Raymond Carver
Katedrála
Přeložil Jiří Hrubý
Volvox Globator 2012, 182 s.
Katedrála se od ostatních povídkových sbírek Raymonda Carvera liší jednou zásadní věcí – obsahuje autorovy nejpropracovanější a nejčastěji přepisované povídky. Snad proto v ní lze sledovat Carverův osobitý a exkluzivní styl lépe než v jiných souborech. Každá z jeho postav má svůj vlastní jazyk, který jí dodává na jedinečnosti a přesvědčivosti. Najdeme zde typické představitele americké střední třídy v celé její rozmanitosti. Občas má ovšem čtenář pocit, že se některá postava ocitá ve světě, do kterého tak úplně nepatří – třeba manžel v Konzervaci. Stejně jako ve většině autorovy tvorby i v povídkách Katedrály je dominantním motivem pocit štěstí, který protagonisté zažívají a který je často hlavním motorem katarzních momentů jednotlivých příběhů. Pointu však autor obvykle odsouvá ještě o kus dál: v ní přichází vystřízlivění a postupné vytrácení se euforie. Vzácnou výjimkou je ústřední povídka Katedrála, v níž štěstí přetrvá. Některé scény připomínají příběhy, které jsme už u Carvera mohli číst, jako by pouze vyměnil postavy a nepatrně pozměnil děj nebo pokračoval v příběhu nějaké předchozí povídky a nahradil jen několik motivů. To vše podporuje tezi Carverovy ženy v doslovu pro české vydání: život je nekonečně bohatý, ale vše v něm se vzájemně prolíná. I když je nám stále připomínáno, že ve srovnání není pravda, můžeme ještě dodat, že Carverův výjimečný styl s prvky existenciálních tendencí v lecčems připomíná povídky Jana Balabána – nebo spíše obráceně.
Lukáš Prchal
Warren Ellis, John Cassaday
Planetary 1
Přeložil Richard Podaný
BB art 2013, 153 s.
Komiksová série Planetary je dalším z počinů plodného spisovatele a scénáristy Warrena Ellise, jehož asi nejslavnější sérii Transmetropolitan vydává v českém převodu nakladatelství BB art. Souborná vydání Planetary se vejdou do čtyř svazků, přičemž druhý z nich by měl v českém překladu vyjít ještě letos. Zachycuje svět, v němž jsou superhrdinové již pár století geneticky šlechtěni, kromě oficiálních letů do vesmíru v něm existují i ty závažnější, tedy neoficiální, a po světě se skrývají předměty nebo dokonce tvorové z jiných dimenzí. Hned v prvním sešitě se původní dvojice „archeologů nemožného“, agentů Jakity Wagnerové (se superschopnostmi rychlosti, síly a nezničitelnosti) a Bubeníka (který dokáže ovládat elektronické přístroje), rozšíří o Elijaha Snowa (ten dokáže pracovat s teplem). V jednotlivých sešitech se postupně objevují obří tvorové žijící na jednom z neosídlených japonských, pravděpodobně Kurilských ostrovů, mstící se policista z Hongkongu – tahle povídka se objevila už v magazínu Crew v roce 2004 – nebo tajuplný předmět přenášející vybrané jedince do jiného světa, který se v této realitě ukrývá v „teoretické sněhové vločce“. Ellis si tu tak hraje nejen s dějinami a superhrdinským žánrem, ale také s matematickými modely. První svazek funguje především jako lehké zasvěcení do Ellisova světa. O tom, že tuhle sérii se vyplatí sledovat, však svědčí i předmluva sepsaná samotným Alanem Moorem.
Jiří G. Růžička
Jürgen Habermas
K ustavení Evropy
Přeložila Miluše Kotišová
Filosofia 2013, 278 s.
Uznávaný německý filosof Jürgen Habermas před dvěma lety vydal knihu, která se zabývá perspektivami Evropské unie. Nyní přichází i její české vydání pod názvem K ustavení Evropy. Kniha se skládá z eseje, který dal dílu název, dvou původně novinových článků publikovaných v Die Zeit a Süddeutsche Zeitung, z rozhovoru s německým novinářem Thomasem Assheuerem a několika komentářů českých autorů – za všechny jmenujme Milana Znoje, Marka Hrubce a Erazima Koháka. Habermas v eseji nastiňuje budoucnost Evropské unie, která má dvě možné podoby: buď se Unie stane postdemokratickým manažerským projektem a ještě se zvýrazní již dnes viditelné nerovnosti mezi jádrem a periferií, nebo se vydá na cestu k politicky otevřené demokratické transnacionální společnosti. Habermas věří, že se druhý model stane východiskem ze současné krize. Unie, která by se ustavila jako společnost občanů a států skrze právní normativitu určenou politickými požadavky evropského lidu, by byla s to lépe vzdorovat globálnímu kapitalismu, jenž ovšem zůstane pro světovou politiku základním hracím prostorem. Kniha nicméně nechává několik problémů stranou. Habermas se například nezajímá o způsoby slaďování konfliktních sociálních zájmů či poněkud zjednodušeně hovoří o demokratizaci, kterou redukuje pouze na její politickou podobu. I přesto kniha otevírá důležité otázky o budoucím uspořádání Evropy.
