editorial

Z médií se o současném politickém dění v Maďarsku dozvídáme většinou jen okrajově, ovšem zprávy spojené s vládou nacionalistické konzervativní strany Fidesz, která soustavně demontuje demokratický systém, nahánějí hrůzu. V tematických textech věnovaných maďarské hrozbě se snažíme předestřít současný stav země, jejíž politický vývoj v posledních letech představuje varovné memento nejen pro ostatní postkomunistické země. U nás je toto téma aktuální mimo jiné i v kontextu protiromských nálad a celkového hnědnutí společnosti. Dobrým vstupem do tématu je článek politologa Jiřího Koubka, který přirovnává Maďarsko k laboratoři, v níž se „možná právě teď vynalézá medicína, kterou jednou budeme muset – bohužel – požívat i my, všichni Evropané“. V čísle se ovšem nevěnujeme jen politickým dopadům tamní vlády pevné ruky. O tom, jak se politické změny podepisují na kultuře, konkrétně na filmu a výtvarném umění, se dozvíme z textu Antonína Tesaře a reportáže Terezy Stejskalové. Asi nepřekvapí, že se vládnoucí struktury snaží živou kulturu co nejvíce omezit a do institucí dosadit své lidi. Nezávislé umění míří do undergroundu… A nakonec všem šovinistům, populistům, rasistům a neonacistům vzkažme spolu s Hermannem Schlechtfreundem: Vy… pad… něte!