Trap music

Je hip hop v pasti?

Ačkoliv u nás se žánr trap music s výjimkou ozvuků v současné tvorbě rappera Hugo Toxxxe zatím příliš neprosadil, situace se může brzy změnit. Původně hiphopový subžánr totiž už nějakou dobu infiltruje do taneční hudby, ovládá významnou část klubové scény ve Spojených státech a jeho obliba se stává globální.

Trap music, další z bezpočtu hudebních mánií, naši zemi spíše míjí. Domácí publikum potřebuje trochu času, než podlehne novému žánru, který se do místních médií dostal nejprve v té nejhorší možné podobě celosvětově proslulé šarády Harlem Shake, založené na pouličním natáčení hromadných tanečních kreací ke stejnojmenné skladbě. Tato móda popudila nejen fanoušky trap music, ale i obyvatele Harlemu, s jejichž domovinou se videa zachycující taneční skeče asociovala. Jaké však byly počátky tohoto žánru, který má šanci stát se nejčastěji hranou klubovou hudbou?

 

Jako džus, násilí a rock

Začátkem devadesátých let se na jižanský hip hop shlíželo z vysoka. Jižanská rapová komunita se uzavřela do sebe a dále nenápadně rozvíjela svou specifickou produkci. Se svým hudebním stylem, který si získal celonárodní pozornost až mnohem později, přišla nejprve Atlanta. Subžánr, který vyrostl z miamské bass music a neworleanského bounce, je známý jako crunk. Jeho největšími popularizátory v druhé polovině devadesátých let byli Lil Jon a Outkast s deskou ATLiens (1996).

Název žánru odkazuje k mnohému, čím tento styl přitahoval své fanoušky. Pochází ze slangového slova, které se běžně používalo ve spojitosti s party nabitou energií. Později se však tento termín asocioval spíše s energy drinkem Crunk Juice, běžně míchaným s alkoholem. Jeho popularita byla ohromná a drink brzy získal mediální obraz nebezpečného produktu, který stojí za narůstající kriminalitou a násilím mezi mladistvými. Nápoj každopádně v člověku dokázal vyburcovat potřebnou energii, kterou mohl rozproudit během koncertu.

Typickým prvkem crunku je masivní basová linka, repetitivní syntezátor, rychlý rytmus drum machine a vokál ve stylu neworleanského call and response. MC zde hraje spíše roli dalšího instrumentu – stimulantu nepříčetnosti, otevírajícího temnou stránku posluchače, do níž se pak snadno vpijejí oplzlosti a pocit, že dokáže všechno, co ho zrovna napadne. „Crunk je něco podobného jako punk a rock. Má v sobě energii, kterou tě nabije. Je stvořen k tomu, aby tě napumpoval a odstartoval party,“ říká v jednom z interview rapper Lil Jon.

 

Adrenalin v krvi

Trap vyrostl na vlně crunku a jeho podoba se od něj příliš neliší. Charakteristickým instrumentem trap music je drum machine Roland TR-808, který dokáže vyprodukovat potřebné tvrdé subbasy i zrychlené vysoké údery, tedy vše, co dělá trap tak přitažlivým. Důraz na repetitivnost tento styl lehce připodobňuje dubu, strukturou beatu se zase blíží dubstepu. Tento styl v sobě prostě kombinuje spoustu prvků, které známe z jiných tanečních žánrů, přičemž maximalizuje svou energičnost. Proč ale past (trap)? Žánrové pojmenování vysvětluje jeden z nejznámějších trapových producentů DJ Scream: „Pojem pochází z ulice. Pokud jste žili na ulici, čemuž se často nešlo vyhnout, pak jste prodávali fet, užívali jste fet a v ten moment jste věděli, že jste v pasti. Jednoho dne vás prostě čekalo, že na vás někdo začne střílet na ulici, váš nejhorší nepřítel nebo nejlepší kamarád si pro vás, z důvodů plynoucích z prodávání drog, přijde… Prostě jste v pasti.“

Na žánr poprvé ve větším měřítku upozornilo komerčně úspěšné album Trap Muzik (2003) od amerického rappera T. I. V tomto období, kdy trap stále ještě stál mimo hlavní hudební proudy, dominovaly skupiny a dodnes oslavované legendy jako Triple 6 Mafia, The Project Pat, UGK a později Brick Squad, který tvoří OJ Da Juiceman, Waka Flocka a Gucci Mane. Další vlna zájmu o trap music se pojí s producentem Lexem Lugerem. Jeho kouzlo spočívalo zejména v práci se samply, které jsou jednoduché a repetitivní a vytvářejí temný hypnotický efekt. O popularitu trap music se zasloužil především mixtape Flockaveli (2010) od Waka Flocka Flamea, na němž se z větší části podílel právě Lex Luger. Od té doby zájem o žánr jen roste, což koneckonců loni potvrdili nominacemi na cenu Grammy rapper 2 Chainz s vynikajícím debutovým albem Based On a T.R.U. Story a Rick Ross s nahrávkou God Forgives, I Don’t.

