Strach a hnus v Ostravě

O rasistických pochodech v České republice

Sobotní pochody českých neonacistů, které neustále přibývají, kulminovaly předposlední srpnovou sobotu, kdy proběhly hned v osmi městech současně. Ten největší a nejnásilnější zažila Ostrava, kde se otevřeně volalo po pogromu.

Češi jsou většinou v zahraničí vnímáni jako mírumilovný, někdy až příliš poddajný národ, který v momentě ohrožení spíš než přímou konfrontaci volí drobnou podvratnou činnost. V sobotu 24. srpna se v České republice odehrálo několik událostí, které touto iluzí zásadně otřásly. Neonacistická uskupení Čeští lvi, Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS) a Národní odpor totiž naplánovaly akce po celém státě, které měly údajně upozornit na „problémy“, jež vyvolává soužití s romskou menšinou. Jednalo se o vyvrcholení dlouhodobější tendence, v níž se problémy sociální a ekonomické povahy převádějí na problémy etnické. Nenávist, kterou v obyvatelích České republiky vzbuzuje cynické a asociální konání vládnoucí garnitury, je kanalizována směrem k nejslabším občanům, mezi něž můžeme řadit velkou část romské populace a také lidi bez domova. Jelikož náhled oslovuje velkou část společnosti a přináší těm, kteří jej otevřeně podporují, politické body, snaží se jej do svého programu zahrnout i nejvýznamnější politické partaje. Protože se téměř nikdo z politických představitelů dosud nepokusil tuto perspektivu zvrátit, ocitáme se nyní v bodě, v němž racionální argumentace a trpělivé vysvětlování současné situace nemá ve společnosti téměř žádnou odezvu. V takovém společenském nastavení tedy zahájila ultrapravicová hnutí svou předvolební kampaň, přičemž tentokrát chtěla především ukázat svou sílu.

 

Agrese jako cíl

Na nejvyhrocenějším sjezdu – z celkových osmi, které se v ten den konaly – se přímo před ostravskou radnicí (sic!) sešla téměř tisícovka neonacistů z celé republiky. Šlo tak zřejmě o nejpočetnější manifestaci radikální pravice v české porevoluční éře. Ačkoliv by bylo příliš optimistické tvrdit, že se k pochodu nepřipojili i místní občané, rozhodně se nestali jejími tahouny jako 19. července v Českých Budějovicích, kde hrstku radikálů v násilnostech podpořily stovky obyvatelů města. V Ostravě bylo zcela očividné, že více než dvě třetiny rozvášněného davu tvoří tvrdé jádro neonacistické scény, k němuž se připojila i početná skupina příslušníků polské ultrapravice. Českým novinářům a komentátorům, kteří se snaží sobotní útok bagatelizovat tím, že jej vykreslují jako výtržnickou a spontánní akci příznivců fotbalového klubu Baník Ostrava, bych doporučil, aby se příště na místa střetů vydali. Z tepla pražských newsroomů se to tak sice může jevit, nicméně manifestace krajní pravice v Ostravě byla mnohem závažnější, než jak o ní bylo referováno. Akce byla především připravená, neonacisté dobře znali terén a jejich cíl byl jediný: napadnout shromáždění, nazvané Mír mezi lidmi, na náměstí Svatopluka Čecha, na němž se sešla zhruba pětistovka místních Romů, hrstka romských aktivistů a zástupci sympatizantů z řad „bílé majority“.

Romské shromáždění, které se uskutečnilo jen dva kilometry vzdušnou čarou od toho neonacistického, tvořilo důležitý protipól. Jeho význam však dodnes nikdo veřejně nedocenil, i když bylo dosavadní největší romskou demonstraci v ČR. Významná byla také z toho důvodu, že se na ní potkali zástupci z řad majitelů ubytoven, romských aktivistů i obyčejných obyvatel Ostravy – zatímco neonacisté přijeli demonstrovat sílu, Romové chtěli prokázat solidaritu a jednotnost. Tu naopak neprokázala většinová společnost, již osud ostravských Romů nechal víceméně chladnou. Nezájem jen potvrdil dlouhodobou společenskou tendenci, díky níž se neonacismu v České republice velice daří. Názory a postoje jeho následovníků (nejlepším řešením romské otázky podle nich byla eliminace celého etnika) totiž ve společnosti čím dál více rezonují a plíživým pohybem posunují hranice toho, co je v české společnosti akceptovatelné. Těžko si totiž představit, že by v sousedním Německu či Polsku bylo možné, aby tisícihlavý dav vykřikoval hesla typu „Černé svině!“, „Pusťte nás na ně!“ a okolostojící policisté shromáždění okamžitě nerozpustili.

 

Je třeba říci ne

Ostravská akce ovšem odhalila ještě jeden zajímavý moment: v radikálně pravicovém táboře dochází ke štěpení a někdejší lídr krajní pravice, strana DSSS, začíná ztrácet svůj vliv. Z politické mapy se ji snaží vystrnadit Pavel Matějný s Jiřím Šlégrem a jejich sdružení Čeští lvi. Vůdce DSSS Tomáš Vandas je totiž mezi příznivci krajní pravice stále častěji vnímán jako příliš krotký, obezřetný politický hráč. Poptávku po radikálnějších a intenzivnějších činech chtějí vyslyšet právě Čeští lvi. Ostatně tuto domněnku oficiálně potvrdil i plukovník Pavel Hanták z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu.

Přes všechny znepokojivé zprávy si můžeme ze sobotního dění odnést i několik pozitiv. Nejprve je to fakt, že se podařilo mobilizovat ostravské Romy, kteří se v hojném počtu zúčastnili manifestace Mír mezi lidmi. (Můžeme jen litovat, že se zde nesešlo více aktivistů a zástupců občanské společnosti – zčásti to bylo i proto, že řada z nich cestovala na blokády neonacistických akcí do jiných měst.) Ačkoli se neonacistům ten den podařilo téměř vše – nepovolená demonstrace, změna ohlášené trasy pochodu, vniknutí na místo konání romského shromáždění, naštěstí již ukončeného –, tento „úspěch“ pro ně může mít hořkou dohru. Dá se očekávat, že represe ze strany policejních složek se bude stupňovat, protože v obou táborech po sérii brutálních potyček vzrůstá vzájemná nevraživost. Ostrava však zpochybnila také dosavadní největší zbraň neonacistů, a to podporu ze strany obyčejných občanů. Mírou brutality totiž řadu z nich spíš vyděsili. Ti teď budou muset hledat řešení současné situace v programech jiných politických subjektů. Bohužel to pro ně zas takový problém nebude, neboť rasismus a anticiganismus vesele bují a postupně prorůstají všemi sférami české společnosti. Zbavíme se tak možná neonacistického násilí, ale násilí politického, ekonomického a sociálního, které je konstantně pácháno na příslušnících romské menšiny, nikoli.

Jistým příslibem změny by mohla být tisková konferecene ČSSD, uspořádaná nejspíše také pod vlivem víkendového dění. Na ní konečně zazněly návody k řešení svízelné situace, které na nejvyšší politické úrovni často neslýcháme. Snahy omezit obchod se sociálními dávkami, zavést systém sociálního bydlení či zastavit automatický odliv romských dětí ze základních do zvláštních škol je třeba vítat, byť samotná ČSSD nese na současné situaci velký podíl. Doufejme, že i ona tedy pochopila, že není na místě se k neonacistům a jejich příznivcům lísat, ale naopak říci důrazné a nekompromisní ne.