Nutnost urbanistické revoluce

Plány vznikající ve vašem ateliéru Devillers et Associés se týkají území velikosti regionu i menších intervencí do stávajících městských struktur. Co všechno zjišťujete o vybrané lokalitě, než vytvoříte návrh?

Nikdy nezačínáme od nuly. Sledujeme celý souhrn aspektů, sbíráme analýzy napříč obory, zajímá nás vše od topografie přes vegetaci až po historii místa. Každé místo má své dějiny, i volná krajina. Spolupracujeme se specialisty z odlišných oborů, které navíc vzájemně propojujeme, abychom dosáhli vyváženého výsledku. Dnešním architektům a urbanistům stále ještě chybí schopnost plánovat město jako celek. Jedni umějí skvěle vyprojektovat samotné domy a druzí rozvrhnout potřebnou infrastrukturu, nedokážou to ale spojit tak, aby vytvořili kus uceleného města.

Máte mnoho zkušeností s proměnami předměstí velkých francouzských měst. Setkáváte se tu s fenoménem suburbanizace? V Česku je přibývající „sídelní kaše“ přes všechna známá negativa stále živý problém.

Ano, nová satelitní městečka rostou i ve Francii. Tento typ výstavby neúměrně plýtvá zemědělskou půdou. Spočítali jsme, že za deset let tímto způsobem zmizí půda v rozsahu celého kraje. Proti ukrajování z volné krajiny prosazujeme zahušťování stávající zástavby a takzvaný princip centrality, to znamená, že přivádíme typické městské prvky i do vzdálenějších předměstí a satelitů. Přidáváme chodníky, cyklostezky, aleje a snažíme se, aby i tato místa získala městský charakter. Základní prvky občanské vybavenosti, jako je obchod, úřad nebo mateřská škola, by měli mít zdejší obyvatelé – stejně jako lidé v centru – v dosahu, tedy zhruba do deseti minut chůze. Není přece třeba jezdit pro chleba autem. Dříve bylo vlastnictví auta znakem bohatství, dnes už je to jiné, mladí lidé často nestojí ani o řidičský průkaz. Z našeho pohledu je proto klíčové zavádění hromadné dopravy. Větší městskosti napomáhá i mísení odlišných typů budov a rozmanitá sociální struktura obyvatel. Každý náš projekt počítá se sociálním bydlením – to představuje zhruba třetinu ze všech navržených bytů. Přirozené promíchání různorodých skupin lidí dokáže potlačit sociální segregaci, častou právě na okrajích měst.

V současnosti pracujete na jednom z největších urbanistických projektů ve Francii, na návrhu nového ekologického města Via Silva, které má vyrůst na zelené louce na okraji Rennes. Uplatnili jste i zde koncept udržitelného urbanismu?

Ano, jistě, udržitelný urbanismus by se měl stát normou veškerého plánování. Podstatná totiž není změna formy stávajících měst, ale proměna způsobu, jakým jsou užívána. Snažíme se, aby byla struktura nového sídla organizována nikoli podle linií pohybu, tedy podle silnic, ale s ohledem na přírodní danosti. Přirozenou biodiverzitu a místní ekosystém ochraňujeme pomocí zelených pásů – ekokoridorů. Via Silva, která pojme stejný počet obyvatel jako historické centrum Rennes a nabídne dvacet pět tisíc nových pracovních míst, by měla být dokončena do roku 2040.

Jaké jsou další důležité principy udržitelného urbanismu?

Je potřeba se co nejvíce vyhnout automobilové dopravě, to znamená tam, kde je to jen trochu možné, využít hromadnou dopravu. Dále vyrábět dostatek energie z obnovitelných zdrojů a naučit se s ní šetřit. Víte, že dnes se z každé kilowatthodiny ve skutečnosti využije jen čtvrtina a zbytek se ztrácí? V našich projektech pracujeme se smart grid – chytrou sítí, která by měla v blízké budoucnosti změnit způsob, jakým dnes využíváme elektrickou energii. Na vývoji smart grid již experimentálně pracují firmy jako IBM, Schneider a další. Nový systém se chová mnohem flexibilněji, protože reaguje na aktuální spotřebu. Dokáže například propojit všechny odběratele a umožnit jim energii sdílet. Získáte možnost vyrábět vlastní obnovitelnou energii a vstupovat do systému. Přebytky pak můžete prodat třeba sousedovi, aby si nabil svůj elekromobil. Další oblastí, kde musí dojít ke změně, je zacházení s vodou. Oddělit pitnou vodu, které je z celkového množství potřeba jen pět procent, od užitkové, která je recyklovatelná. Všechny tyto změny znamenají ve své podstatě urbanistickou revoluci, bez níž se ale v blízké budoucnosti neobejdeme. Už dnes jsme na pokraji ekologické katastrofy.

