Dívám se za zvuků cirkulárky a bušení kovu o kov, pocházejících z magnetofonových kazet, na videoprojekci dělníků pracujících v železářské huti a nemůžu se ubránit stařeckému povzdechu. Hochu, tenkrát v devětadevadesátým když se šlo na industrial, sršely jiskry od rozbrusek v rukou polonahých Hefaistů ve svářečských zástěrách a helmách až na konec sálu, ustoupit nebylo kam, všude pichlavý kouř, pach spáleného železa a masa, ohlušující jekot, kvílení a basové vibrace… Poté, co se z víkendu stráveného pendlováním mezi dvěma stagemi festivalu Hradby samoty, na nichž se střídají experimentální audiovizuální projekty z blízké i vzdálené Evropy, vrátím v pracovním týdnu rychle do reality, pročítám pod reportáží na zinu Mortem komentáře návštěvníků: „Tábor radosti bylo čisté zlo. Ty nové rohaté masky, v mlze… pecka!“ Zašklebím se: jak výstižné, dnes se zlo koncentruje do rohaté masky v chemickém dýmu z mlhostroje.
Hradby samoty jsou jedním z hudebních festivalů, u nichž hudba záměrně a nepokrytě stojí často až na druhém místě. Hlavní slovo na pódiu má na první pohled stěna s projekcí. Začaly v roce 2010 jako jednodenní minifestival a nyní už čtvrtým rokem ve značně rozbujelé formě putují po zajímavých historických památkách – zámek Rosice, kde festival proběhl minulý rok, například nabídl pro industriální a dark-ambientní projekty více než příhodný podzemní labyrint protiatomového armádního krytu a hlavní hvězda, Void ov Voices Attily Csihara, se zase mohla obklopit svíčkami v majestátním rytířském sále.
Letos se festival přesunul na Veveří. Hrad „tři v jednom“ vysoko nad hladinou Brněnské přehrady zažil slávu s moravskými markrabaty i krušné časy coby domov lesnického učiliště. Přijeli jsme právě včas, abychom ještě stihli poslední prohlídku, a automaticky vybrali okruh, který varoval vstupem na vlastní nebezpečí. Vybetonované románské sklepy, dlaždičky po umývárně v klenutém sále, kanalizace obratně vedená přede dveřmi vedoucími do zasypaných zahrad, trámoví lepené přes sebe v obrovskou chumlovitou pavučinu, jak střecha v průběhu staletí musela znovu a znovu pokrývat palác rostoucí pod sebou. Příběhy a myšlenky obyvatel, kteří šlapali po hlavách svým předchůdcům, zhmotněné do nejbanálnějších architektonických detailů, žádné nepatřičné, v Rakousku nakoupené židličky s růžovým polstrováním, benátské zrcadlo „něco si přejte“ a oči na obraze, co sledují.
„Ak je ‚teatro ambienti tenebrae‘ zasadené do podmanivej atmosféry nočnej pamiatky, výsledný efekt je o to pôsobivejší,“ říkají o svém konceptu hudby v památkách pořadatelé. Na Veveří, snad kvůli technickým problémům se zvukem, případně s kastelánem, který si pozdě vzpomněl, že jeho dítě chce v noci spát, či vinou příliš pěnícího piva byl mlčící hrad s hemžícím se spektáklem spíš v kontradikci. Když jsou kulisy jako jediné na jevišti opravdové, snadno se zvýrazní plytkost vlastního snažení.
Ach, hledání autenticity, ty more jedenadvacátého století! Po vzoru americké retuše chceme mít namalovanou jahůdku ještě lákavější než opravdovou, do zblbnutí násobenou stylizací se sisyfovsky snažíme dostrkat zakoušení do pozice maximálního myslitelného zážitku. Postupem víkendu pociťuji sílící nechuť z toho, že si tu přes všechno úsilí všichni jen na něco hrajeme. Jaká jsou vlastně pravidla experimentování? Ľahká múza připomíná partu studentek gymnázia, které si jako prázdninovou brigádu sehnaly provádění na hradě ve stylizovaných krinolínách, ale o místě, do nějž byly kýmsi anachronicky zasazeny, nevědí zhola nic. Formace Allerseelen připomínala tatínka s dvěma holčičkami, které omylem zavřeli v hladomorně. V situaci, kdy je rozmáchlé gesto a dvouhodinový make-up důležitější než hudební projev, vynikl jako nejskutečnější moment, kdy se záměr nedařilo naplnit. Deutsch Nepal statečně bojoval s tím, že se jeho nástrojový kufřík ztratil na letišti, svým hlasem – gesto paradoxně získalo na síle, když se o jeho účinku pochybovalo. Když po odchodu z galerie se současným uměním vnímáme seskupení odpadků na chodníku jako koláž, podobně po zvukově nevyvedeném výstupu očekávaného vrcholu festivalu, neofolkových Of the Wand and the Moon, přišlo překvapivé znejistění: nasloucháme už několikátou hodinu vůbec tomu, čemu máme? Proč drží člen Bocksholm už několikátou minutu nad hlavou kazetu? Proč odchází do publika a už se nevrací? Je něco špatně? Směju se nad vlastními pochybnostmi. Jsou tak skutečné. Na závěr si dávám Einleitungszeit. Přece jen pár jisker vyletělo.