Miloš Zeman má za sebou již více než tři měsíce ve funkci prezidenta. Média jsou k němu trvale nepřátelská, ale na konečné soudy je ještě brzy. O podobě jeho úřadování navíc rozhodne především vztah s vládou, která teprve vzejde z dalších parlamentních voleb.
V úterý 11. června vyprší novému prezidentovi takzvaná lhůta hájení, která nám podle nepsané a málo dodržované tradice přikazuje zdrženlivost v kritice. Kde se tato zvyklost vlastně vzala? Sotva asi od stovky dnů, které začaly Napoleonovým vyloděním při útěku z ostrova Helena a neslavně skončily bitvou u Waterloo.
Dá se očekávat, že média dbalá své pověsti neponechají tuto lhůtu bez povšimnutí a také že komentáře budou stěží vlídné. Řada podnětů, prohlášení a skutků Miloše Zemana dozajista nezůstane zapomenuta, na pomoc přijdou i kritická vyjádření zahraničního tisku, srovnávající počínání nového českého prezidenta s Jelcinem dirigujícím vojenskou kapelu ve Vídni nebo se světově známým případem plnicího pera mizícího v kapse Zemanova předchůdce. O tom, že poněkud vágní medicínský pojem viróza u nás získal nový obsah, ani nemluvě. Počátek svého funkčního období by však měl analyzovat a hodnotit především sám prezident. A to s odstupem, bez přesvědčení, že všechno, co učinil, bylo jen nesprávně či zlovolně interpretováno novináři.
Levice a technologie
Koncem letošního února, v předvečer druhého kola prezidentských voleb, nebylo veřejné mínění rozděleno ani tak na nepřátelské, jako spíš pochybující skupiny, spojující s každým z obou finálních kandidátů různé naděje. Jestliže Karel Schwarzenberg ve volbách získal dva a čtvrt milionu hlasů, sotva byla důvodem jeho funkce místopředsedy vlády nebo ochota obhajovat její asociální skutky. Spíš byla očekávána větší důstojnost vrcholné státní funkce – trochu méně mezinárodní ostudy jistě není k zahození.
K nevoličům, kteří podle Zemana nesplnili „svou občanskou povinnost“, jistě náleží nejen lidé lhostejní, ke všemu skeptičtí, ale také ti, kteří si mezi oběma účastníky závěrečného kola nedokázali vybrat. V případě Zemana z vážných důvodů, uložených především ve vlastní paměti, ale zcela nově také třeba kvůli populisticky účelovému vtažení tzv. Benešových dekretů do závěru volební kampaně. Nevládní politická opozice tohoto kandidáta doporučovala jako představitele levice, aniž ji zaráželo Zemanovo prohlášení krátce před volbami, že „není důležitý rozdíl mezi levicí a pravicí, ale mezi profesionalitou a amatérstvím“. Tedy krédo technologie moci, sdílené řadou dalších, zejména Václavem Klausem.
Sociální demokracie na rozcestí
Základní otázku nabízející se už před volbou prezidenta – tedy zda se náš politický systém změní z parlamentního na poloprezidentský v čele se silnou hlavou státu – uplynulých sto dní nezodpovědělo. Přitom jde o otázku zcela kardinální. Vyřešit ji může jen, jak to kdysi formuloval Palacký, „stýkání a potýkání“ prezidenta s vládou a parlamentem, a především pak se sociální demokracií, předpokládaným vítězem budoucích parlamentních voleb. Zda se podaří či nepodaří uchovat parlamentní systém, nebo zda budou osudy země vloženy do rukou silného ambiciózního muže, je především vpravdě historickým úkolem sociální demokracie. Skutečnost, že svůj hlas dala Zemanovi ve volbách jen menšina oprávněných voličů, ovšem nelze opomíjet, a tedy ani odvozovat nárok na nové, pro Hrad příznivější rozdělení kompetencí. Stěžejní otázkou nadcházejícího roku je tedy rozcestí, které čeká na sociální demokracii. Bude suverénní stranou, pokračující ve své dobré tradici, nebo – slovy svého místopředsedy – udělá vše pro sblížení sociální demokracie se Zemanem?
Autor je historik a publicista.