Stalo se, co ještě před pár měsíci málokdo čekal. Nejdříve padla Nečasova vláda, která šla z jedné koaliční krize do druhé, ministry střídala i na české poměry s nebývalou rychlostí, ale vždy znovu povstala v podobě oživlé mrtvoly, která nevidí ani neslyší a toporně kráčí dál. Konec tedy nastal teprve v okamžiku, kdy přišla o hlavu. Stalo se nakonec i to, v co málokdo doufal ještě před pár týdny. Poslanecká sněmovna si odhlasovala vlastní rozpuštění. Komu za to vděčíme, se v dobré společnosti nesluší říkat, ale šlo o Miloše Zemana, jenž vystrašil TOP 09 takovým způsobem, že konečně udělala to, co sice ústy svých vrcholných představitelů již dříve slibovala, ale vzápětí zase sveřepě odmítala – vzdala se výkonu své politické moci.
Blíží se tedy předvolební kampaň a s ní přichází na řadu mobilizační politika s riziky, která k ní neodmyslitelně patří. Opět se bojuje o „svobodu“ – a je to zvláštní boj. Přední české deníky se mobilizovaly již den po historickém hlasování, které pro ně bylo patrně trpkým zklamáním. Titulky byly výmluvné: „Ještě budeme rádi vzpomínat, jaké že to byly krásné časy“ (MF Dnes), „Levice má volnou cestu k moci“ (Lidové noviny), „Nová éra: úspory střídá rozdávání“ (MF Dnes). Co se přitom dozvídáme o charakteru demokracie, kterou se všichni s takovou vervou zaklínají? Třeba to, že ačkoli již rozpuštěný parlament byl její zárukou, s tím, který přijde po předčasných volbách, ji prý spojovat už nepůjde. Není totiž parlament jako parlament. Samozvaní obhájci demokracie se tak ocitají v bizarní pozici, když brání svobodu před svobodnými volbami a volební urny před voliči. Zklamané elity opět vědí lépe, co národ potřebuje, jenže ten už si to podle všeho prostě nenechá vysvětlit.
Stesky po vládě – která, jen pro připomenutí, nejdříve za důkaz svého úspěšného protikorupčního tažení označila fakt, že umožnilo demisi premiéra, a následně ve strachu z možného rozšíření trestních stíhání povýšila korupci a kupčení s poslaneckými mandáty na stěžejní nástroj parlamentní politiky – je nutné vykládat jako výraz cynismu těch, kteří svou víru se zápalem hlásají, ale přitom jí už vnitřně nevěří. Když se k tomu ještě přidají lingvistické ambice Nejvyššího soudu, který větu z Ústavy České republiky znějící „Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo v jejích orgánech nelze poslance trestně stíhat“ vyložil tak, že ji lze aplikovat i na neverbální, smluvní i nesmluvní, zákulisní a tajná jednání poslanců, nezbývá než konstatovat, že se z Poslanecké sněmovny stává ideální místo pro výkon korupce. Autoři daného článku Ústavy sice mohou v médiích do omrzení vysvětlovat, že se měla zmíněná formulace vztahovat pouze na politické projevy, ale je to málo platné. Strany Nečasovy vládní koalice se dostaly do kouta, a když už neměly kam utéct, vypadlo z nich doznání, které vinu vydává za beztrestný čin tím, že ji prohlásí za cosi běžného. Za něco, co ostatně dělají všichni, a za co se tudíž není třeba stydět. Zoufalou obhajobu, která byla spíše dalším důkazním materiálem, pak ještě, zcela nepochopitelně, posvětí Nejvyšší soud, jenž jako by se utrhl ze řetězu. Člověka jen napadne, proč se o tom všem s podobně odzbrojující otevřeností veřejně nehovořilo posledních třiadvacet let. Zblízka sledujeme rozpuštění parlamentu, ale v pozadí tohoto dění se pozvolna rozpouští i demokracie a naše představy o ní.
Stále více lidí zákonitě přestává věřit v osvobozující moc tradičních politických stran, což se projevuje mimo jiné tím, že se politika silně personifikuje a přibývá populistických uskupení, která jsou plně v rukou jednotlivců a přestávají zakrývat, že spíše než pro občany jsou tu hlavně pro své majitele, kteří s nimi podle toho zacházejí, popřípadě ještě pro trochu širší zájmové skupiny. Nezdá se, že by varovné poučení z příběhu Věcí veřejných fungovalo jako odstrašující příklad. Místo bezpečnostní agentury v hávu politické strany nyní dostávají šanci nejrůznější „hnutí“, která si politickou budoucnost pletou s podnikatelským záměrem a nepřímo naznačují, že když mohou být ve výprodeji jednotlivé poslanecké mandáty, bude nejlepší koupit si nejdříve celou stranu a pak to zkusit i s unavenými voliči. K politickým firmám se přidávají i respektované osobnosti a šance na úspěch podobných projektů pomalu, ale jistě rostou. A není se čemu divit, když v demokracii nevěří už ani ti, kteří mají být vykonavateli vůle lidu. Cynismus politických praktiků zákonitě způsobuje nevolnost voličů, kteří v řadě případů už nevědí, koho volit, a uchylují se k novým seskupením, o nichž sice nic netuší, jež však slibují po svém zvolení udělat pořádek. U konce s dechem nejsou pouze občanští demokraté, jejichž stranu by snad bylo lépe označovat už jen zkratkou, nebo preferenčně silná, ale ideově vyprázdněná sociální demokracie, která se rozpouští pod dohledem Miloše Zemana. Vážně ohroženy jsou především naše utkvělé vize o povaze teprve dvacetileté svobody, která vyšuměla jako tableta celaskonu a jejíž přítomnost teď připomínají už jen prázdné a bezbarvé bublinky ve sklenici vody. Zbavovat se iluzí je jistě potřebné, ale samotný vhled stačit nemusí. Čekají nás dva měsíce dobře známé mobilizační kampaně proti levici, ale i nekompromisní, a samozřejmě podpásový, souboj mezi ODS a TOP 09, ČSSD a Zemanovci.
Pokud půjde vše stejným směrem, může nynější dobrou zprávu o rozpuštění sněmovny při vidině současného vývoje jednoho dne vystřídat zpráva o parlamentu, jenž se nejen rozpustí, ale rovnou zruší. Půjde i to interpretovat jako radostnou zvěst?