Dokážete si představit zavádění těchto změn nejen ve vybraných případech, ale i v širokém měřítku? Jsou lidé na urbanistickou revoluci připraveni?

Myslím, že ano. Vždyť mnohé změny k lepšímu už probíhají léta. Například v Paříži se počet aut ve městě posledních třicet let snižuje. Výrazně se omezují stavby podzemních parkovišť a možnost parkování v ulicích, rozšiřují se chodníky, pěší zóny a tak dále. Je to pomalý proces, ale naštěstí nevratný. Lidé si zpočátku stěžují, pak ale přijmou změny za své, a kdyby dnes chtěl někdo z náměstí udělat zase parkoviště, už by mu to nedovolili. Někdy je potřeba změnit realitu, aby mohlo dojít ke změně myšlení. To je naše práce. Hodně o našich vizích s lidmi diskutujeme a oni jsou někdy dokonce mnohem radikálnější než my, například když chtějí úplně zrušit automobilovou dopravu.

Kdo je nejčastěji zadavatelem vašich projektů?

Zadání přichází vždy od představitelů města, kraje nebo státu. Političtí zástupci jsou si většinou vědomi toho, jak je důležité, aby byly urbanistické záměry do budoucna udržitelné. Pochopili, že takové projekty jsou ve veřejném zájmu. A nakonec i v jejich vlastním zájmu, protože když se život ve městě zlepší, lidé je znovu zvolí. Ať už je zadavatelem stát, obec nebo soukromý developer, projekt se vždy vybírá na základě architektonické soutěže, všichni tedy musí dodržovat určité podmínky. V komisi jsou také zástupci občanů, kteří bývají opravdu dobře informováni a své vstupy do projektu považují za samozřejmost. Dnes už to nejde jinak než dát lidem možnost říct svůj názor. Jinak by vypukla revoluce.

V uplynulém století se urbanisté a architekti snažili vytvořit univerzální principy plánování moderního města, jejich realizace však z dnešního pohledu skončily většinou nezdarem. Podle dánského architekta Jana Gehla mnohá naše města vypadají dobře z letadla, ale žít se v nich nedá. Rem Koolhaas mluví o konci urbanismu, který je vydán napospas „hladové architektuře“. Někteří vidí východisko v přímých intervencích do městské struktury dle aktuální potřeby. Jak se na možnosti plánování díváte vy?

I my v naší práci nejčastěji napravujeme chyby minulosti. Ale jak říkám, dobré nápady dneška jsou omyly budoucnosti, a ani my se jich nedokážeme vyvarovat. Když pracujete na nové podobě města, máte tisíce klientů najednou a nemůžete mít vše pod kontrolou, jako když stavíte dům. Prvek náhody je všudypřítomný, vše uhlídat nelze. Přesto má plánování velký smysl, především v případě udržitelného urbanismu. Města dnes procházejí složitými procesy proměny – hledají se nová využití pro celá velká území často přímo v centrech, která pozbyla svou původní funkci. Týká se to opuštěných továren, letišť, vojenských areálů a dalších míst. Říkám tomu druhá urbanizace. V celé Evropě je to podobné. Dříve byla tendence vše nepotřebné bourat, dnes se spíše přistupuje ke konverzím.

Zmínil jste, že nepracujete s estetickou funkcí. Je skutečně možné ji při tvorbě města pominout?

Podle světoznámého architekta Louise Kahna, mého velkého učitele, hledáním krásy zakrýváte skutečný problém a ničeho se tak nedoberete. Dobrý architekt krásu nehledá, ta přichází sama. Ti, kdo ji hledají, jsou pouhými dekoratéry. Současná architektura, silně ovlivněná počítačovou grafikou, je dle mého soudu hodně povrchní. V soutěžích se předkládají líbivé obrázky, nikdo se už ale nezabývá například kvalitou materiálu. Žádný skutečný umělec, ani architekt, se netváří, že dělá krásné věci. Mezi kulturami i samotnými lidmi je přece tolik rozdílů. Když pracujeme v koloniích rodinných domků na předměstích, nikdy nehodnotíme něčí vkus, snažíme se ho respektovat.