Jan Gruber
Jiří Waldhauser
Keltské Čechy
Academia 2013, 383 s.
Další z průvodců nakladatelství Academia je věnován místům spojeným s historicky prvním etnikem, které žilo na území Čech a které zároveň známe jménem – Keltům. Na rozdíl od většiny ostatních průvodců z této řady čtenáře mnohdy zve na místa, jež by jinak snadno přehlédli. Je to dáno tím, že po Keltech na našem území nacházíme většinou jen hroby, pozůstatky sídel jsou často metry pod zemí, případně pod budovami zemědělských družstev nebo průmyslových komplexů, a nejnápadnější jsou tak zbytky valů, mohyl nebo hradeb. Kniha již tradičně obsahuje historický úvod, v němž autor přibližuje nejen okolnosti keltského osídlení našeho území, ale i ekonomickou či demografickou situaci, módu nebo stravovací návyky. Některá hesla mají téměř detektivní zápletku, což souvisí s tím, že se podstatná část knihy věnuje nálezům mrtvých těl. U každého hesla jsou kromě popisu místa a nálezů také souřadnice GPS a krátký odstavec zachycující genia loci jednotlivých nalezišť. S ním je to ovšem často složité, zvlášť když se jedná o popis staveniště někde uprostřed sídelní kaše nebo v širé zemědělské krajině. Kniha je napsána poutavě a s humorem. Například u hesla Podmokly, věnovaného největšímu nalezenému zlatému pokladu Evropy, se dočteme, že „podmokelský poklad Keltů zdaleka nevážil tolik, kolik zlaté rezervy Masarykovy republiky, jejichž zbytek nechala pravicová vláda po sametové revoluci – konkrétně nechvalně známý pseudoprognostik Václav Klaus – ostudně směnit za cenné papíry a devizy.“
Jan Gebrt
Ludmila Dvořáková
Wagner – Smetana
CD, Supraphon 2013
Málokterá česká operní pěvkyně po Emě Destinové či Jarmile Novotné a před Magdalenou Koženou, Dagmar Peckovou či Evou Urbanovou dosáhla takových světových úspěchů jako dnes již devadesátiletá sopranistka Ludmila Dvořáková. Začínala v Ostravě, byla sólistkou pražského i bratislavského Národního divadla, hostovala ve vídeňské i berlínské Státní opeře a následovaly další světové scény: Mnichov, Bayreuth, Paříž, New York, Londýn. Byla znamenitou Wagnerovou Brünnhildou, Venuší, Ortrudou a Isoldou, Beethovenovou Leonorou, Dvořákovou Rusalkou a Cizí kněžnou, Janáčkovou Káťou a Kostelničkou, Verdiho Aidou či Alžbětou v Donu Carlosovi, Pucciniho Toscou a Turandot, Šostakovičovou Kateřinou Izmajlovovou, Straussovou Ariadnou, Elektrou, Chrysothemou, Barvířkou, Maršálkou i Oktaviánkou, ale také Smetanovou Mařenkou, pak Miladou, Krasavou v Libuši či Anežkou ve Dvou vdovách. Právě smetanovské ukázky spolu s wagnerovským repertoárem nyní nově, k jubileu pěvkyně, vydal Supraphon. Dvořáková měla technicky znamenitě ovládaný vysokodramatický soprán nádherné temné barvy, plný, znělý, vytrvalý, s intenzivním výrazem, pro wagnerovské role jako dělaný. K vrcholům však nepochybně patří také monolog Krasavy, naplněný velkou intenzitou, napětím i dojetím. Orchestr Národního divadla v Praze řídí ve studiových nahrávkách Rudolf Vašata, který byl manželem Dvořákové. Je záslužné, že tyto nahrávky jsou opět k dispozici, hlas a umění této pěvkyně stojí zato si znovu a znovu připomínat.
Milan Valden
Pacific Rim
Režie Guillermo del Toro, USA, 2013, 132 min.
