvysílán naopak ukázkově otřesný příklad „dokumentu o tom, co hýbe zpolitizovanou současností“, totiž loňský film Rozhořčené 2012 od Davida Vondráčka, který svou lacinou bulvárností, skrývanou pod rádoby vstřícnou objektivitou vůči pozorovaným „levicovým radikálkám“, jako by dokumentární tvorbu České televize směroval kamsi do nováckých bažin, kde se ostatně Vondráček také novinářsky etabloval. Český žurnál přes všechna dílčí negativa vrací pojmu veřejnoprávní dokument ten pravý obsah.
Sympatie s mírným odstupem
Celkem bylo odvysíláno pět epizod. První z nich, Život a smrt v Tanvaldu autorské dvojice Vít Klusák a Filip Remunda, zaznamenávající výbušnou situaci na severu Čech, se co do diváckého ohlasu stal zřejmě dílem „nejkontroverznějším“ (což je samozřejmě pojem, jenž je sám o sobě dost zjednodušující floskulí), neboť se pokusil celou kauzu soužití s Romy v nejchudších částech republiky zachytit co možná bez předsudků vůči romské menšině. Už to se ukazuje jako přístup, který není po chuti divákům vychovaným komerčními televizemi. Stačí se podívat, jak byl film ohodnocen na portálu Česko-Slovenské filmové databáze, kde se to jen hemží odsudky, a to často na základě zdůvodnění, že film je až příliš procikánský. Klusák a Remunda dle vlastních vyjádření nezakrývají, že ve filmech otevřeně sympatizují s outsidery, lidmi všelijak znevýhodněnými či bez privilegií a moci. Tentokrát je tedy zastupuje démonizovaná romská menšina. Tak jako v Českém míru (2010) se zde tvůrci přesvědčivě snaží své sympatie vyjadřovat s mírným odstupem a na základě pádných argumentů. K nim bezesporu patří strašlivá sociální situace, v níž tanvaldští občané žijí a ze které právě Romové rozhodně nijak neprofitují. Snímek by mohl snadno sklouznout do špátovského mrhání emocemi, autoři se tomu však dokázali osobitě vyhnout například spontánním výjevem, kdy spolu před kamerou polemizují o smysluplnosti natáčení zdrceného syna zavražděného Roma.
O co vyšší měřítko nasadili Klusák s Remundou úvodním snímkem, o to hůř dopadly dva dokumenty, na kterých se režijně nepodíleli. Jak u Pančované republiky, tak u Rozezlených je patrná touha provokovat nekonvenčním režijním přístupem k zamyšlení nad rozebíranou ožehavou problematikou, ovšem výsledkem jejich práce je spíše křečovité a často až diletantské epigonství – jako by režiséři odkoukávali od tvůrců prvního dílu.
Exhibicionistické svazáctví
Nepochybně nejslabším kusem celého cyklu je snímek třicetiletého Lukáše Kokeše Pančovaná republika, který svými slabinami připomíná nedávný zoufalý pokus o intelektuálně hloubavou anketní sondu s názvem Dokument pro lidi (2012). Kokešovi se nedá upřít nadšení pro vachkovsky nonkonformní dokumentaristický styl a nikoliv povrchní „GENovitost“. Bohužel i kvůli značné tvůrčí nezkušenosti tento styl přerůstá v jakési exhibicionistické svazáctví angažovaného mladého intelektuála s kamerou. Kokeš přespříliš kombinuje přepečlivý investigativní pohled s nejrůznějšími filosoficko-analytickými vsuvkami, o které se starají, jak jinak, guruové tuzemských levicových intelektuálů Jan Keller a Václav Bělohradský. Výstupy obou myslitelů jsou však na hranici zbytečnosti. Samo téma filmu by přes svou závažnost vystačilo tak na půlhodinu, přesto Kokeš nechává film nesnesitelně protahovat až na téměř hodinovou metráž, aniž by ovšem o metanolové aféře přinesl nějaké objevnější poznatky. Výsledek tak působí sice jako myšlenkově jistě zásadní a aktuální, ale zpracováním přinejmenším dramaturgicky nezvládnuté školní cvičení.
Martin Dušek se v Rozezlených vrací k tématu, které už ve své předchozí tvorbě opakovaně více či méně zdařile reflektoval – k českému nacionalismu v souvislosti s druhou světovou válkou. Základní problém filmu však spočívá už v tom, že jeho ústřední zápletka, již tvoří konflikt mezi moderními umělci zpracovávajícími experimentální audionahrávku o lidické tragédii a nepřejícnými účastníky lidické piety, není divákům srozumitelně představena. Tím neotřelé téma v ději zcela zaniká a ze snímku zůstává chaotická, do sebe uzavřená tříšť scén – někdy nadrzle vtipných, jindy ale zcela nepřehledných nebo i zbytečných.
Dokumentaristická konfrontace
Všeobecně známým a v posledních měsících mediálně vůbec nejvděčnějším tématem se zabývá předposlední část cyklu, nazvaná Spřízněni prezidentskou volbou. Další dílo Klusáka a Remundy svým názvem přímo odkazuje na legendární osmašedesátnický snímek Karla Vachka Spřízněni volbou, relevantnější však bude porovnat je s letošním kinodokumentem Hledá se prezident, režírovaným Tomášem Kudrnou. A zde čtvrtý díl Českého žurnálu vítězí na celé čáře i přes to, že rozhodně nejde o vrcholný počin režisérů. Kudrnův film sám o sobě nestojí za delší komentář – jde o filmařsky těžkopádný záznam nedávného kulturně-politického cirkusu, který však nezakrytě a dost manipulativně straní poraženému kandidátovi druhého kola volby. Klusák a Remunda se pochopitelně s principem „letící mouchy“, jak Kudrnův tvůrčí styl výstižně charakterizoval kritik Kamil Fila, nespokojují a v maximálně míře využívají metodu dokumentaristické konfrontace. Poněkud ovšem zaráží, že osobně tak činí z vlastní iniciativy výhradně při setkáních s Milošem Zemanem, zatímco v případě Karla Schwarzenberga se o to postarají dva zcela neznámí muži, s jejichž překvapivě inteligentně formulovanými kritickými úvahami nicméně tvůrci neskrývaně souhlasí.
Vrcholem celého cyklu je Klusákova a Remundova Svoboda pro Smetanu, která snese srovnání s doposud nejsilnějším dílem dua, Českým mírem (2010). Na rozdíl od některých dílů rozebíraného cyklu (především Pančované republiky) není na Svobodě pro Smetanu znát postupné rozbřednutí jednoho silného tématu do řady dalších, někdy pozoruhodných, jindy zcela banálních podtémat. Tvůrcům se podobně jako u Českého míru daří prostřednictvím příběhu konkrétního subjektu přinést plastický obraz tragikomické politicko-společenské reality. Tentokrát bez jakéhokoli objektivizujícího odstupu – tvůrci se na způsob Michaela Moorea přímo stávají spojenci hlavního hrdiny, čímž výpověď filmu nijak nesrážejí, ale naopak mu přidávají na vtipu i dynamice.
Cyklus tedy přinesl snímky, z nichž ne všechny lze označit za povedené. Přesto i ty nejslabší z nich se pokusily o nepodbízivé kritické myšlení prostřednictvím filmu. A to v rámci čím dál zakonzervovanější produkce České televize rozhodně není málo.
Autor je filmový publicista.