Ačkoliv trapoví MCs rádi konzumují zpomalující drink zvaný sizzurp, který vzniká smícháním kodeinu, promethazinu, džusu a případně sody, jejich živá vystoupení překypují energií. Nejlepším místem pro takovou show je uzavřený klub, kde se drtivý beat, basová linka a agresivní hesla nerozplynou v prostoru, ale naopak útočí na publikum a navyšují hladinu adrenalinu v krvi. Tomu odpovídají pohyby dovádějících tanečníků, kteří pohybují pánvemi a předloktími, anebo rovnou celými lokty, nahoru a dolů. Ti, co mají zrovna agresivnější náladu, si ovšem vystačí i s máváním zaťaté pěsti.

 

Všechny peníze

Není náhoda, že zrovna v trap music se do popředí zájmu propracovali producenti – právě oni totiž tvoří základní kostru skladby a MC pak vystupuje především jako tvůrce atmosféry. Také proto se texty většinou točí pouze okolo prodeje drog, šplhání vzhůru k úspěchu, života hvězdy a představování sebe sama jako ignoranta, který za svůj přístup k věci navíc dostává hromadu peněz. Producenti se začali spojovat do skupin s vlastními studii, kde vytvářejí produkce jako na běžícím pásu a hotové je prodávají rapperům, kteří jen přidají slova. Příkladem takového gangu producentů je 808 Mafia. Smysl celé činnosti pak vystihuje heslo: „My dostáváme všechny peníze.“ A budoucnost může být ještě růžovější. Trap music se totiž dostala do takové obliby, že styl začali přebírat i producenti a DJs taneční hudby – což je zvláště případ skomírajícího dubstepu, který se už několik let chytá všeho, co má v sobě potenciál klubového fenoménu.

Světy hip hopu a taneční hudby se tak k sobě stále více přibližují. Mezi nejznámější trapstepové DJs patří například chicagské duo Flosstradamus, RL Grime, DJ Sliink, tokijské duo Watapachi nebo DJ Uz. Ti všichni se nyní propojují s renomovanými producenty z hiphopové scény, jako jsou například Trap-A-Holics, Sonny Digital nebo Drumma Boy. Jisté je, že toto spojení s sebou přinese další kufry plné peněz a letní taneční festivaly se letos povezou právě na této vlně. K zajímavějším pokusům o prolnutí trapu a taneční hudby nicméně došlo mimo mainstream – jak je patrné z letošního alba Jamese Ferrara Cold nebo jak naznačují první dostupné tracky z připravovaného alba Zombyho. Přes charakteristické znaky trapu je však vyznění spíše chladné, mířící přímo do vědomí osamělého posluchače.

Jisté je, že crunk a trap v sobě nemají žádný revoluční osten, socio-politický podkres, na jaký jsme zvyklí u hip hopu z konce osmdesátých a začátku devadesátých let, kdy síla slova dokázala eskalovat frustraci a agresivitu davu. Američtí černoši se sice utvrzují v tom, že už mají moc, slávu i peníze, ale pravda je většinou opačná. Trap se přitom jeví jako útočiště, které sice uživí pár lidí, ale ostatním nepřinese nic víc než krátkodobou euforii. Část hiphopových fanoušků tak vnímá trap jako zplanění pravého hip hopu, jiní jej zase berou jako jeho záchranu. Realisticky to vidí producent Willy Joy: „Trap je teď sice žhavá věc, ale za chvíli vychladne jako všechno ostatní a přijde zase něco dalšího.“

A jaké jsou ozvěny trap music na české scéně? Vliv nového subžánru je patrný (byť zpravidla přehlížený) především v produkci rappera Hugo Toxxxe a jeho labelu Hypno 808, kolem něhož se shromažďují další MCs a producenti, například Freezer, Frank Flames nebo Abu. Vydavatelství k trapové scéně nejen odkazuje svým názvem, nedávno došlo i k první koprodukci se zmiňovanou atlantskou producentskou skupinou 808 Mafia. Ostatně právě produkce byla hlavním důvodem úspěchu Toxxxovy nahrávky Bauch Money Mixtape (2012). Toxxx svým projevem navíc připomíná 2 Chainze – halucinuje o úspěchu, fetu, flow, která vás zhypnotizuje a udělá z vás stejné „kriply“, jako je on sám. I přes zcela očekávatelnou eklektičnost jde zřejmě o nejúspěšnější pokus probudit český rap z kómatu.

Autor je hudební publicista.