Premiéra v ČR 11. 7. 2013
Nový snímek Guillerma del Tora sklidil kritiku za to, že v něm nejsou propracované postavy a jeho děj je průhledný, přímočarý a dětinský. Je ovšem otázka, co vlastně jiného čekat od filmu, ve kterém proti sobě bojují obří ještěrky z vesmíru a gigantičtí roboti ovládaní lidskou posádkou. Del Toro navíc přiznává, že spojil dva japonské žánry kaidžú (filmy s obřími monstry) a mecha (anime s obřími roboty) především proto, aby si s nimi mohl prostě nezávazně hrát. Stejně tak neadekvátní jsou občasná srovnání Pacific Rim se špičkovými díly obou žánrů, tedy Godzillou od Iširó Hondy a Neon Genesis Evangelion od Hiedakiho Anna, která Del Torův snímek odsuzují za povrchnost a vytržení žánrových atrakcí z kontextu. V žánrech kaidžú i mecha totiž najdeme mimořádně rozdílné snímky, z nichž řada si s Pacific Rim v povrchnosti nijak nezadá. Není to ani tak, že by Pacific Rim dokázal něčím omluvit své nedostatky – naivita, přímočarost a prvoplánovost tu jsou totiž zcela sebevědomě a sebeironicky stavěny na odiv. Pacific Rim beztak svůj dětinský scénář využívá především jako pouhou osu pro precizně vystavěné záběry monumentálních strojů a příšer, masivní destrukce a opulentních soubojů. V jistém ohledu svou bezelstnou a osvobozující sebeironickou hravostí připomíná Piraně od Alexandra Aji, další nestydatý a přiznaný brak, kde zkratkovité jednání postav, schematičnost a záliba v přebušených atrakcích tvoří nedílnou součást diváckého požitku.
Antonín Tesař
Paweł Demirski
W imię Jakuba S.
Teatr Dramatyczny, Varšava, 13. 7. 2013
Umělecké i partnerské duo dramatika Pawła Demirského a režisérky Moniky Strzępky působí v polské divadelní kultuře jako rozbuška. Přitom neustále zpracovávají typicky polská témata, ovšem z jiné než tradiční martyrologické perspektivy. Jejich tvorba se vyznačuje sarkastickým humorem, ironií i sebekritikou. Grotesknost ovšem neredukuje jejich tvorbu na pouhé zesměšnění nedotknutelných témat, je naopak motorem jisté odlehčující verze angažovaného politického divadla s příklonem k značné nejednotnosti své výpovědi. Demirski se již od svých dramatických prvotin ukazoval jako talent, který dokáže nejen vycítit ducha své doby, ale také jej ukázat v nezvyklém světle. V inscenaci Ve jménu Jakuba S. se nevztahuje pouze k legendární postavě selského povstalce, ale obecně k chudobným kořenům mnoha Poláků, které jako sláma trčí z bot polské šlechty i nové honorace, u níž se všechna šlechetnost a inteligence vždy opírá o popření bídného původu a nevzdělanosti a o touhu dosáhnout jistého blahobytu – v současnosti jde například o „samozřejmou“ hypotéku na byt či „právo“ jezdit do Egypta na dovolenou. Demirski se Strzępkou sen o vysněné dovolené, kterou si zaslouží každý Polák, ukazují jako doklad o neschopnosti být důstojný za hranicemi své země a také jako důkaz toho, že všechny tyto novodobé národní sny a aspirace jsou opět jen buransky nízké, plné agrese – a přesto oprávněné, tragické, smutné a pro bývalý východní blok univerzální.
Lukáš Jiřička
Lars Kepler
Hypnotizér
CD, One Hot Book 2013
Objemné skandinávské detektivní romány si vyšlapaly cestičku i na trh s audioknihami, záhy po třetím svazku případů detektiva Joony Linny nazvaném Svědkyně ohně vychází i svazek první, Hypnotizér. Opět ho načetl svým podmanivým hlasem Pavel Rímský, oproti Svědkyni ohně však jméno Joona nevyslovuje jako Jůna, ale Jóna. Chvíli si musí posluchač zvykat. Děj knihy je vlastně dost podobný třetímu svazku: příběh je rozdělen na dva vzájemně propojené případy, přičemž nejprve se řeší několikanásobná vražda, poté únos dítěte. Ve Svědkyni ohně to bylo stejné, jen v opačném pořadí. V Hypnotizérovi je však hned několik nesmyslných scén. Tak třeba když pacient uprchnuvší z nemocnice, který se nejprve nemůže skoro ani hýbat, bez problémů utíká obtížným terénem před detektivem, který je v nejlepší kondici, a nakonec mu opravdu uteče. Nebo je zde mladistvý psychopatický vrah, který je schopný téměř všeho, zastaví ho ale zjištění, že sex by se měl provozovat až po patnáctém roce věku – a on pak chudák na své patnáctiny čeká. Podobní jsou i pachatelé, kteří se ve Svědkyni ohně i Hypnotizérovi někdy chovají jako jasní psychopati, ale ve společnosti to dokážou dokonale maskovat. Děj tu opět nabobtnává nesmyslnými detaily ze života postav, které jsou pro zápletku zcela okrajové, nebo slepými cestami vyšetřování. A tak, zatímco Svědkyni ohně můžeme ještě považovat za docela zábavný poslech pro letní odpočinek, je Hypnotizér především ztrátou času. Konkrétně šestnácti hodin a třiceti minut.
Jiří G. Růžička